Přírodní národy už kvůli globalizaci téměř skončily, říká cestovatel

aktualizováno 
Máte sen, že vyrazíte do světa za dobrodružstvím? Cestovatel Petr Jahoda jich na cestách za přírodními národy prožil víc než kdokoli jiný. Přesto v rozhovoru pro magazín Víkend MF DNES tvrdí: „Dobrodružství je průšvih.“

Cestovatel Petr Jahoda má za sebou desítek expedic k přírodním národům Asie a Afriky. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Jak vás napadlo začít jezdit za přírodními národy?
Když jsem kdysi četl cestopisy Hanzelky a Zikmunda, myslel jsem, že žádné přírodní národy už neexistují. Za komunistů se do světa nesmělo, takže jsem jezdil do rumunských a bulharských hor. Kromě trampingu mě k tomu nastartovala i proslulá prázdninová škola v Lipnici nad Sázavou. Díky ní jsem se naučil lézt po skalách nebo spát v zimě ve stanu. Začátkem 90. let jsme se pak s kamarádkou rozjeli stopem do Karibiku.

Stopem přes moře?
Známý nám řekl o lodním závodu přes Atlantik, na který prý kapitáni shánějí kuchaře a pomocný personál. Odjeli jsme na Kanárské ostrovy, kde se nám jednu z lodí opravdu podařilo stopnout. Byl to jeden z mých nejhorších zážitků, protože jsem kvůli mořské nemoci celou cestu zvracel. Na antilském ostrově Svatá Lucie jsem pak poprvé spatřil tropický deštný prales. Fascinoval mě krásou a divokostí. Týden jsme pralesem putovali na divoko a živili se kokosovými ořechy. Do pralesů jsem pak několik let jezdil, až jsem si uvědomil, že ještě zajímavější jsou jejich obyvatelé.

Kam jste za nimi vyrazil poprvé?
V roce 1997 na indonéský ostrov Siberut a byl to pro mě přelomový zážitek. Objevil jsem tam živou archeologii vývoje lidstva. To, co vykopáváme v Dolních Věstonicích, stále existuje. Siberutští domorodci jsou potetovaní a spousta z nich se zabývá šamanismem. Nebo zabývala – primitivní kultury totiž nenávratně mizí. Uvědomil jsem si, že na všechno ostatní je na cestách čas, ale tohle spěchá. Hory tu budou miliony let, zatímco přírodní národy v původní podobě skončí. Začal jsem za nimi jezdit na Papuu-Novou Guineu, do Afriky i jinam.

Dostal jste se někdy do oblasti, kde ještě domorodci nikdy neviděli bílého člověka?
Ne, nemám potřebu být někde první a objevovat. Přijít někam až po misionářích je výhoda, protože domorodci už nejsou nebezpeční. Ale třeba u papuánského kmene Kombajů jsem byl daleko dřív než expedice National Geographic.

"Na cestách jsem si uvědomil, co všechno nepotřebuju," říká Petr Jahoda.

Dnes přírodní národy válcuje globalizace. Jak skončí?
Ony už skoro skončily. Když jsem v roce 1997 přijel na Papuu poprvé, přírodních národů tam žilo více než třicet. Dnes jich zůstalo už asi jen pět. Ty ostatní se zcivilizovaly. Vypadají jako my, jen mají jinou barvu pleti. Předtím chodili nazí a lovili luky a šípy, dnes nosí trička a mají mobily a televize. Kmeny Korowajů a Kombajů se ze stromových chýší přestěhovaly do vesnic se střechami z vlnitého plechu a jejich děti chodí ve městech na střední školy.

Stačilo dvacet let…
Na to, že původním způsobem žili v džungli desetitisíce let, to jde rychle. Na zcivilizování přírodních národů je silný tlak indonéské vlády a západních misionářů. Přes území „stromových lidí“ se stavějí silnice, což bude jejich definitivní konec. Samozřejmě mne to mrzí, protože nebudu mít kam jezdit. Nemůžu ale přehlédnout, že se zcivilizovaní domorodci mají lépe. Dostane se k nim lékařská péče, neumírají jim děti.

Není ale škoda, že ze světa mizí něco unikátního?
Je to asi stejná škoda, jako že už v Česku není komunismus. Před rokem 1989 jsme stáli fronty na banány, jezdili v trabantech, tři dny bivakovali před Čedokem, abychom mohli jet do Jugoslávie. Ze Západu si nás jezdili fotit jako chudé domorodce. Mají být smutní, že tahle exotika je už pryč?

