Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

S dcerkou zažila únos, přesto spolu cestují dál. Dítě boří bariéry, říká

aktualizováno 
Vydat se s malým potomkem do Afriky? Cestovatelka Ilona Bittnerová si nemůže podobné výlety vynachválit - navzdory občasným hrozbám v daleké cizině. Přece nebudete sedět celý život ve sklepě, říká v rozhovoru pro magazín Víkend MF DNES.

Cestovatelka Ilona Bittnerová navázala v Tanzanii řadu přátelství, zde pózuje s farmářkou a jejími třemi dcerami. | foto: Archiv Ilony Bittnerové.

Ilona Bittnerová odmítá, že by kvůli dítěti musel člověk měnit životní styl. Naopak. Cestovatelka bere svou dceru za dobrodružstvím do Albánie či do Afriky od útlého dětství. „Jsme parťačky,“ usmívá se při povídání o společných zážitcích.

Zažily spolu leccos. Chvíle veselé, nezapomenutelné, inspirativní. A také dramatické. Například únos v Tanzanii. 

Když někomu povídáte o svých zážitcích, setkáváte se s předsudky?
Jasně, že si všichni myslí, jak je to nebezpečné. Rodina byla trochu vyplašená, ale já už na takové reakce byla zvyklá. Už předtím jsem jezdila do Tanzanie i do Albánie. To jsou země, do kterých se řada lidí bojí. Takže dotazů je spousta. Jak se zabalíme? Kam dáme všechny věci? Jak je to s nemocemi?

Fotogalerie

Tak já se budu ptát podobně. Kolik dceři bylo při prvním výletu?
Půl roku.

Prosím?
Vlastně je to zbytečně pozdě, protože se začíná s příkrmy a tím se to dost komplikuje. Mohla jsem vyrazit dřív, když se dítě jen kojí. Tohle byla cesta autem do Kosova, Makedonie a severní Albánie. Dělala jsem tam průzkum pro jednu cestovku, se kterou spolupracuji.

Vše proběhlo v pohodě?
Naprosto. V dnešní době lidé občas mají pocit, že by měli narození potomků odkládat až na pozdější věk. Nesouhlasím s tím. Vystudovala jsem biologii a myslím, že ve třiceti rozhodně není žena na děti mladá. Takže dělám přednášky na téma, že život a cestování rozhodně nekončí ve chvíli, kdy se vám narodí potomek. Vůbec ne.

Dáváte lidem na svých přednáškách tipy, jak všechno zvládnout. Kde jste brala zkušenosti vy? Byl to styl pokusů a omylů?
Trošku jo. Ale moji rodiče také hodně cestovali, takže jsem byla odmala zvyklá a zocelená. Jezdili jsme autem po Evropě, moje první vzpomínka je, jak zvracím u krajnice na cestě do Bulharska, protože jsem vypila dětský šampon. Každopádně je třeba přemýšlet trochu dopředu nad situacemi, které mohou nastat.

Například?
Například vím, že ve stanu těžko zapojím mixér, takže mám struhadlo a všechno jsem strouhala i doma, aby mladá byla zvyklá. Stejně tak je to s dětskou postýlkou. Dcera odmala spala se mnou, nikdy jsme s tím ani jedna neměly problém. A víc myslím na sebe.

Z jakého důvodu?
Musím být v pohodě, protože dítě to vycítí. Jakmile jste ve stresu a nefungujete, je to špatně a nemůžete poskytnout takový komfort ani dítěti. Když kolem něj příliš kroužíte, tak to na cestě nemůže fungovat. Je potřeba, aby matka byla zaopatřená.

Jsme na děti příliš opatrní?
Z mého pohledu určitě. Když vidím ty olepené rohy u stolů, helmičky na procházku… Podle mě se musí děcko naučit padat co nejdřív. Naučí se dávat před sebe ruce, nic velkého se nestane. Navíc získá motoriku, odolnost. A tak je to se vším.

Divočina v Albánii. Malá Helenka se do téhle země na výlet poprvé podívala už v...

