Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cestou po aljašském národním parku

  17:43aktualizováno  17:43
Národní park Wrangell - St.Elias, který byl založen v roce 1980, sahá od Aljašského zálivu až po hranici s Kanadou a se svými 53 tisíci km2 (jen o polovinu méně než Česká republika) je největším národním parkem USA. Na území parku se stýkají tři horská pásma - Wrangell, Elias a Chugach - která vytvářejí zbrázděný, těžko přístupný terén; kromě druhé nejvyšší hory USA Saint Eliasu (5 489m) je zde tolik vrcholů, že (podle brožurky vydávané správou parku) většina lidí rychle opustí snahu zapamatovat si jejich jména.

Park obsahuje i největší seskupení ledových polí a ledovců, kterých je přes sto a některé patří k největším a nejaktivnějším na světě (například ledovec Malaspina, stékajíci do vod Aljašského zálivu, je větší než stát Rhode Island).
 

V parku žije větší počet a rozmanitější druhy zvěře než kdekoli jinde na Aljašce - patří mezi ně především losi, černí i hnědí medvědi, Dallovy ovce, horské kozy, vlci, rosomáci a tři z jedenácti aljašských stád karibu, na čemž má bezpochyby zásluhu i fakt, že park je velmi těžko přístupný. Vedou sem pouze dvě šterkové cesty - jedna ze severní strany od obce Slana (ležící na silnici Tok Cutoff Highway přibližně 100 km jihozápadně od města Tok) a druhá, delší a známější, která začíná u městečka Chitina na západním okraji parku (přístup po Edgerton Highway, jež odbočuje z hlavní Richardson Highway, spojující město Valdez v Aljašském zálivu s  vnitrozemským Fairbanksem) a končí u bývalých hornických městeček McCarthy a Kennicott.

Do parku Wrangell-St.Elias jsme se vydali 1. října. Po příjemném týdnu, stráveném na poloostrově Kenai jižně od Anchorage, jsme si s pokročilou roční dobou příliš hlavu nelámali. Přívětivé klima poloostrova doprovázené krásným počasím nás totiž zmátlo. Teplý podzim, hýřící barvami (jaké jsem snad viděl jen v Nové Anglii na východě USA) zřejmě doprovázelo i babí léto, protože sluníčko mělo takovou sílu, že jsme se dokonce i koupali v jezeře.

Tudíž jsme optimisticky naladěni vyrazili ráno z Valdezu (terminálu aljašského ropovodu, který zde ovšem příliš není vidět; samo městečko je poměrně ošklivé, zato je obklopeno krásnými horami) po Richardson Highway směrem na sever. Počasí nám nadále přálo, kolem hory a výhledy - prostě nádhera. Po zhruba 130 km jízdy jsme odbočili na Edgerton Higway  a neméně hladce jsme urazili dalších 50 km do Chitiny, kde jsme u poslední benzínky doplnili nádrž, přejeli přes mohutné, převážně vyschlé řečiště Copper River a ocitli se na území parku. Pak to začalo.
 

Téměř stokilometrová štěrková - spíše však vozová a někde hodně nevozová - cesta byla suverénně nejhorší silnicí, po které jsme dosud na Aljašce jeli (i když podle Milepostu, bible motoristů na Aljašce a Yukonu, tento nechvalný primát patří Denali Highway, my jsme s tímto názorem rozhodně nesouhlasili). Přispěla k tomu i roční doba; Aljaška přece jen ukázala zuby. Zjistili jsme, že začátek října v parku Wrangell-St.Elias už patří do zimy.

Když naše obstarožní Subaru po pětihodinovém úsilí cestu nakonec zvládlo (a ke slovu přišel i náhon na čtyři kola, který jsme u tohoto auta dosud považovali  za kosmetický prvek bez valného praktického významu), a dojeli jsme ke břehu Kennicott River, jako bychom se octli někde v horách uprostřed zimy. Pořádná vrstva sněhu - někde i půlmetrová - ležící na okolní krajině, rozhodně nevypadala jako první poprašek sezony. Když jsme vyšli na most, či spíše lávku - další cesta už byla jen pro pěší - a spatřili pod sebou balvany, pokryté ledem, uvědomili jsme si, že noc bude dost dobrodružná.
 

