Jelikož nejkratší cesta na Aljašku vede ze západního pobřeží USA, do Kanady nejspíše pojedete po dálnici č.5 ze Seattlu přes Bellingham (terminál trajektů Aljašské mořské cesty) a příhraniční městečko Blaine. Za hranicí dálnice pokračuje pod číslem 99 do Vancouveru, krásného moderního města s kilometry čistých bílých pláží, rozlehlými městskými parky a rušným přístavem, které rozhodně stojí za shlédnutí.
Dálnice dál vede na východ, tentokrát jako č.1, dlouhé kilometry lemována městskými aglomeracemi, až nakonec vjíždí do města Hope. Toto příjemné, klidné městečko v předhůří Skalistých hor leží na křižovatce dvou hlavních komunikací, obou směřujících na sever do Prince George. Pravděpodobně zvolíte tu levou, kratší a romantičtější silnici č. 97 neboli Caribou Highway. Přes sto kilometrů totiž vede podél kaňonu řeky Fraser s vyhlášenou Pekelnou branou (Hell's Gate), soutěskou s valícími se vodami (zvláště po jarním tání). Přímo nad ní vede turistická lanovka ($10), lze ji přejít i po lávce.
Hory najednou ustupují poměrně jednotvárné rovině, kterou však oživuje množství vodních toků a jezer s bohatými možnostmi rybolovu (ano, v Kanadě i na Aljašce potřebujete rybářský lístek, ne zrovna levný; k doptání v turistických informačních střediscích, kde vám současně poskytnou i vyčerpávající informace - najít ten správný, "zásobený" rybník či říčku není totiž vždy snadné). Silnice vede množstvím osad, s jejichž jmény si mnohdy usedlíci příliš hlavu nelámali (viz "mnohamílové domy" - 70mile, 100mile a 150mile House). K těm větším patří Williams Lake a Quesnel (vyslov Kunél).
Cílovým místem první etapy cesty je město Prince George, vzdálené zhruba 800 kilometrů (a dva dny jízdy) od Vancouveru. Silnici č. 97, vedoucí dále na sever do Dawson Creek (kde plynule přechází do Aljašské dálnice) zde křižuje transkanadská silnice č. 16 neboli Yellowhead Highway, spojující Winnipeg s s tichomořským pobřežím - z níž po necelých 500 kilometrech odbočuje alternativní spojnice s Aljaškou, Cassiar Highway.
Aljašská dálnice neboli Alcan, podle původního názvu Alaska-Canada Military Highway, o níž se mluví jako o konstrukční anomálii (prochází z velké části terénem, který konstrukci silnice vylučuje), o silnici paradoxů (ač postavena pro armádu, používána téměř výhradně civilisty) či o komunikaci převážně okrajové důležitosti (k zásobování Yukonu a Aljašky se využívá praktičtější námořní dopravy), je však především obdivuhodným dílem inženýrského umu, obrovské vůle a nasazení lidí, kteří ji v nesmírně těžkých podmínkách postavili za pouhých devět měsíců!
O stavbě silnice spojující Aljašku s kontinentálními USA se uvažovalo už v 30. letech, avšak až po japonském bombardování přístavu Pearl Harbor v roce 1941 (a pozdějším obsazení několika ostrovů Aleutského souostroví) vyvstala její nutnost z hlediska národní bezpečnosti. Od samého počátku šlo výhradně o vojenský projekt, který řídil a z větší části stavěl ženijní sbor americké armády. Do nehostinné subarktické divočiny bylo dopraveno přes deset tisíc vojáků a těžké techniky a započala stavba 2 647 km dlouhé silnice, která měla spojit Dawson Creek v Britské Kolumbii s aljašským Fairbanksem.
K tomu bylo potřeba přemostit 200 řek a překonat několik pohoří (nejvyšší bod dálnice je ve výšce 1300 m). Největší překážkou však představoval permafrost - v zimě zmrzlá a v létě bažinatá půda, do níž beznadějně zapadala auta i stroje. Pro vojáky i civilní dělníky to byla nesmírně náročná práce. Pracovali sedm dní v týdnu, sužováni v zimě třeskutými mrazy, v létě mračny komárů a muchniček. Celé týdny trávili odříznuti od světa uprostřed divočiny, nikdy neměli dost techniky. V zimě mnohdy spali přímo pod nákladními auty, jejichž motory běžely ve dne v noci (jinak by je už nebylo možné nastartovat).
