Čím dražší benzin, tím lepší lidé. Češky projely Jižní Ameriku v tuktuku

Byl to šílený nápad. Ale vyšel. Dva růžové tuktuky s dámskou posádkou a tisíce kilometrů Jižní Amerikou. Vyrazily v září z Kolumbie a do cíle na magickou bolívijskou solnou pláň Salar de Uyuni dojely šest dnů před Štědrým dnem.
Tuktuky jsou v cíli

Tuktuky jsou v cíli | foto: Šárka Kašparová

Posledních 1 500 kilometrů jihoamerické cesty, to byla doslova jízda. Termín stanovený pro dosažení cíle se blížil, ale tuktuk s průměrnou rychlostí 35 kilometrů za hodinu k vyšším výkonům nevybičujete. Navíc když jeden z růžových strojů nestartuje a každou chvíli přestává jet úplně.

Přesto trojice zbylých účastnic výpravy zvládla i 500 kilometrů liduprázdnou peruánskou pampou, kde jediným záchytným bodem bylo bistro, v němž kromě Češek stavěli i všichni řidiči kamionů. Jenže odjezd z něj nedopadl podle očekávání. Tradiční roztlačovací show totiž nefungovala a jeden tuktuk odmítl pokračovat.

„Jeden z kamioňáků nám nabídl, že má na korbě místo a sveze nás i s tuktukem k mechanikovi. Nakonec jsme naložili oba, protože rychlost náklaďáku a druhého tuktuku se neslučovala, a takhle jsme urazili 280 kilometrů. V prvním servisu se vyřešila závada a pak už zbývalo posledních 500 kilometrů do cíle, které jsme i kvůli zdravotním problémům dojely silou vůle,“ popisuje Lucie Radová finále cesty.

Když konečně uviděly planinu Salar de Uyuni, byly unavené, zasolené, ale šťastné. „Vyvěsily jsme tam českou vlajku a nalepily naši expediční nálepku na okno solného hotelu. A pak jsme si užívaly to nejkrásnější bílé nic. To, za čím jsme jely poslední čtyři měsíce. To, co se na začátku zdálo jako jednoduchý cíl, protože na Salar přeci může dojet každý. Jen ne každý bude mít cestu takovou jako my,“ říká Lucie, která do konce ledna zůstává v Argentině, kde zařizuje přepravu obou tuktuků do Česka.

Když se ohlédnete, šla byste do toho znovu?
Rozhodně! Už teď plánuju s tuktuky další dobrodružství. To je také důvod, proč je chceme dovézt domů. Dáme je do kupy a brzy vyrazíme směr Asie. Třeba se indický tuktuk koupený v Jižní Americe podívá zpět do své domoviny.

Co si z cesty odnášíte?
Především pocit, že cokoliv je možné. Když jsem v únoru minulého roku řekla poprvé nahlas „pět holek v tuktuku skrz Jižní Ameriku“, následoval můj nervózní smích. Já věděla, že to chci, ale říkala jsem si, že není šance, aby mě ostatní brali vážně. Jenže když něčemu věříte a jiní věří ve vás, tak se to prostě stane.

Tuktuky jsou v cíli

Který moment byl nejsilnější?
Když nás po měsíci opustily dvě holky z pěti. Trvalo mi několik dní, než jsem se s tím vnitřně smířila. V expedici pokračovala kameramanka Eliška, fotografka Šárka a já. Do té chvíle nás na práci spojenou s cestou bylo pět, a najednou ze dne na den jsme se s ní musely poprat ve třech.

To bylo překvapení pro všechny, kdo vás sledovali…
Byla to moje noční můra. Myšlenka, že by některá z holek mohla opustit tuktuky, mě strašila od začátku cesty. Spousta lidí pochybovala o tom, že by nám to mohlo fungovat. Já jsem nám věřila. Když pak holky odešly, brala jsem to jako podraz a své selhání. Ale ani na moment mě nenapadlo, že bychom nedojely.

