"Vysílačka je naší jedinou zbraní," říká major Rokos. V případě ohrožení musí o pomoc požádat ruské vojáky rozmístěné v této neklidné oblasti. Mamba, tříapůltunové obrněné vozidlo, rachotí po rozdroleném asfaltu u vesnic na březích Černého moře, v jedné z nejúrodnějších oblastí celého někdejšího SSSR. Skupina pozorovatelů v neprůstřelných vestách vyráží na pravidelnou patrolu. Za okny vozu ubíhají houštiny stromů s pestrobarevným ovocem, o které se nikdo nestará. Vše je žluté - čajové plantáže i zahrádky u černých kulis vypálených domů pohltilo moře jakýchsi žlutých květů. Žlutá je v Abcházii tísnivější než černá. "Mohly by se tady natáčet horory," říká Rokos. Abcházie se od Gruzie odtrhla - za pomoci ruské armády - v krvavé válce v letech 1992-93. Tisíce lidí zahynuly, čtvrt milionu Gruzínců uprchlo. Mírová jednání nikam nevedou a jen část uprchlíků se odvážila vrátit se do vesnic, které vypálily abchazské jednotky. Občas se ve změti zelených šlahounů objeví hlava navrátilce. "Už jsem to nemohl vydržet, v Gruzii u příbuzných jsem žil jako žebrák. Tady mám dům a zahrádku, která mě uživí," říká Kulveri Džologua, asi čtyřicetiletý muž, jenž se rozhodl pro návrat do nejisté zóny. "Už mě odsud nikdo nedostane." Nastal čas sklizně vína a temně fialové hrozny se vrší v koších kolem dřevěného domečku. Hlavním úkolem pozorovatelů je dohlížet na dodržování příměří a monitorovat situaci v oblasti. Skupinka mužů v neprůstřelných vestách - Švéd, Brit a Čech - postává ve stínu pod mohutným stromem. Usrkávají čaču, domácí kořalku, kterou nelze odmítnout, a kladou vesničanům tytéž otázky jako před týdnem, měsícem i rokem: "Jaká je situace? Střílelo se v noci? Bojí se lidé? Vracejí se?" Místní si jich váží - vkládají v ně své naděje, že konflikt dříve či později skončí. Je to zóna nikoho - gruzínská moc sem nesahá vůbec a pro abchazské vojáky či policisty je to oblast, kde se mohou kdykoliv dostat do palby partyzánů, kteří tam přecházejí přes řeku z Gruzie, či mafiánů, kteří se snaží ovládat zbytky bohatství zpustošené ze mě. Vesnicím vládnou muži se samopaly. Přednedávnem rozstříleli neznámí útočníci přímo na hlavní silnici osobní auto, zahynuly při tom tři ženy. Později se ukázalo, že se patrně spletli - v podobném voze jezdil abchazský pohraničník. To on měl zemřít. "Je pro nás velmi obtížné rozlišit, kdy jde o partyzány bojující proti Abchazům, a kdy o mafiány usilující například o úrodu ořechů," říká major Rokos. Pro pozorovatele OSN to znamená žít v neustálém nebezpečí. "Na Nový rok jsem unikl jen o vlásek," říká podplukovník František Pytela. Jen o kousek minul autem protitankovou minu, kterou někdo nastražil o silvestrovské noci v zatáčce na hlavní silnici. Život mu zachránila obrovská náhoda - v té zatáčce se míjel s autobusem a držel se tedy při kraji. "Kdyby tam nebyl ten autobus, jel bych více při středu a najel bych na ni," říká. Mina tak vyhodila do povětří autobus - zaslechl ohlušující ránu, uviděl obrovský oblak prachu, trosky autobusu a zkrvavené cestující. Dodnes není jasné, kdo a proč minu položil. Čeští pozorovatelé většinou nejsou žádní nováčci - major Rokos prošel Irákem a Bosnou, v Gruzii je již na druhé roční misi. "Nejdrsnější zkušeností bylo nepochybně Sarajevo," říká. "Tady je ovšem zrádná ta neustálá nejistota." Kapitán Stanislav Štefanko zažil nejdramatičtější okamžiky svého života v roce 1994 v Libérii, kdy byl spolu s dalšími vojenskými pozorovateli unesen ozbrojenými povstalci do pralesa. Nakonec tehdy svým věznitelům za dramatických okolností utekli, na hranicích v noci vyměnili džíp za loďku a doveslovali do sousedního Pobřeží slonoviny, do bezpečí. "Zažili jsme toho už opravdu hodně," říká Štefanko v Gali na prostorné terase domku, ve kterém bydlí spolu s majorem Rokosem. Kolem se táhnou pahorky porostlé mandarinkami. "Je tu krásně. Útok ale může přijít bez varování," dodává. Vojenská mise je babylonem jazyků a tváří - ve stočlenné misi UNOMIG (Pozorovatelská mise OSN v Gruzii) je zastoupeno více než dvacet zemí. Vpodvečer na základně, v místnosti honosně nazývané důstojnickým klubem, se nad plechovkou piva baví Švéd se Španělem o nadcházejícím turnaji ve stolním tenise a Turek chválí vojenského lékaře z Německa za guláš, který uvařil pro nedávnou oslavu. Bangladéšan s Maďarem si se smíchem povídají o fenoménu zvaném "přepadení s čačou", kdy jsou důstojníci obklíčeni vděčnými vesničany a nuceni konzumovat značné množství této pálenky. Na stěně v důstojnickém klubu visí plakáty letadel a lodí nejrůznějších armád a terč na šipky. (Pod ním je pečlivou rukou napsáno: "Neházejte šipky jako oštěp z deseti metrů, možná vás to překvapí, ale mohou se ohnout.") "Soužití funguje dokonale, jinak to ani být nemůže, musíme držet při sobě," říká major Rokos. "Rozhodně jsme se tady v té komunitě neztratili," dodává. "Jako Češi máme v mnohém výhodu. Domluvíme se s místními lidmi. Ale také třeba umíme opravit porouchané auto."
 Čeští důstojníci u obrněného vozidla Mamba na základně v Gali: kapitán Stanislav Štefanko (napravo) a major Miloslav Rokos. |
 Major Miloslav Rokos ochutnává vinné hrozny při hlídce ve vesnici Kanachleba. |
 Důstojníci UNOMIG (Pozorovatelská mise OSN v Abcházii) hovoří s vesničany. |
