Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Do padesáti nesedl na kolo. Teď na něm český nadšenec objíždí svět

aktualizováno 
Do padesáti na kole vůbec nejezdil. Ale pak si Jiří Bína jedno koupil a od té doby je to jeho posedlost. Rok co rok vyráží na dobrodružnou výpravu do světa. Neobjíždí ho v kuse, ale po etapách. Celkem už má za sebou 61 400 kilometrů.

Bolivie, Altiplano, GPS ukazuje nejvyšší dosaženou nadmořskou výšku. | foto: Archiv Jiřího Bíny

V Patagonii dřel proti silnému větru, Aljaška ho prověřila třídenním lijákem. V Austrálii se na dobytkářské stezce brodil přes krokodýlí řeky, na Yukonu se poklonil před pomníkem Eskymo Welzla, v Mexiku projížděl oblastí narkobaronů a marxistických vzbouřenců.

Fotogalerie

Právě v zemi, která je tak pověstná nebezpečím, se mu kupodivu líbilo nejvíc. „Nádherná příroda! Zatímco Baja California je poušť s kaktusy, ve středu Mexika projíždíte lesy. Celé je to tam úchvatná míchanice kultur: Aztéci, Toltéci, Mayové, Olmekové, do toho španělská conquista, která po sobě zanechala krásné katolické katedrály. Mexičané jsou příjemní, žijí pospolitě,“ vypráví. „Zážitkem je i návštěva mexické hospody. Jakmile sednete k baru, už vám odněkud připluje panák tequilly. Gringo, to je pro tebe!“

Jeho vůbec první výprava vedla roku 2002 na Nový Zéland. Začátky byly krušné, deset dnů se za řídítky spíš trápil. A vyhazoval věci, o kterých zjišťoval, že si je brát nemusel: zámky, štětku na holení, knížky.

Adrenalin na penzi

A najednou to bolet přestalo. Nic nemohlo být hezčí než pohled ze sedla. „K čundráctví jsem tíhl odmala. Jel jsem stopem do Maďarska, do Bulharska, v roce 1968 jsem cestoval po západní Evropě. Pak mi ale emigroval brácha a já už se nikam nedostal. Až na stará kolena tedy konečně dělám, co jsem chtěl dělat zamlada. Cítím v sobě obsesivní nutkání vyrazit. Potřebuju to.“

Jezdí sám, jen občas se k němu při toulkách někdo připojí. Přespává pod stanem. Jeho výpravy trvají většinou tři měsíce, za den zvládne kolem stovky kilometrů.

Chile, průjezd Národním parkem Villarrica

Chile, průjezd Národním parkem Villarrica

„Je mi osmašedesát. Jak se v tomhle věku můžu toulat, aby to nevypadalo divně? Stopem ne. A pěšky to zase dlouho trvá. Kolo je ideální. I kvůli bezpečnosti. Ostatní vás mají za chudáka, řeknou si: Dědek starej. Kdyby měl peníze, jede autem.“

Je to trochu nadsázka, lidé se k němu ve skutečnosti chovají spíš mile, zvou ho k sobě na mejdan nebo jen přespat, vyprat si. Ale občas si někdo troufne. Bínovi se v takových chvílích osvědčilo nedávat najevo obavy, chovat se suverénně. Jak to viděl v poušti Kalahari u důstojných lvů s černou náprsenkou. „Z nich vyzařovalo, že ať si tam děláte, co chcete, tady je to zkrátka jejich a basta.“

Minimálně dvakrát se mu „lví“ přístup osvědčil. Jednou, když se kolem jeho kola nápadně pohyboval o hlavu větší Afričan. „Zavolal jsem si ho a říkám mu: Hele, jestli na to kolo sáhneš, tak ti rozbiju držku, žes to ještě neviděl. Čekal jsem, co bude. Odešel! Přitom jsem byl proti němu prcek.“

A podruhé, když šel po Kapském Městě a cestu mu zastoupil mládenec s nožem v ruce. „Abych mu prý dal peníze. Odmítnul jsem a povídám: Ten nůž si strč do pr... Úplně odpadnul. Za chvíli přiběhnul zas, že má ještě druhý nůž. Tak jsem řekl: Ten si tam strč taky. A měl jsem pokoj.“

Austrálie, Gibb River Road

Jiří Bína na cestách

Jihoafrická republika, mys Dobré naděje

Jihoafrická republika, mys Dobré naděje

Krása versus utrpení

Aby nevznikla mýlka: jeho vyprávění v drtivé většině není o tom, jak je svět nebezpečný, ale jak je nádherný. Jako ladně přebíhající antilopy s přímorožci v Namibii. Jako pagody a chrámy v Japonsku. Jako cesta solnou plání Salar de Coipasa v Bolívii. Kolo tam svištělo deseti centimetry slané vody, ve které se odrážela blankytná obloha s mraky. Břeh v nedohlednu, člověk si sto kilometrů připadal uprostřed vší té modři jak v nebi.