Dobře, ale co nemoci? Bál bych se jich s dítětem v Albánii nebo v Africe.
Nemoci jsou strašák, to každopádně. V Tanzanii reálně hrozí nebezpečí malárie. Takže mám nastudováno, kde je tam dobrá nemocnice, a pokud jsme tam s dcerou, moc se nevzdalujeme z jejího dosahu. Samozřejmě za ni cítím zodpovědnost. Můj život je jedna věc, ale ten její ohrozit nechci. V žádném případě.

Kdysi jsem si z Ukrajiny přivezl žloutenku. Jste nějak extra opatrná, co vaše dítě strká do pusy?
Hlavně kvůli své peněžence. Já byla taky hodně žravá, ale s ní to nejde srovnat…I s ohledem na tohle musíte svoje cesty trošku naplánovat. Je věk, kdy je potřeba na všechno sahat, všechno dávat do pusy. To je trošku složitější. Vrchol mé tolerance asi nastal ve chvíli, kdy si Helča hrála na pískové pláži, ryla si tam a největší radost bylo hledání plastových brček a jejich následné cucání. Myslím, že jí to dost zlepšilo imunitu, téměř není nemocná.

Nechávala jste ji očkovat?
Má českou klasiku kvůli cestování. Pak jsem jí nechala dát obě žloutenky a žlutou zimnici, dobře mi poradili v očkovacím centru. Ještě jsem to pojistila za dvě stovky u astroložky, která jí spočítala vhodné dny pro očkování. Vyšlo to skvěle. Žluté zimnice dostala v roce a půl stejnou dávku jako dospělí a byla úplně v pohodě.

Snažíte se na cestě vžít zpátky do vlastního dětství a podle toho se chovat?
Když cestujeme, tak jsme parťačky. Není možné, abych si ji vzala s sebou a následně všechno zakazovala. To vůbec. Musí dostat svůj prostor, musím ho tolerovat. Takže pokud se jí líbí na pláži, tak tam zůstanu o dvě hodiny déle, než bych tam třeba byla sama. A třeba mi nezbude čas na všechny památky. Ale to nevadí. Je to o kompromisu a o společných zážitcích.

Vnímala jste pak třeba stejná místa jinak?
Rozhodně. Sednete si, máte víc času se podívat kolem, rozhlédnout se. Vidíte třeba jen jednu věc, ale vidíte ji pořádně. Dítě žije přítomností. A učí nás chovat se stejně. Užít si to, co se děje právě teď. A to je super. Dítě není můj podřízený, máme stejná hlasovací práva.

Jedna otázka byla v autě mých rodičů zakázaná. Víte jaká?
Kdy už tam budeme?

Přesně.
Když zazní potřetí, už je zakázaná taky. Hodně jezdíme autem, ale je to součást našich výletů. Takže jsme zvyklé. Hrajeme různé hry, takový slovní fotbal je super průprava i do školy, Helča už v první třídě krásně čte. Myslím, že to je lepší než tablet.

V Africe se Helenka poprvé objevila, když jí byly dva roky.

Kdy jste ji vzala poprvé do Afriky?
Byly jí necelé dva roky, což je také praktické. Máte pro dítě letenku zadarmo. Pohybovaly sme se v místech, která znám a měla jsem je vyzkoušená. Věděla jsem, že když nastane problém, budu ho umět vyřešit.

Mám k tomu kontinentu pořád velký respekt, možná strach. Je to zbytečné?
Respekt není nikdy zbytečný. Strach není vždy namístě, ale respekt je potřeba mít a neztrácet ho. Musíte být připravení na bezpečnostní rizika, která jsou ovšem v každé zemi. I v Praze na Karláku… Každopádně v Tanzanii se neschováte. Jako bílý člověk jste vždycky vidět.

Jak se na vás dívají?
Děti si na vás chtějí sáhnout. Někdy zkoušejí, jestli to není jen barva a nejde to setřít. A taky se občas bojí. Stejně jako my máme čerty, tak oni mají bílá strašidla. Oživlé mrtvoly. Takže ti nejmenší mají až panickou hrůzu.

Dospělí ne?
Dospělí mají zase úplně jiné představy, které nejsou moc úsměvné. Spíš mě děsí. Řada z nich si myslí, že my bílí máme neomezené množství peněz. Že přijdeme k bankomatu a dostaneme, kolik chceme. Nechápou, že máme nějaké účty. Samozřejmě to berou jako velkou křivdu.

