Výlet, vandr, tramping, vodáctví, vycházka, putování, cyklotoulky. Všechny tyto zážitky v přírodě nám dobíjejí energii. V lese, u vody nebo v horách si člověk připadá zcela svobodný.
Jenže to není tak docela pravda. Co všechno smíme a co už ne? Jak se nenechat zbytečně omezovat příliš horlivými ochranáři, myslivci a majiteli pozemků?
České zákony přesně vymezují podmínky, za kterých vám někdo může odepřít vstup do přírody. Typickým příkladem jsou některé části národních parků nebo přírodní rezervace. Smíte se tam pohybovat jen po oficiálně vyznačených turistických značkách, některé trasy navíc mohou být část roku uzavřeny.
Pokud někde na jaře hnízdí vzácní dravci, nebo tam zimují tetřívci, přechodný klid jim zajistí cedule se zákazem vstupu. Některé oblasti Česka jsou příliš křehké, než aby tam každý mohl šlapat kdekoli a kdykoli. Rozumný člověk tato pravidla neporušuje hlavně proto, že s nimi vnitřně souhlasí. Na ty ostatní čeká pokuta. A dobře jim tak.
Veřejný soukromý les
Koná se v lese hon, nebo se tam kácí dřevo? Pak je možné na dobu až tří měsíců úředně vyhlásit zákaz vstupu. Hrozba broků v zadku nebo stromu zříceného na hlavu, to jsou pádné argumenty.
Jinak vás z lesa nikdo vyhnat nemůže, a to bez ohledu na to, jestli je les státní, obecní, nebo soukromý.
„Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou, na zemi ležící klest,“ říká k tomu zákon s tím, že: „Přitom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.“ Houby a borůvky tedy patří všem a procházka lesem je naše svaté právo.
Ale co louky, pole, remízky, zahrady, sady a další krajina mimo les? Tady už záleží na tom, o jaké pozemky jde a komu patří. Zákon uvádí: „Každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby… Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku.“
Právo volného průchodu se nevztahuje na zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice, pastviny nebo ornou půdu.
Chápeme, že nemůžeme šlapat po poli, kde je zaseto obilí. Pokud si vlastník oplotí zahradu nebo sad, nepolezeme mu tam. Nikdo nám však nemůže bránit v procházce jarní loukou nebo v jízdě na kole po polní cestě. Cedule „Soukromý pozemek, vstup zakázán“ tedy platí jen někdy. Máte pochybnosti? Nahlédněte na webu do katastrální mapy.
Spaní pod širákem
Nocleh v tisícihvězdičkovém hotelu pod širým nebem je královským zážitkem a jeho právní rozbor je nejzajímavější. Bivakování žádný český zákon nezakazuje a podle ústavy platí, že co není výslovně zakázáno, to je povoleno.
Na celtě ve spacáku tedy můžete přespat, kdekoli se vám zlíbí. Včetně národních parků, přírodních rezervací a dalších chráněných území. Ale pozor, nesmíte přitom sejít z turistické značené cesty, protože tím už byste zákon porušili.
To si žádá podrobnější vysvětlení. Na chráněných územích a v lesích české zákony zakazují táboření, nikoli bivakování. V čem je rozdíl?
Podle závazného stanoviska ministerstva životního prostředí je táboření „souhrn různých činností umožňujících vícedenní pobyt v přírodě spojený s možností přespání, a to obvykle ve stanech nebo jiných přístřešcích (stavění stanů, přípravu stravy, hygienu, likvidaci odpadků apod.)“.
Pokud tedy nad sebou nemáte přístřešek a nespíte na místě víc než jednu noc, netáboříte, ale bivakujete. Naprostá většina ochranářů vás za pouhý nocleh pod širákem honit nebude. Dobře vědí, že bez blízkého kontaktu s přírodou k ní nezískáte vztah.
Ale pozor, existuje výjimka. Na rozdíl od všech ostatních národních parků v Česku byl Národní park České Švýcarsko vyhlášen zvláštním zákonem, ve kterém se mluví o zákazu „nocování“ ve volné přírodě mimo vyhrazená místa. „Nocování“ už je velmi jasně definovaný termín, o tom se s ochranáři hádat nedá.
Mimo NP České Švýcarsko však smíte kdekoli bivakovat i v lese, a to včetně soukromého. Pokud tam totiž podle zákona můžete volně vstoupit ve dne (a natáhnout se přes poledne do mechu), nikdo vám nemůže zakazovat přespat v lese pod širákem. To samé platí i pro bivakování ve volné krajině, tedy na pozemcích, které nepatří fyzickým osobám.
Už však nedoporučujeme rozložit si spacák u někoho na zahradě nebo na louce bez toho, abyste soukromého majitele požádali o dovolení. Vyžene vás. A bude v právu.
Stanování
Řada lidí si noc v přírodě neumí představit bez plátěné střechy nad hlavou. Jakmile ovšem před případným deštěm nebo komáry zalezete do stanu, už nebivakujete, ale táboříte.
Bez zvláštního povolení se to nesmí v lese (bez ohledu na jeho vlastníka) a už vůbec ne v chráněných územích všech kategorií. Zákony mluví jasně. Stanování „na divoko“ už tedy, na rozdíl od širákování, v žádném případě neuhádáte. Prostě se dopouštíte přestupku.
Pěšky chodí tisíce kilometrů, výbavu počítá na gramy. Jak cestovat nalehko |
Co s tím? Buď stanujte jen v oficiálních kempech, nebo se zkuste předem domluvit s majitelem nějaké příhodné louky. Vysvětlete mu, že po vás ráno zůstane jen slehlá tráva. Třeba mu to nebude vadit a přespání ve stanu vám na svém pozemku dovolí.
Někde na turisty se stany myslí i mimo kempy. Správa Národního parku Šumava v roce 2008 zřídila podél červené hřebenovky „nouzová nocoviště“, kde oficiálně smíte stanovat jednu noc. A to je rozumný přístup.
Rozdělání ohně
Nejčastější porušování zákona je i nejčastěji pokutováno. V lese, v horách, nebo dokonce pod pískovcovým převisem oheň zapaluje jen kazisvět. Riziko požáru je příliš velké a většina lidí má malé zkušenosti na to, aby oheň v přírodě dokázali uhlídat. Jen málokdo po sobě navíc ohniště uklidí.
Část z nás se venku chová jako pitomci. Chápete logiku člověka, který založí nové ohniště tam, kde už je jedno staré? Když se takových pitomců sejde deset, zůstane po nich vypáleno deset ohnišť.
Mimo vyhrazená místa nemůžete oheň rozdělávat v rezervacích, v národních parcích, v chráněných krajinných oblastech. A taky kdekoli blíž než padesát metrů od okraje lesa plus na soukromém pozemku bez souhlasu jeho vlastníka. Jak by se vám líbilo, kdyby nějaký cizí člověk na vaší zahradě, louce nebo poli vypálil kruh trávy?
Ve volné přírodě si tedy vatru nesmíte zapálit v podstatě nikde mimo přesně vyhrazená místa. Smiřte se s tím a kupte si plynový vařič, nebo si připravte hodně peněz na pokutu.