Dobry clanek, spravna holka!

Me rodice vytlacili pred 60 lety v kocarku na Snezku a od te doby to pokracuje. Nase 2 holky prozily detstvi v kanadske bushi a ta starsi jela s nami, svym manzelem a 3-mesicnim potomkem do Thajska. Jen tak, s ruksakama...... Podruhe jsme tam byli pred rokem, to uz mela 3 deti. 1,3 a 5 let stare. Vsem se to libilo a domorodci nas milovali a zvali i s detmi domu.

Nektere diskuterky by z toho chytil psotnicek, ale jejich chyba. At zustanou sedet na zadku, kdyz je to bavi.

Super článek - mluví mi z duše. Naštěstí to máme v rodině podobně.

Malý tip - zkuste vlak. Po "blízké Evropě" pohodové cestování s tím, že capart nemusí být hodiny svázaný v sedačce.

Asi jsem staromodní, ale nechápu ty maminy, co od narození tahají děcko ve vaku na břiše, třeba celý den, bez toho, aby mu dopřály klid v postýlce. To samé platí zde. Tahat mimino v kočáru někam na vrchol hory, je otřes. Btw. co dělá mamina s použitými plenami? Zakope je pod šutr? Nebo má pleny, v nichž dítě vydrží 20 hodin? Co hygiena dítěte? Za mě ne.

Kdybyste byla staromódní, tahala byste dítě v uzlíku na těle při práci na poli, nebo cestou na trh. Myslím že se v minulosti nikdy nebraly takové ohledy na dítě, jako se berou teď. Pak se vám akorát zdá, že když někdo vybočuje, že je to špatně.

Ten fejeton se nedá vůbec číst. Nemá hlavu ani patu.

A cestování s dvouletým děckem? Nic jiného než honění si ega a machrování před světem. Dvouleté děcko ten výlet do Alp nebo jižní Ameriky prostě neocení. Jemu jedno, jestli si hraje někde na pískovišti v Mexiko City nebo doma za barákem.

Právě že mu je to dost jedno, tak proč by se rodiče omezovaly víc, než je potřeba? Dítěti je to jedno a rodiče si to užijí.

Pro mě je to vtipně napsaný fejeton. Pobavila jsem se. Myslím, že řada pt. přispěvatelů nevnímá určitý druh nadsázky. Mám tři dospělé syny. V jejich kojeneckém věku jsem s nimi nic takového jako autorka nepodnikala. Ale přesto musím říci, že souhlasím s vyzněním článku: dítě mnohem více než pravidelnou vyváženou stravu a sterilní prostředí potřebuje pocit, že ho mají rodiče rádi. To by měla být zcela zásadní priorita.

Dobrý večer. Ač znám přísloví o potrefené huse, tentokrát nemohu nereagovat na některé příspěvky, zvlášť ty, které označují mé dítě za "nedopatření" apod. Ráda bych proto uvedla svůj text na pravou míru. Původně vznikl pro ženský magazín coby fejeton na zadané téma, tedy odlehčený a s nadsázkou psaný text, který si redakce cestování na iDNES půjčila. S tím nic neudělám. Nicméně už nadpis naznačuje, že se nejedná o reportáž. Svého syna miluji, vnímám ho jako požehnání a nikdy bych ho nevystavila zbytečnému nebezpečí. Přišel mezi nás plánovaně jako to nejkrásnější možné vyústění vztahu dvou lidí, kteří jsou spolu téměř polovinu svých životů. Každý vychováváme své děti, jak nelépe umíme. Podle vlastních zásad. Ty moje jsou například dát synovi možnost trávit čas se svým tátou, který býval díky své práci až doposud většinu roku mimo republiku. Dát mu možnost vidět v otci vzor v touze a odhodlání v životě něco dokázat, jít za svým cílem a zajistit přitom i rozrůstající se rodinu. Netrápit syna "volným časem" v nákupních centrech s matkou přilepenou na mobilu, jak to dnes, bohužel, dělá spousta jiných maminek. Sbalit mu raději deku a vyvézt ho kočárkem na čerstvý vzduch. Vést ho k tomu, aby věděl, že nic není zadarmo, ale že to největší bohatství bývá zároveň obvykle ukryté v těch nejobyčejnějších věcech. Spoléhat na to, že si takhle malé dítě nic nepamatuje a že z toho nic nemá, je podle mě krátkozraké. Zvlášť, když jsem opakovaně svědkem toho, jak ten dvouletý človíček vzpomíná na loňské moře, výlet do skal a všudypřítomný písek a vypráví to babičkám. Ano, můžeme sedět doma a strachovat se, aby se něco nestalo. Čekat s jakýmkoliv kontaktem s vnějším světem, až bude větší. Ale možná ten čas nenastane v našich očích nikdy a z našedo dítěte i přes to, že jsme to mysleli dobře, vyroste jednou bojácný člověk, co si v ničem nevěří. Protože mu nevěřili vlastní rodiče, když to nejvíc potřeboval. Všichni pro naše děti chceme to nejlepší, tak se navzájem neodsuzujme. Hezký večer.

Šárko, internetovým peciválům, obzvláště na diskuzi, to nevysvětlíš.

Nejlépe tyto diskuze nečíst, neřešit. Beztak oni zapomenou, co komentovali hned zítra, s novým článkem někoho jiného.

Užívejte si života, jak jsem krásně umíte a klidně napiš o vás další fejeton.

Pro dost lidí, kteří nemají potřebu to zde hanit, je to hezké, optimistické a inspirativní psaní.

No, a kdy bude druhe a treti dite? Chlubit se tu jedinackem nekde v Alpach to umi kazdy..... :).

Jinak souhlas s tim, ze nekteri "rodice" jsou velmi netrpelivi a musi vsem dokazovat, ze je dite vlastne nijak neomezilo a ze jedou ve svem dal......

Tak nějak - ale hodně rodičů (neříkám že je to zrovna tento případ) se právě proto raději spokojí s jedním děckem aby mohli "žít" dál. To je chyba. Jedno děcko je málo.

Trek kolem Tre Cime di Lavaredo má do tří tisíc dost daleko, to jen tak mimochodem.

Nechápu jak může žena napsat něco takového o svém dítěti: .... Když už jsem myslela, že mě nemá co překvapit, zabydlel se mi v břiše ten podivný pasažér ..."

Pár desítek metrů na sever od vrcholu Chabence je v trávě malý památník. Je to jeden z mých nejhorších zážitků z hor, ještě dnes mi jde mráz po zádech když si vzpomenu jak jsem sděloval tetě čtyřletého kluka že její synovec je (po dlouhém pádu do severního úbočí) mrtvý - pohled na jeho hlavu která vypadala jakoby ji někdo rozsekl sekyrou mě bude strašit až do smrti. Jsem tramp, horolezec, orientační běžec, hory jsou mi domovem. Mám pět dětí a v horách a na cestách jsem s nimi strávil spoustu času. Ale malé děti do hor opravdu nepatří, tahat kojence do hor je hodně ujetý nápad, takhle malé děti z toho absolutně nic nemají. Jde jen o honěn ega dost zvláštních rodičů.

Cestovat s malým dítětem po svete a chodit a ním po horách v krosničce není problém.

Problém je mít dítě v kočárku a jít s ním na trek.

Za mě dobrý. Když nám dcera oznámila, že čekají prcka, tak jsem jim řekl, že hlídat budu, ale oni akceptují to, že začínám shánět vozík za kolo. Nakonec si ho půjčovali a pořád ještě půjčují.