Než se tedy voda zvedla a měla najednou půl metru. Tehdy se Bína zděsil: „Co budu dělat, až jí bude po pás?“ Obalený krustou soli se nakonec dokodrcal až k hranici pláně, ale zasolená ložiska mu pak ještě dlouho dělala problémy.

Velikonoční ostrov, jízda okolo Ahu Tongariky, největšího souboru soch moai

Velikonoční ostrov, jízda okolo Ahu Tongariky - největšího souboru soch moai

Namibie, rozčvachtaná Salt Road

Namibie, rozčvachtaná Salt Road

Tak už to chodí: krásy světa bývají spjaty s trochou utrpení. Za úchvatným pohledem na Andy z náhorní plošiny Altiplano stálo stoupání do téměř pěti tisíc metrů. Toulání po chilském národním parku Villarica bylo vykoupeno tím, že se po zapadlé stezce dostal do půlmetrových sněhových závějí. A v nádherné Bolívii byl nucen dávat si teplou vodu do spacáku. Zatímco přes den hicovalo 35 stupňů, v noci padla teplota k minus 15.

Víkend DNES

Článek je převzatý z magazínu Víkend DNES. V novém sobotním vydání, které vyjde 17. ledna, se můžete těšit mimo jiné na téma:
Ovládnou nás roboti?
Na robotech jsme závislí víc, než si připouštíme. Může umělá inteligence ovládnout tu lidskou?

Přírodu se při cestách naučil respektovat. V Austrálii dávat pozor na slanovodní krokodýly. V Kanadě a na Aljašce na medvědy. Nocovat aspoň sto metrů od místa, kde jste si vařili večeři. A být připraven na chvíli, kdy huňáče beztak potkáte.

„V noci je slyšíte, když kolem čenichají,“ popisuje Bína. „Když jsem je potkal, platilo na ně, jakmile jsem se na kole postavil – měli mě za většího a neútočili. Blbé je, pokud se dostanete do kontaktu s medvědicí, která má s sebou mláďata. To se mi přihodilo v Britské Kolumbii. Stála u silnice, cítila mě a já kolem ní nemohl projet. Vrátit se? Nesmysl. Na 500 kilometrů to byla jediná silnice pustinou. Musel jsem počkat půl hodiny, než jelo auto a od medvědice mě odclonilo.“

Pak znovu nasedl na kolo a zabral. Metr za metrem. Tak jako před dvanácti lety, jako včera, jako snad i zítra. Za dřinou, za dálkami, za krásou. Za svobodou.

Cesta Jiřího Bíny

2002–2014: 11 výprav

Kolik mu bylo: 56–68

Způsob: na kole

Počet kilometrů: 61 400

Více: www.kolemkolem.cz

Autoři:



Nejčtenější

XXXL cestování v letadle. Jak aerolinky zápasí s obézními zákazníky

(Ilustrační snímek)

Na jedno standardní sedadlo se nevejdou, takže zabírají i část sedadel sousedních. Obézní cestující v letadle jsou...

Voda dojde 22. dubna. Kapské město je na suchu, šetřit musí i turisté

Kapské město trápí v posledních letech velmi vysoké teploty a sucha.

Klimatické změny přinášejí do některých světových regionů dosud nevídaná horka. S nimi přicházejí regiony o zdroje...



Jak nenaletět na cestách. Nejčastější podvody v jihovýchodní Asii

Jihovýchodní Asie je poměrně bezpečný region, spíš než násilné přepadení vás...

Nejen pro evropské turisty je tato část světa svůdná svou exotikou, tropickým klimatem i příznivými cenami. Jenže kde...

Po stopách válečných hrůz ve Lvově. Statisíce mrtvých upadá v zapomnění

Z původního vybavení lágru Janowska se nedochovalo nic, nacisté tábor před...

Padesát tisíc obětí, o pár kilometrů dál třikrát tolik zavražděných. Připomíná je jen nevelký kříž či skromný pamětní...

Na běžkách přes celé Jizerky. Náročný výlet zvládnete za jediný den

Zámeček na Nové Louce představuje klasickou běžkařskou štaci, kde se sbíhají...

Bezmála čtyřicetikilometrová běžkařská trasa překonává prakticky celé Jizerské hory od východu k západu, v úvodu vás...

Další z rubriky

V holínkách za tajemstvím německé podzemní továrny Diana na Vysočině

Osada Kutiny z malého železničního viaduktu

Nevedou tudy značky, ovšem romantiky, dobrodružství a záhad si člověk užije vrchovatě. Vydejme podél dvou nenápadných...

Perničky a palice. Tajuplné skalní mísy u Zkamenělého zámku Vysočiny

Zkamenělý zámek

Ponuré počasí pozdního podzimu je jako stvořené k výletům do drsného světa skal opředeného záhadami dávných pověstí....

Výhled místo kocoviny. Přivítejte nový rok v pohorkách a s batohem

Novoroční výhled si užijete třeba na Stezce v korunách stromů na Lipně.

Přelom roku si většinou spojujeme s nekonečným hodováním a víc než mírným popíjením alkoholu. Co letos do...

Najdete na iDNES.cz