V říjnu 1942 byla silnice dokončena - i když na mnoha místech sestávala z jediného pruhu a nesčetnými zatáčkami se vyhýbala překážkám (leckdy takto kličkovala i rovným terénem, takže zlí jazykové tvrdili, že inženýři, kteří často trasu vytyčovali jen od oka, nebývali vždy zcela střízliví). Trvalo však ještě dlouhá desetiletí, než dostala svou nynější podobu čtyřproudé dálnice, asfaltované po celé své délce (což bylo kvůli permafrostu nesmírně náročné; při stavbě se musely použít zcela nové postupy, zamezující vytváření trhlin či boulí ve vozovce).
Aljašská dálnice je dnes skutečně pohodlnou, perfektně udržovanou silnicí, na jaké jsme zvyklí z "dolních 48 (států USA)", což se paradoxně stalo jejím největším handicapem - díky její popularitě jí totiž ročně projede čtvrt milionu aut a v letních měsících se v některých úsecích tvoří kilometrové kolony převážně rekreačních vozidel, nejrůznějších karavanů, kempinkových vozů a obytných přívěsů.
Dobrodružnějším cestovatelům se tudíž doporučuje poněkud drsnější a náročnější
silnice č. 37 nazývaná Cassiar Highway, která je méně frekventovaná, scéničtější a navíc přibližně o 250 km kratší. Tato silnice je zatím vyasfaltovaná jen asi ze tří čtvrtin; na zbylých, leckdy i dvacetikilometrových úsecích je třeba zvýšené opatrnosti - díry v silnici, rozblácené nebo naopak kamenité úseky nejsou výjimkou, což samozřejmě klade velké nároky i na auto (v jeho vybavení by neměly chybět dvě rezervy, náhradní řemeny, startovací kabely, kanystr s vodou i s benzínem).
Cassiar Highway se odděluje od silnice č. 37 za městem Hazelton, 480 kilometrů od Prince George, většinu své sedmisetkilometrové délky vede lesnatou, kopcovitou krajinou s řídkým osídlením (vyhlížejte svého prvního medvěda!), aby se posléze, krátce po překročení hranice Britská Kolumbie - Yukon, napojila na Aljašskou dálnici.
Můžete si konečně vydechnout - po zbytek cesty už vaše pneumatiky (a sedací svaly) bude laskat hlaďoučký asfalt. Ti, kdo se už nemohou dočkat vymožeností civilizace a nechtějí si nechat ujít zajímavou kuriozitu, nechť se vrátí 20 km po Aljašské dálnici do městečka Watson Lake, kde se nachází proslulý "Les cedulí" (Signpost Forest), sbírka více než čtyřiceti tisíc cedulí a ukazatelů ze všech končin světa (k nimž každý rok další tisícovka přibývá, takže, chcete-li zvěčnit svou obec či město na dalekém Yukonu, víte co máte udělat).
Po dalších 500 kilometrech vás přivítá hlavní město Yukonu, Whitehorse (jež vděčí za svůj vznik zlaté horečce - jako ostatně mnoho dalších měst severozápadní Kanady a Aljašky - a za své jméno obávaným peřejím na řece Yukonu, které prý zdálky připomínaly hřívu koně). Kromě několika muzeí a galerií je jeho hlavní atrakcí kolesový parník Klondike, který kdysi zajišťoval nákladní i osobní přepravu mezi Whitehorsem a Dawson City. Dnes tato dvě města spojuje Klondike Highway, která je zároveň alternativní cestou na Aljašku (hraniční úsek je však bohužel v zimě nesjízdný).
Aljašská dálnice směřuje vytrvale dál na severovýchod a za městem Haines Junction se přibližuje ke Kluanskému národnímu parku, který spolu se sousedním národním parkem Wrangell-St.Elias tvoří nejen největší národní park severní Ameriky, ale i jednu z největších přírodních rezervací na světě vůbec. Pro svou hojnost sněhem pokrytých štítu je velmi populární mezi horolezci, na své si tu přijdou ale i milovníci turistiky, cyklisté i kanoisté.
Dálnice dále vede kolem břehů rozlehlého Kluanského jezera s nepřebernými kempinkovými možnostmi, až v městečku Beaver Creek technicky opouští Kanadu; vlastní hranice a americká celnice však leží až o 30 km dál. Povšimněte si šestimetrového výseku, táhnoucího se rovnou čarou, podél 141. poledníku, oběma směry až k obzoru; byl vytvořen zeměměřiči na počátku 20. století a dodnes je periodicky obnovován. Pak už si jen přeřiďte hodinky o hodinu dozadu, projeďte americkou pasovou a celní kontrolou (ne, nevezete žádné palné zbraně a žádné drogy) - a vítejte v nejsevernějším, zdaleka největším a zároveň nejřidčeji osídleném, v pořadí devětačtyřicátém státě USA. Jste na Aljašce.
 Parník Klondike na Yukonu před městem Whitehorse |
 |
 Kluanské jezero je v polovině května ještě zamrzlé |
 |
 |
 |
 |
 |