Nechováte se ale vlastně stejně?
Ne, protože za přírodními národy nejezdím jako za kuriozitou. Učím se od nich.

Co vás naučily?
Třeba šetrnosti. Umějí žít v souladu s přírodou – využít ji, ale neničit. Oni třeba uprostřed pralesa šetří palivové dřevo. Když dovaří na ohni,odsunou polena od sebe a později je zase rozfoukají. Všude kolem je přitom dřeva spousta. Oheň umějí přenést na libovolnou vzdálenost, uhlíky si zabalí do pleteného pouzdra a jdou. Jenže jakmile se zcivilizují a koupí si zapalovač, tato dovednost zmizí. Vymysleli i dokonalou ochranu přírody a obchodu. Každá vesnice má jiné posvátné zvíře, které se nesmí jíst. Tím je zajištěno, že ten druh nebude vyloven. Vesnice se mezi sebou navíc dohodly, že jedna bude vyrábět jen luky, druhá třeba kamenné sekerky a výrobky si budou vyměňovat.

Kolik času jste mezi nimi strávil?
V součtu sedm let. Papuu znám lépe než samotní Papuánci, protože na rozdíl od nich můžu cestovat. Džunglí jsem ušel asi 6 000 kilometrů. A když jsem ze svých fotek udělal pohlednici s květinami, nepotkal jsem nikoho, kdo by je znal všechny. Domorodci od svých vesnic nechodí moc daleko. Riskovali by, že je sousední kmeny zabijí.

Šlo někdy o život i vám?
Přímo ne, ale mnohokrát nás přepadli Kombajové. Dnes už to nedělají, protože mě znají, a je mi to trochu líto. Byl to úžasný zážitek! Dupou, křičí, lámou keře, míří na vás luky.

Nebojíte se?
Nechtějí zabíjet, chtějí obchodovat. V jejich pojetí to znamená, že si vezmou to, co se jim líbí. V takové situaci si sedneme na zem, protože sedícího člověka nikdo nezabije. Útočníkům česky říkám: „Kluci, vím, že chcete naše mačety, ale my je nedáme.“ Chvíli pouštějí hrůzu, ale pak se začnou smát. Nakonec jim něco dáme a doma se na přepadení hezky vzpomíná. Podobně to chodí i v Africe. U etiopského kmene Surmů jsem jednou stál proti borci, který na mě mířil samopalem. Chtěl všechny peníze. Mlátil jsem ho přes ten samopal klackem a říkal: „Klidně mě zastřel!“ Neměl náboje, a i kdyby je měl, nezmáčkl by to. Domorodci vědí, že zabít bělocha je strašný průšvih. Přijdou vojáci, vesnici vystřílejí a srovnají se zemí.

Petr Jahoda si vybírá, koho na expedice vezme sebou.

Petr Jahoda si vybírá, koho na expedice vezme sebou. "Beru jen malé skupinky lidí, kteří se umějí v džungli chovat," říká.

V srpnu 2005 jste poprvé vystoupil na papuánskou nejvyšší horu Carstenszova pyramida. Čím je zajímavá?
Dodnes se neví, jak je vysoká. Občas se udává 5 030 m, ale naše GPS i výškoměry na vrcholu ukazovaly méně než pět tisíc metrů. V roce 1962 na ni jako první vystoupil Rakušan Heinrich Harrer, jehož příběh je znám z filmu Sedm let v Tibetu. Cesta k pyramidě vede deštným pralesem, ale na vrcholech okolních hor jsou ledovce. Během výstupu může svítit slunce, pršet i sněžit. Cestou se brodí řeky nebo se přecházejí po velmi chatrných a nebezpečných liánových mostech. I když se od Harrerových dob mnohé změnilo, okolí hory je stále jedním z nejméně probádaných území světa. Žije tam národ Damalů, dosud na úrovni doby kamenné. Do proděravěné nosní přepážky si jako ozdobu dávají ptačí zobáky, někdy i s hlavou ptáka. Na penisech nosí tlusté dřevěné návleky nazývané koteka.

Na Papui jste hledal i jeskynní lidi, kteří podle misionářů měli žít někde poblíž území kmene Moi.
To se nepodařilo a já dospěl k závěru, že kmen neexistuje.

