Nelze se tedy divit, že člověku po levé straně uděláte škrábanec na noze a paní na pravé straně roztrhnete sukni. Provinile čekáte, že vám začnou nadávat, požadovat peníze za zničený oděv a vyhodí vás z autobusu, do kterého se už stejně nemůžete vejít. Ale nic takového se nestane. K vašemu údivu se dotyční pouze usmějí a ochotně se zkroutí do naprosto nepohodlné polohy, aby vám uvolnili místo na zavazadla. Myslíte si, že v této poloze nemohou vydržet ani 5 minut aniž by jim neodumřela nějaká část těla a že stejně časem musí začít protestovat. Ale ani to se nestane. Po deseti hodinách jízdy sice vystoupí z autobusu notně rozlámaní, ale ani je nenapadne postěžovat si na nepohodlí. Jenom s úsměvem poznamenají: „Máte ale smůlu, většinou tu autobusy jezdí prázdnější.“
Takhle nějak začala naše první cesta na Pamír před čtyřmi lety. Stačila jedna jízda autobusem z Oše do vesnice Sary Taš, abychom si místní obyvatelstvo oblíbili. Ještě před nastartováním se celý autobus pomodlí za šťastnou cestu, řidič otočí klíčkem a jede se. Jako správní rozmazlení Evropané zpočátku trochu bručíme, že deset hodin cesty ve čtyřicetistupňovém vedru zkroucení jako paragraf asi těžko vydržíme. Když se ale rozhlédneme po okolních lidech zjistíme, že možná máme nejpohodlnější místa ze všech. Ale kromě nás si nikdo nepostěžuje. Paní před námi drží celou dobu na rukách malé dítě, které několikrát cestou kojí. 5 dalších dětí sedí kolem na hromadě batohů. Nejdřív se nám nechtělo věřit, že to jsou skutečně všechno její děti, paní vypadá spíše na jejich starší sestru. Jeden z našich spolucestujících si všiml, jak si rodinku se zájmem prohlížíme, a rychle vysvětluje: „Ženy se tu vdávají velice mladé. To víte, dvacetiletou si už nikdo nekoupí.“. Při slově „nekoupí“ mi přeběhl mráz po zádech. Ano, ženy jsou tu výhodným obchodním artiklem. Vlastní koupi předchází dlouhé obchodní jednání mezi dívčiným otcem a jejím budoucím manželem. Jednání se obvykle protáhne do pozdních večerních hodin a vypije se při něm neuvěřitelné množství čaje. Nakonec si oba muži potřesou rukou a obchod je uzavřen. Dívka ani její matka se jednání neúčastní - to je přece chlapská záležitost. Zajímá nás, v kolika letech může být dívka prodána. „Věkové omezení není,“ dovídáme se od našeho souseda, „ale obvykle se dívky vdávají tak ve 14 letech. Mojí matku například prodali už ve 12, ale první dítě měla stejně až ve 14. Do té doby ještě běhala a hrála si s ostatními dětmi.“ Nad naším dalším dotazem na počet dětí už náš spolucestující kroutí hlavou, na jaké divné věci se neustále vyptáváme. „Běžný počet dětí v rodině je kolem 10. Za dob Sovětského svazu získala matka 10 dětí titul žena - hrdina a měla zadarmo dopravu“.
Autobus poskakuje po kamenité cestě a my přemýšlíme o tom, co jsme zrovna slyšeli. Motor autobusu se neustále přehřívá, řidič proto občas zastaví, chodí s konví do nejbližšího potoka a polévá motor studenou vodou. Zajímá nás, jak to bude řešit na horských průsmycích, které podle mapy musíme přejet a kde asi těžko vodu najde. A to už šplháme do kopce a z motoru se podle našeho očekávání začíná kouřit. Řidič ani na chvíli nezaváhá, vytrhne obrovský drn a hodí ho dopředu pod kapotu. Chladnější hlína z drnu motor trochu ochladí a může se jet dál. Musíme přiznat, že takovéto řešení by nás asi těžko napadlo. Sledujeme lidi v autobuse a nepřestáváme se divit jejich klidu a vyrovnanosti. Pokud někdo usne svalí se na rameno svému sousedovi, který se snaží posadit tak, aby se znavenému co nejlépe leželo. Jeden z cestujících vyndá lahev s vodou, ze které se napije celý autobus, druhý obdaruje celý autobus jablky. Cestou do přeplněného autobusu nastupují další a další lidé. Hned u vchodu musí udělat pár akrobatických kousků, aby se dostali přes naskládanou hradbu batohů. Na další zastávce čeká stařenka s holí. Nedokážeme si představit, jak do nacpaného autobusu nastoupí. Ale to už se bez zaváhání žene ven 5 statných Kyrgyzů, kteří stařenku opatrně přenesou přes hromadu zavazadel a usadí na pohodlné místo, které se nějakým zázrakem v přeplněném autobuse vytvořilo. Vždy, když si dnes začnu stěžovat někde na nepohodlí, vzpomenu si na tuto cestu a zastydím se. Tato jízda se mi stala velkým morálním ponaučením.
