Existují na světě země, různá okupovaná území, všelijaké nepěkné režimy a krvavé diktatury, u nichž člověk zvažuje, zda tam vůbec jezdit. Cítí, že by to mohl být etický problém.
K takovým končinám patří v Asii především železnou pěstí vojáků ovládaná Barma nebo Číňany okupovaný Tibet. Nepodpořím případnou návštěvou okupaci? Nepřispěju tím nechtěně k legalizaci nynějšího stavu? honí se hlavou každému alespoň trochu zasvěcenějšímu cestovateli. Zvláště v případě Tibetu může být podobné dilema jen obtížně řešitelné. Přitom legendární »střecha světa« láká jako málokterý kout zeměkoule. Modrá ledovcová jezera, nažloutlá políčka hořčice, rozeklané kaňony a himálajské štíty na horizontu - to je jedna strana mince. Rubem pak truchlivé postavení Tibeťanů. Nikde jinde člověk necítí tak silné protichůdné emoce. Je třeba nezapomínat, že od čínské okupace v roce 1950 noví vládci systematicky ničili tibetskou kulturu, bořili slavné kláštery, pronásledovali mnichy a mnišky a zasadili kruté rány zdejší přírodě. Proto každý pohled na současný Tibet musí být zarámován v kontextu těchto zvěrstev. Je smutnou skutečností, že pravou tibetskou kulturu lze dnes snadněji nalézt mimo vlastní Tibet, v uprchlických enklávách Indie, Nepálu a Bhútánu. Má tedy smysl jezdit? Plnit čínské pokladnice, jež nepřímo posilují účty okupační armády v zemi? Vždyť drtivá většina turistického byznysu je v rukou Číňanů a některé cestovní agentury dokonce patří čínským generálům. Přesto odpověď zní ano. Pro Tibeťany je totiž důležitější morální podpora, které se jim dostane ze strany návštěvníků. Navíc někteří znalci oblasti říkají, že třeba buddhistické kláštery zůstaly otevřeny jen díky cizincům - turisté si to prostě žádají. Rozhodne-li se člověk jet, musí počítat s tím, že bude plnit kapsy agentům čínských kanceláří, hoteliérům či taxikářům. Zůstane-li však doma, vystaví Tibeťany jen ještě větší izolaci. Dalajlamova exilové vláda proto turisty v Tibetu neodmítá, naopak povzbuzuje je. Na ono etické dilema - jet, či nejet - odpovídá ano, určitě. Jeď, přesvědč se na vlastní oči a pak vyprávěj o tom, co jsi spatřil. »Řada návštěvníků ze Západu se po vlastním seznámení s problémy Tibetu zapojila do práce na naši podporu,« prohlásil dalajlama. Má-li tedy cestovatel konečně vyřešenou otázku Mám jet?, čeká ho ještě jedna podobná, někdy stejně zapeklitá: Dostanu se tam vůbec? Číňané jsou totiž krajně podezřívaví a bedlivě sledují, koho do Tibetu vlastně vpustí. A za každou cenu se snaží vtěsnat všechny do organizovaných skupin, které se dají mnohem lépe hlídat. Ostatně, co průvodce, to agent místní policie, říkají znalci tamějších poměrů. Každoročně bývá vyhoštěna řada turistů za pouhé rozdávání fotografií Jeho Svatosti dalajlamy. Cesta do Tibetu, podobně jako do dalších oblastí nesvobody, by tedy neměla být jen pouhým kupením zážitků. Měla by se stát - alespoň v rámci možností - také trochu posláním.
K takovým končinám patří v Asii především železnou pěstí vojáků ovládaná Barma nebo Číňany okupovaný Tibet. Nepodpořím případnou návštěvou okupaci? Nepřispěju tím nechtěně k legalizaci nynějšího stavu? honí se hlavou každému alespoň trochu zasvěcenějšímu cestovateli. Zvláště v případě Tibetu může být podobné dilema jen obtížně řešitelné. Přitom legendární »střecha světa« láká jako málokterý kout zeměkoule. Modrá ledovcová jezera, nažloutlá políčka hořčice, rozeklané kaňony a himálajské štíty na horizontu - to je jedna strana mince. Rubem pak truchlivé postavení Tibeťanů. Nikde jinde člověk necítí tak silné protichůdné emoce. Je třeba nezapomínat, že od čínské okupace v roce 1950 noví vládci systematicky ničili tibetskou kulturu, bořili slavné kláštery, pronásledovali mnichy a mnišky a zasadili kruté rány zdejší přírodě. Proto každý pohled na současný Tibet musí být zarámován v kontextu těchto zvěrstev. Je smutnou skutečností, že pravou tibetskou kulturu lze dnes snadněji nalézt mimo vlastní Tibet, v uprchlických enklávách Indie, Nepálu a Bhútánu. Má tedy smysl jezdit? Plnit čínské pokladnice, jež nepřímo posilují účty okupační armády v zemi? Vždyť drtivá většina turistického byznysu je v rukou Číňanů a některé cestovní agentury dokonce patří čínským generálům. Přesto odpověď zní ano. Pro Tibeťany je totiž důležitější morální podpora, které se jim dostane ze strany návštěvníků. Navíc někteří znalci oblasti říkají, že třeba buddhistické kláštery zůstaly otevřeny jen díky cizincům - turisté si to prostě žádají. Rozhodne-li se člověk jet, musí počítat s tím, že bude plnit kapsy agentům čínských kanceláří, hoteliérům či taxikářům. Zůstane-li však doma, vystaví Tibeťany jen ještě větší izolaci. Dalajlamova exilové vláda proto turisty v Tibetu neodmítá, naopak povzbuzuje je. Na ono etické dilema - jet, či nejet - odpovídá ano, určitě. Jeď, přesvědč se na vlastní oči a pak vyprávěj o tom, co jsi spatřil. »Řada návštěvníků ze Západu se po vlastním seznámení s problémy Tibetu zapojila do práce na naši podporu,« prohlásil dalajlama. Má-li tedy cestovatel konečně vyřešenou otázku Mám jet?, čeká ho ještě jedna podobná, někdy stejně zapeklitá: Dostanu se tam vůbec? Číňané jsou totiž krajně podezřívaví a bedlivě sledují, koho do Tibetu vlastně vpustí. A za každou cenu se snaží vtěsnat všechny do organizovaných skupin, které se dají mnohem lépe hlídat. Ostatně, co průvodce, to agent místní policie, říkají znalci tamějších poměrů. Každoročně bývá vyhoštěna řada turistů za pouhé rozdávání fotografií Jeho Svatosti dalajlamy. Cesta do Tibetu, podobně jako do dalších oblastí nesvobody, by tedy neměla být jen pouhým kupením zážitků. Měla by se stát - alespoň v rámci možností - také trochu posláním.