Žijí někde skuteční lidojedi?
Už ne, ale když jsem na Papuu začal jezdit, Korowajové a Kombajové ještě lidojedy byli. Dělali to ale z rituálních důvodů. Když někdo cizí zapříčinil smrt někoho z vesnice, obyvatelé měli povinnost zabít dva cizí a sníst je. Cizí vesnice pak musela zabít a sníst čtyři a tak dál. Rituální války domorodce decimovaly. Zastavili je až misionáři.

Petr Jahoda (54)

- Organizátor desítek expedic k přírodním národům Asie a Afriky má za sebou řadu vysokohorských výstupů, například na Pik Lenina, Matterhorn, Mont Blanc, Kilimandžáro, Carstenszovu pyramidu.

- Prezident Českého klubu cestovatelů publikuje v českých i zahraničních časopisech, natočil 11 dokumentárních filmů pro televizi, je autorem šesti cestopisně-etnografických knih.

- Držitel dvou světových prvenství. Sjel na horském kole africký vrchol Mt. Keňa a potom Kilimandžáro na lyžích bigfoot.

- Se ženou žije v Brně, mají jedenapůlročního syna. Přes zimu pobývá na severu Švédska, kde jezdí se psím spřežením.

Ti jsou prý jednou z hlavních příčin mizení přírodních národů.
Ano, snaží se je jakoby spasit a přivést na správnou cestu. Nejčastěji jsou to Američané, Australané nebo Nizozemci. Přijdou do domorodé vesnice, naučí obyvatele indonésky, přeloží jim Bibli, postaví kostel. V něčem je to dobře, ale přináší to i bizarní problémy. V jedné odlehlé vesnici mě prosili, abych jim poslal letadlo. Podle rad misionářů prý vypěstovali spoustu papáji a buráků, ale nemají je jak dopravit do města na trh. Misionáři se už pět let neukázali a jim kromě peněz za úrodu chybí i tabák, mýdlo a prášek na praní.

Desetitisíce let jim ale přece mýdlo nechybělo.
Přesně tak, misionáři z nich udělali civilizované lidi, ale pak se na ně vykašlali.

Mělo by se k přírodním národům jezdit? Neničíte je svou přítomností?
Krédo rádobycestovatelů zní: „My jsme tam sice byli a pojedeme tam ještě třikrát, ale vy tam nejezděte!“ Já naopak říkám: „Jeďte, dokud tam domorodci ještě jsou. Bez ohledu na vaši návštěvu tam už dlouho nebudou.“

Nenapadlo vás žít na Papui na stálo?
Ne, protože tam není co dělat. Ráno vstanete, jdete do džungle něco ulovit nebo nasbírat, najíte se a pak se celý den válíte v chýši. Den za dnem stejně. Taková nuda může dlouhodobě zajímat snad jen antropology. A navíc, proč by si nás tam domorodci měli nechat? K ničemu nás nepotřebují. Někteří Korowajové už ale přišli na to, že žít ve městě je nesmysl. Pár rodin se vrátilo do džungle, kde profitují z turismu.

Vozíte jim zrcátka a korálky?
To fungovalo naposledy snad za Emila Holuba. Dneska si sice domorodci korálky vezmou, ale pak natáhnou ruku a naznačí: „Zaplať!“ Chtějí i cukr, sůl a tabák, protože tam kouří všichni včetně dětí.

Není to už trochu divadlo? Hrají domorodci za ty dary sami sebe pro turisty?
Na Papui zatím přímo ne, i když některé africké národy to už dělají. Za chýší zaparkují auto, převléknou se do krojů a před foťáky bělochů zatancují divošské tance. Na Papuu ale turistů jezdí málo. Všude je tam strašně daleko, musí se jít pěšky, často prší a všude je bláto, musíte mít úřední povolení. Za jedinou věc jsem komunistům vděčný, že jsem se za nich naučil falšovat doklady. Dneska se mi to hodí.

Kde na drahé cesty berete peníze?
Abychom se dostali hluboko do pralesa, musím najímat terénní auta, lodě, malá letadla, někdy i helikoptéry. První expedice byly finančně neúnosné. Později jsem je začal kombinovat s polokomerčními výpravami pro náročné. Ale jezdí se mnou i normální lidi, třeba posunovač na dráze, který na to pět let šetřil. Ty mám nejraději.