Kupodivu docela šla. Teplota sice klesla až na -10° C, ale zabaleni do dvou spacáků a ještě deky jsme v uzavřeném autě nijak zvlášť nemrzli. Zato ráno, když jsme přenášeli věci, měli jsme během těch několika minut ruce úplne zmrzlé. Uvařili jsme si čaj a vyrazili přes lávku do blízkého městečka McCarthy, jakéhosi rekreačního doplňku hornického Kennicottu. Vzniklo na počátku devatenáctého století výhradně proto, aby horníkům poskytlo “víno, ženy a zpěv”; jinými slovy zde bylo pár saloonů,  restaurací a nevěstinců. Na vrcholu své slávy mělo město několik set obyvatel, vlastní školu a noviny.

Do dnešního dne se zde zachovaly dvě budovy, které jsou na seznamu národních historických památek. Po bývalé slávě je sice již dávno veta, avšak i dnes městečko přes léto ožívá četnými turisty, kteří odtud podnikají túry do okolí (nejsou tu sice turistické stezky, ale zachovalo se množství cest ještě z hornických dob - nejznámější trasou je třicetikilometrová túra přes Kennicott k ledovci Root Glacier). Druhého října je samozřejmě dávno po sezoně a tak nacházíme zavřené jak malé bistro, tak i stylově vyhlížející (a pravděpodobně velmi drahý) Johnson’s Hotel.
 

Jelikož se slunce stále ještě nevyhouplo přes hřbety okolních kopců, je pořád děsivá zima a tak se dlouho nezdržujeme a vyrážíme směrem na Kennicott. Zhruba šestikilometrová trasa sice začíná slibně silnicí, ale ta po necelém kilometru končí doslova v lese (u obrovského valu zeminy a změti pokácených stromů, jako kdyby tady prostě buldozer zastavil  a konec, dál se nejede), takže jsme  byli nuceni se vrátit, až jsme nakonec našli dost úděsnou vozovou cestu, plnou výmolů, vyčnívajících větví a kořenů, balvanů a občas přerušenou potokem, vhodnou tak leda pro sněžný skútr nebo terénní vozidlo  Náročná chůze měla tu výhodu, že nás  zahřála, navíc i mezi stromy občas problesklo slunce, a když jsme konečně vyšli z lesa a objevila se první stavení Kennicottu, už stálo vysoko na obloze.

Historie Kennicottu se datuje od roku 1900, kdy dvojice náhodně procházejících prospektorů našla v místním potoce stopy mědi. Brzy se přišlo na to, že se jedná o vůbec nejbohatší ložisko měděné rudy na světě: některé žíly obsahovaly až 70 % mědi! Do místa začali proudit prospektoři a horníci. Veškerá naleziště nakonec  skoupila skupina investorů, která nejprve postavila železnici, přes 300 km dlouhou trať vedoucí divočinou až k pobřežnímu městu Cordova.

Pak přišlo na řadu samo město - ve stráni nad Kennicottským ledovcem vznikl komplex červeně natřených dřevěných budov, mezi nimiž byly nejen drtičky rudy, kanceláře, ubytovny horníků, a obchody, ale i škola, divadlo a dokonce i dřevěný tenisový kurt! Mezi lety 1911-38 se v dolech  pracovalo  takřka nepřetržitě, na tři směny, vytěžilo se přes půl milionu tun mědi a zisk společnosti přesáhl 100 milionů dolarů.

Pak přišel neslavný a náhlý konec. V roce 1938, pod vlivem klesajících cen  mědi, nejistých výnosů dolů i možných stávek horníků se firma během jediného dne rozhodla doly uzavřít. Nazítří vedení horníkům oznámilo, že práce končí a poslední vlak odjíždí za dvě hodiny! Vzápětí nastal jeden z nejhromadnějších a nejkvapnějších útěku, které kdy americké město zaznamenalo. S výjimkou dvou lokomotiv téměř vše zůstalo na místě a díky tomu je Kennicott dokonale zachovaným exponátem americké historie hornictví. Většina budov je dnes  v soukromém vlastnictví a prozatím uzavřených, než se podaří získat potřebné investice na jejich rekonstrukci.