Což je přirozené. Ale co je k takovým ideám vede?
Hodně načerpají ze západní kinematografie. Vidí třeba Sex ve městě a považují to za realitu. Tak co si o nás pak mohou myslet? Pak je náročné jim to vyvrátit, oni nejsou zvyklí si vymýšlet nějaké povídky. Neznají třeba pohádky. Mají svoje magické příběhy, ale věří jim. A stejně je to s těmi filmy. Považují je za ukázku běžného života bílých.

Z toho musí plynout značné nebezpečí. Nebo se pletu?
Přirozeně. Ale asi bych to měla stejně. Nechápala bych, proč mi ten člověk nějaké peníze nedá, když vidí mou chudobu a má jich v bankomatu neomezené množství. Proč se nerozdělí? Jedna věc je kriminalita. Druhá věc je, že těžko navážete nějaké přátelství.

Protože vám nedůvěřují?
Protože vás vidí jako to zlaté prase. Už jsem si na tohle zvykla. Vím, jak je ten vztah postavený, nemůžu být zklamaná. Tak to je, nedá se s tím nic dělat.

Jak tohle vnímají děti? Kamarádí se mezi sebou?
Jasně, tam to nehraje roli. Děti nemají předsudky a domluví se i beze slov. Skvěle. Když jsme byly třeba v Indonésii, tak si tam mladá chodila k sousedům třeba na dvě hodiny existovat. Asi na ně mluvila česky, oni svojí řečí a byli v pohodě. A s jejich holčičkou byly velké kamarádky.

V Tanzanii se neschováte. Jako bílý člověk jste vždycky vidět.

Jak na ni reagují dospělí?
Jako vosy na bonbon. Nejvíc obdivu zažila právě v Indonésii. Pořád byla středem pozornosti, chtěli se s ní fotit. I v Tanzanii je to podobné. Místní lidé vědí, že se tam moc bělochů mimo hlavní turistické destinace nevyskytuje, a když do těchto míst vezmete dítě, tak si toho opravdu cení a jsou mnohem otevřenější. Dítě bourá bariéry.

Mají ke svým potomkům stejný vztah jako my? Nebo tam má lidský život jinou cenu?
Umí smrt lépe přijímat. Berou ji jako součást života, je blíž. My se ji snažíme společně se stářím ve svém vědomí odsunout někam na okraj, moc s ní nepočítáme. Ale pokud tam matce zemře dítě, tak ta bolest rozhodně není menší. Spíš se s tím musíte rychleji vyrovnat, postarat se o zbytek rodiny. Ta láska je tam stejná.

Vy jste se ovšem dostala i do hodně krizové situace. Jak se láska matky k dítěti projeví při únosu?
Byl to super zážitek. (směje se)

Chápu, teď už je to veselá historka.
Nebyla to úplně sranda, pravda. Znám případy, kdy oběti únosu nedopadly dobře, bylo jim ublíženo fyzicky. Byly zdrogovány a ztráta financí je to nejmenší. Nás unesli v pěti lidech i s dcerou a v první chvíli jsem se věnovala především jí. Nakonec i díky ní to dopadlo dobře.

Jak to?
Jeden z těch kluků byl mého věku a pořád se na Helču díval, tak jsem s ním začala svahilsky hovořit a on nám nakonec se spoustou věcí pomohl. Respektive udělal věci, které nemusel. Přišla jsem jen o peníze a o nějaké vybavení.

Jak dcera tu událost vnímala?
Vyplašená byla, protože to bylo nepříjemné. Hodně na nás řvali, byl tam stres. Snažila jsem se ji uklidnit, vysvětlovala jsem jí tu situaci. Proč se to stalo, proč to dělají.

Bílé dítě je v Zanzibaru zaručeným lákadlem. A když je navíc svolné k vodním...
Helenka mezi statnými muži v Srbsku

Co jste jí říkala?
Pravdu. Že ti lidé žijí ve velké chudobě, někteří z nich byli ze Somálska, což je země stíhaná opravdu těžkým osudem. Nevidí třeba jinou možnost, jak získat peníze pro sebe nebo pro své rodiny. Pro mě je namístě lítost, ne zlost. V souvislosti s tím, že my jsme pro ně opravdu ty osoby s nekonečným množstvím peněz, je únos logickým vyústěním situace.

