Vždy jsem považovala cestu do cizích zemí »naslepo« za velké dobrodružství. Při návštěvě Skotska jsem si to zažila na vlastní kůži. S otevřenými zpátečními jízdenkami do Edinburghu jsme se s kamarádkou vydaly na cestu. Únavná jízda nočním autobusem trvala téměř osm hodin. Ve skotském kapitolu nás nečekaně překvapilo nádherné počasí. Rozhodly jsme se tedy, že se nejprve porozhlédneme po památkách a později se vydáme k moři, které se na mapě zdálo být asi 4 kilometry od centra. Ani nechci vzpomínat na to, čí to byl nápad! Po vysilující prohlídce města (z kopce do kopce) jsme se dvě hodiny plazily úděsným vedrem napříč městem na nejbližší pláž. Druhý den se počasí změnilo. Jak už to tak občas v Británii bývá - začalo pršet. Měly jsme v plánu cestu do Glasgow. Stopovaly jsme asi tři hodiny, dvakrát jsem se musela převléknout v nejbližším hostinci, tak moc jsem byla promoklá. Když už mi žádné suché věci nezbývaly, raději jsem zaplatila tříhodinovou jízdu autobusem. Třetí den jsme si půjčily auto. Těšily jsme se na krásný výlet po jezerech a na úžasné fotky Lochneské příšery. Omyl! Hned za jezerem Loch Lomond auto začalo vydávat neuvěřitelný zápach. Náhodný pocestný zrovna vyvádějící na pastvu své dvě krávy nám nesrozumitelnou skotštinou naznačoval, že máme nejenom rozbité brzdy, ale i naše zásoba benzínu nestačí ani na dojetí do nejbližší vesnice. Můj zpustošený vzhled při zpáteční cestě do Londýna si dovede představit jen málokdo. Někdy opravdu výlet naslepo nemusí dopadnout podle našich představ, ale už teď plánujeme cestu do Belfastu, protože jednou se to přece povést musí!
7. září 1999