Pomalu jsme procházeli tímto podivuhodně zachovalým městem duchů, kde na první pohled nebylo ani živáčka - i několik místních turistických kanceláří, organizujících pěší i letecké výlety do parku,  hotelů restaurací již ukončilo sezonu - a jediným zvukem bylo skřípání sněhu pod nohama a občasný křik dravce vysoko na obloze. Všechno kolem vypadalo, jako by ti lidé odešli teprve včera. Teprve když  jsme přišli k řadě domků vedle cesty a nahlíželi okny dovnitř, případně zkoušeli dveře, abychom si prohlédli dochovaný inventář, ze třetího z nich, právě když už jsem měl ruku na klice, se najednou ozvalo rádio. Teprve pak jsme si všimli úzkého sloupce kouře, vycházejícího z komína. Trochu jsme se pravda lekli, ale vlastně nás to potěšilo. I tahle zapomenutá výspa civilizace tedy má své stálé obyvatele.
 

Zpátky, v poledním sluníčku se už šlo naší cestou-necestou mnohem lépe. Zrovna když jsme se zamýšleli nad tím, jak často tudy něco projede, k našemu úžasu se za námi objevilo auto, zcela neterénní, navíc plně obsazené, které nonšalantně,  za mohutného kymácení, skřípání a sténání motoru projelo kolem nás a zmizelo v zatáčce! Nechápavě jsme se na sebe podívali. Buď to byl přestavěný tank nebo jsou ti Aljašané opravdu lidé trochu jiného ražení.

Tak tohle bychom ti, Subaroušku, nikdy neudělali, říkali jsme si v duchu. Pravda i proto, že  nepojízdné auto bychom si oněch sto kilometrů od nejbližší opravny skutečně nemohli dovolit. Taky jsme si úplně oddechli, až když jsme přejeli most do Chitiny, začal opět vytoužený, báječný asfalt a na kalendář se zase vrátil podzim. Na shledanou, parku, ale příště dřív než v říjnu.

Kennicott - zachovalé domky, některé obydlené

Kennicott - zachovalé hornické budovy

Národní park Wrangell-St. Elias - Chitina River a pohoří Chugach

Autor:


Nejčtenější

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, nejslabší mají stále Afghánci

Pokud by prý města a obce ze svých peněz nedotovaly úkony, které na ně přenáší...

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, ale Singapurci. Obyvatelé tohoto městského státu v jihovýchodní Asii se díky...

Sezona skončila, lidé jsou pryč. Kam na poslední chvíli k moři a do hor

Noli, ležící západně od Janova, patří k nejpěknějším místům Ligurie.

Mnohem méně lidí, mírnější ceny, přitom ještě stabilní počasí. Takové jsou hlavní výhody návštěvy přímořských i...



Experti varují před tuningem elektrokol. Stroj zničí a je nebezpečný

Redaktor MF DNES Miloslav Lubas s manželkou si vyzkoušeli, jak se v Jizerkách...

Někteří majitelé elektrokol své stroje upravují a navyšují jejich maximální rychlost s podporou motoru. Proti tuningu...

Pilot boeingu zapomněl vyrovnat tlak v kabině, cestující krváceli z nosu

Ilustrační foto

Nejméně třicet pasažérů muselo vyhledat ošetření poté, co pilot indických aerolinek „zapomněl“ stisknout tlačítko...

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Další z rubriky

Zbourat a znovu postavit. Unikátní most v Kambodži přitahuje tisíce turistů

Oprava bambusového mostu přes řeku Mekong v kambodžském Kampong Chamu

Měří víc než kilometr, tvoří jej padesát tisíc bambusových stébel a každý rok jej místní strhnou a znovu postaví. V...

Králi se nesměje a dětem nesahá na hlavu. Na co dávat pozor v Thajsku

Thajsko se stává oblíbenou zimní destinací. Dávejte si však pozor, abyste...

Přibývá lidí, kteří si krátké evropské dny a studenou zimu jedou zpříjemnit do exotických destinací. K nejoblíbenějším...

Slovensko pro tuláky. Pustiny a temnoty Veporských vrchů lákají i hvězdáře

Vyhlídka z Klenovského Veporu

Opuštěná a temná místa lidi většinou děsí, v případě slovenských Veporských vrchů však mohou být pro mnohé tuláky...

Najdete na iDNES.cz