O tom, že kirgizové jsou národ přátelský a pohostiný se přesvědčíme i později, kdy procházíme krásnými kyrgyzskými horami kolem jurt. Již z dálky nás nadšeně vítají pastevci a táhnou nás do svých letních příbytků. Posadí nás na zem a pohostí místním chlebem - lepjoškou, máslem, smetanou a samozřejmě spoustou čaje. Brzy pochopíme, že nám nabídli vše, co měli. Na jaře si do jurt navezou zásoby mouky a čaje a spolu s tím, co získají od dobytka, musí vydržet až do zimy. Na závěr si připijeme kvašeným kobylím mlékem - kumysem. Přestože kumys má poměrně malé množství alkoholu - kvasí se vlastně pouze jednu noc - velice rychle ho cítíme v hlavě. Se zájmem si prohlížíme jurtu. Kostra jurty je z dřevěných tyčí, na které jsou upevněny koberce z ovčí vlny. Příliš nevěříme, že tyto plstěné pokrývky mohou zadržet deště, které jsou zde v podhůří poměrně časté. Ale velice brzy se přesvědčíme, že skutečně nepropustí ani kapku. Vnitřek jurty nám připadá malý pro 10 lidí, kteří tu přebývají. „To je jednoduché, děti spí v jedné polovině jurty jeden vedle druhého a my dospělí si lehneme sem vedle kamen,“ vysvětluje nám jedna ze dvou manželek našeho hostitele.
Po osamostatnění Kyrgyzské republiky opět povolili mnohoženství, které bylo za dob Sovětského svazu zakázané. Asi jako většině Evropanek, vyrostlých za zcela jiných poměrů, se mi z počátku představa více manželek trochu protiví. Ale po několika návštěvách v jurtách pomalu měním názor. Na ženy tu připadá velké množství práce - vaří, uklízí, pečou lepjošky, starají se o dobytek, suší výkaly dobytka, které používají jako topivo, a k tomu musí ještě dohlížet na hromadu dětí. Pouze jedna žena takovéto množství práce těžko zvládá. V jurtách, kde je více manželek, si ženy práci rozdělí a už na první pohled působí daleko odpočatějším a spokojenějším dojmem. Navíc pastevci si často staví jurty na opuštěných místech a takto mají ženy přes den, kdy jejich manželé jezdí po okolí a sledují dobytek, možnost si s někým promluvit. Ženy jsou obvykle o mnoho mladší než jejich manželé, kteří by klidně mohli být jejich otci či dědy. Vysvětlení je jasné. Ženy jsou v Kyrgyzstánu drahé a mladí pastevci si obvykle ženu nemohou dovolit. Zvědavě se ptáme na ceny. „Obvykle kolem 25000 somů“ (cca 20 000,-Kč), dovídáme se od pastece, „ale penězi se platí málokdy. Běžná cena jsou 2 koně nebo 10 ovcí.“
Pozoruji ženy, jak kolem nás poskakují a nakládají na stůl (respektive na koberec) a lituji je. Podle místních zvyků nesmí sedět s muži u stolu a jedí s dětmi až teprve, když manžel vstane. Mě, jako návštěvu a ještě k tomu cizinku ke stolu pustí, ale běda, když chci našemu hostiteli stejně jako ostatní podat ruku. Se ženami se přece rukou netřese - to je chlapská záležitost. Vycházím z jurty trochu rozmrzele a přemýšlím o tom, že k ženám zde mají asi stejný vztah jako k dobytku. Házím si na záda batoh, ale čeká mě další překvapení. Hned ke mě přiskakuje Kyrgyz a bere mi batoh z ruky. „Přece ho nepotáhneš na zádech - svezu ti ho kus na koni. Ženy se nesmí namáhat. Ženy je potřeba obdivovat a pomáhat jim.“ Jsem trochu zmatená. Mentalitu a zvyky místních lidí je opravdu těžké pochopit.
Několik doporučení pro budoucí návštěvníky Kirgizie.
Pokud se chcete seznámit s místním obyvatelstvem, snažte se co nejdříve dostat pryč z měst do málo civilizovaných oblastí. Zejména v podhůří Ťan Šanu a Pamíru najdete spoustu krásných míst, kam se v létě stěhují pastevci. Obvykle se domluvíte rusky, i když s mladší lidé obvykle hovoří rusky celkem špatně. Rozhodně si nenechte ujít cestu místním autobusem do některé málo civilizované oblasti. Hned po cestě sice budete rádi, že jste vyvázli ve zdraví a pomyslíte si, že hloupější nápad neznáte. Při zpětném probírání zážitků z cesty u piva v příjemné české hospůdce však budete jistě tuto cestu považovat za jeden z nejzajímavějších momentů celého výletu. Bližšímu kontaktu s místním obyvatelstvem se rozhodně nebraňte, uvidíte, že si je zamilujete.
 Kirgizské rodiny jsou velké a ženy nezřídka mívají kolem 10 dětí. Na léto se pastevci s celou rodinou stěhují do jurt do hor. |
 Bez koně by si Kirgizové nedokázali život vůbec představit. Jízdu na koni tu zvládá každé dítě starší 5 let. Ovšem celý den v sedle rovněž unaví, takže je čas na zasloužený odpočinek. |
 Těžko uvěříme, že tento kirgizský pastevec je mimo jiné otcem ročního dítěte. Muži často bývají výrazně starší než jejich manželky. |
 Rozdělat oheň z trusu dobytka je v této bezlesé krajině skutečně uměním. A v tomto umění by kirgizské ženy těžko hledaly konkurenci. |