Jak dlouho to celé trvalo?
Dvě, možná tři hodiny. Kdybych byla únosce, tak bych to asi celé provedla rychleji… Ve finále nás vysadili, já jsem se s tím jedním rozloučila a bylo. Člověk se musí snažit i v takové chvíli navázat lidský kontakt a mít respekt. Povznést se nad to, že vám něco vezmou. Protože už to stejně nezachráníte a nějaký fyzický nebo verbální odpor může vše jen zhoršit.

Plyne z té zkušenosti nějaké ponaučení? Udělala jste něco špatně?
Vůbec ne. Může se to stát znovu. To vím. Naopak jsem byla hodně opatrná, cítila jsem se za tu skupinu zodpovědná. Ten taxík měl certifikace, všechno. A byl to ten špatný taxík.

Od dalších návštěv vás to neodradilo, že?
To vůbec ne! Máme s Helčou takové rčení. Meteorit vám může padnout na hlavu vždycky. A nebudete kvůli tomu sedět celý život ve sklepě.

Ilona Bittnerová (35)

- Cestovatelkou a fotografkou je už od dětství, posledních sedm let si své sny plní společně s dcerou Helenkou.

- Práce na internetu (je majitelkou webu kalisek.cz a vytváří nový projekt Ecstatic Travel) a jablonecká Montessori škola jí umožňují s dcerou hodně cestovat. Příležitostně
pracuje jako průvodkyně po Tanzanii či Albánii.

- Vystudovala učitelství pro střední školy na Přírodovědecké a Matematicko-fyzikální fakultě UK.

Autoři:


Nejčtenější

V Paříži nainstalovali nové eko-pisoáry. Nechutné, bouří se místní

Pařížané si stěžují na výrazné pisoáry bez zástěn v centru města. (13. srpna...

Paříž přišla s novým nápadem, jak ekologicky využít lidskou moč. Nové červené pisoáry se slámou uvnitř dokážou vytvořit...

Izrael postavil své první mezinárodní letiště. Teroristé zde nemají šanci

Nové letiště postavili v Negevské poušti a pojmenovali po astronautu Ramonovi a...

První letadla s turisty tady sice mají začít přistávat v zimě, ale už je hotovo. Izrael nedávno slavnostně otevřel...



Musíte sebrat odvahu a se žralokem bojovat, řekl v Rozstřelu filmař žraloků

Steve Lichtag byl hostem pořadu Rozstřel.

Na začátku srpna usmrtil českého turistu v egyptském letovisku Marsá Alam žralok. V Egyptě nejde o ojedinělý útok, za...

Slovenský šerpa napsal historický milník, na vrchol Sněžky vynesl 165,5 kila

Slovenský šerpa pokořil sedmdesát let starý rekord (18. srpna 2018).

Tři padesátiletí extrémní vynašeči dohromady na zádech odnesli čtyři metráky vody. Čekala je kamenitá cesta i dvě stě...

Makarskou Češi milují, k nádherně zbarveným jezerům zabloudí málokterý

Modré jezero v Imotski

Krajina kolem Makarské si získala srdce českých turistů už v první polovině 20. století a dodnes patří mezi námi...

Další z rubriky

Soudruzi nás poslali rovnou pod rentgen. Trabanty dojely přes Čínu do Ruska

Expedice Dana Přibáně musela na čínské hranici projít důslednou kontrolou....

Dostat se do Číny letadlem je celkem snadné. Vjet tam autem je ale noční můrou. Pokud tedy není vaším snem...

Makarskou Češi milují, k nádherně zbarveným jezerům zabloudí málokterý

Modré jezero v Imotski

Krajina kolem Makarské si získala srdce českých turistů už v první polovině 20. století a dodnes patří mezi námi...

Bioplynka na Everestu. Nový projekt má odstranit tuny horolezeckých výkalů

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Mount Everest je výzva. Tisíce vášnivých horolezců se každým rokem snaží pokořit vrchol nejvyšší hory světa, ale jen...

Najdete na iDNES.cz