Není za hranou vozit turisty k přírodním národům?
Bez peněz klientů bych se tam nedostal. Beru ale jen malé skupinky lidí, kteří se umějí v džungli chovat.

Jak s domorodci komunikujete?
Indonésky a mívám s sebou i místního průvodce, který mluví nějakým lokálním dialektem. Když už to nejde jinak, mluvím česky.

Co tam jíte?
To co domorodci. Stravujeme se s nimi a samozřejmě jim zaplatíme. Ochutnal jsem třeba opice nebo červy velké jako palec. Chutnají po mandarinkách.

Lovíte v džungli?
Ne, tím už bychom ovlivňovali prostředí domorodců a kradli jim jídlo. Občas to ale přináší paradoxy. Afričtí Pigmejové nás vzali na lov. Z džungle proti mně vyrazil krásný luskoun. Bylo mi ho líto a nechal jsem ho proběhnout. Až večer jsem si uvědomil, že jsem domorodce připravil o maso.

Krédo rádobycestovatelů zní: „My jsme tam sice byli a pojedeme tam ještě...

Je v džungli mobilní signál a wi-fi?
Zatím ne, ale domorodci žijící v městečkách poblíž travnatých letišť mobily mají. Pouštějí si na nich písničky a nabíjejí je generátorem. Někteří bývalí „stromoví lidé“ už mají televize se satelitem. A pokud jejich děti chodí ve městě do školy, je možné, že je najdete i na Facebooku.

Co vám cesty vnitřně dávají?
Uvědomil jsem si, co všechno nepotřebuju. Třeba televizi, která člověku krade čas. Začal jsem si taky víc vážit všeho, co mám doma. Češi pořád remcají, a přitom tu žijeme v obrovském nadbytku. Domorodci jsou proti nám v bídě, ale připadají si bohatí.

Jakou roli hraje hledání dobrodružství?
Dobrodružství je vždycky průšvih. Jakmile nastane, znamená to, že se v plánu stala chyba. Než bych brodil divokou řeku, raději si zajdu několik kilometrů džunglí k mostu. Nechci riskovat, že bych zažil dobrodružství třeba se zlomenou nohou.

Kam se chystáte příště?
Rád bych se podíval na indický ostrov Little Andaman, ale to nevyjde. Tamní domorodci udělali s vládou gentlemanskou dohodu. Slíbili, že nebudou zabíjet cizince, pokud je tam ovšem vláda nepustí. Pochopili, že jakmile se u nich cizinci objeví, skončili. Když tam v roce 2004 přišla tsunami, Andamanci stříleli šípy po vrtulnících, které jim chtěly shazovat pomoc. Takže pojedu zase na Papuu. Ale až mi žena řekne, jestli tam chci.

Autoři:


Nejčtenější

Světová hvězda Instagramu fotila na Lipensku. Chce si tu koupit dům

Hvězda Instagramu Christina Tan z Indonésie fotila v okolí Lipna.

Její fotografie mají na sociálních sítích miliony zhlédnutí. Christina Tan z Indonésie patří na Instagramu k...

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Tísnivé pátrání po starém Bejrútu. Jak jsem si užil lekci pomíjivosti

Centrální čtvrt v Bejrútu byla tak zničená, že se zatím neví, co s ní.

Bejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však je bohužel pravdou opak. „Bejrút už není tím,...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Další z rubriky

Ohně, středověk a úžasné masky. Slavnost trubačů v Alsasku vás uhrane

Nádherný svátek trubačů v Alsasku - Pfifferdaj

Mezi Porýnskou nížinou a pohořím Vogézy leží jeden z nejmenších, ale zato nejhezčích regionů Francie. Podzim je v...

Jak dostat mrtvého blíž k nebi. V Sagadě dávají rakve na skálu

Tradice zavěšování rakví na skály je v Sagadě stará až dva tisíce let.

Filipínská Sagada je jedním z míst, kde stále můžete zahlédnout rituální pohřbívání z dob dávno minulých. Odlehlé...

Trendy nejlepších restaurací světa. Co objevili čeští kuchaři na cestách?

Kachní prsa s kachními játry foie gras v La Verandě – inspirace ze Singapuru

Návštěva nejlepších restaurací světa je zážitek, na který se nezapomíná. Co všechno v nich hosty čeká, prozradí...



Najdete na iDNES.cz