Jaký dojem ve vás nechala Jižní Amerika?
Cítím se v ní jako doma. Zvykla jsem si tu na vysoké hory, západy slunce, co vás na hodinu denně odvedou od čehokoliv, co děláte. A taky na bezprostřednost lidí. I z naprosto cizích lidí jsem měla pocit, že se s nimi můžu začít bavit o všem. Rozhodně nám k tomu pomáhaly tuktuky. Lidé si jistě říkali, že když cestujeme v něčem tak divném, tak musíme být taky hrozně divné.

Projely jste Kolumbii, Ekvádor, Peru, Bolívii a nakonec neplánovaně i Argentinu. Jak se jednotlivé země lišily?
Cenou benzinu, přátelskostí lidí a porcemi jídla. Většinou čím dražší benzin, tím lepší lidé a více na talíři.

Než jste odletěly, mluvilo se o vaší bezpečnosti. Jaká byla realita?
Už mě štve, jak si všichni myslí, že je Jižní Amerika hrůzostrašná. A nejvíc se stydím za to, co jsem si myslela o Kolumbii. Bála jsem se, že nás tam čeká smrt na prvním rohu. Původně jsme ji chtěly jen rychle projet. Ale cítily jsme se tam hrozně hezky, a tak jsme v ní zůstaly nejdéle. Jestli hledáte zajímavou zemi pro cestování, doporučuji Kolumbii!

Tuktuky jsou v cíli

Jak jste obstály jako řidičky?
Ujely jsme bez nehody devět tisíc kilometrů, tedy až na jedno převrácení tuktuku na bok, takže si myslím, že jsme si vedly skvěle! Řídit tuktuk je docela intuitivní. Jako řídit skútr, k čemuž nějaký extra talent nepotřebujete. Jediné, s čím má tříkolka potíže, jsou hlubší písek a ostřejší zatáčky. A mně dělá problém couvání. To jsem se naučila teprve před týdnem…

Pořád jste řešily nějaké poruchy. To vás také muselo zocelit.
Kromě elektriky jsme byly schopné opravit cokoliv. Nejjednodušší bylo vyměnit píchlé kolo. Opravovaly jsme ale také převodovku, měnily jsme převodové lanko, svíčku, světlo… Tuktuk je takový trochu složitější Merkur, takže nic náročného. I když občas nám to trvalo několik hodin a byly to nervy. Měly jsme ale dobrou motivaci - bez opravy se prostě nejelo dál! Bylo také vtipné, jak si s tuktuky často neuměli poradit v autodílnách. Chlapi zvyklí spravovat složité motory na naše stroje koukali dost bezradně.

Co vás hnalo do cíle?
Ten byl pro nás hodně symbolický. Chtěly jsme si dokázat, že i přes všechno, co se nám cestou pokazilo, vydržíme do konce. Myslím, že by nám nikdo nezazlíval, kdybychom skončily dřív. Člověk může dosáhnout náročných cílů, ale ne bez tvrdé práce a bolesti. Když obojí přijmete jako součást cesty, nemůže vás nic zastavit. Proto jsme se dvěma růžovými tuktuky dojely na Salar.

Z cesty měl vzniknout cestopisný film, ne?
Rozhodně bude. Na jaro máme naplánovanou postprodukci a doufám, že na podzim bude film venku. S vyprávěním ale chceme začít mnohem dřív. Cestovatelské přednášky plánujeme hned od února. Na to se momentálně těším ze všeho nejvíc.

Tuktukem přes Jižní Ameriku

  • 104 dnů trvala cesta od pořízení dvou tuktuků v Kolumbii až do cíle na bolívijskou pláň Salar de Uyuni.
  • 9 096 kilometrů najel nakonec každý z tuktuků. Původně to mělo být jen 5 555 kilometrů.
  • 6 mladých žen se vystřídalo v expedci. Nejprve měla skupina pět účastnic. Dvě cestu přerušily; z Česka přiletěla nová členka týmu, která ale dobrodružství ze zdravotních důvodů vzdala po dvou týdnech.
  • 35 kilometrů za hodinu byla průměrná rychlost tuktuků.
  • 3 píchnutá kola musely dívky vyměnit. První výměna zabrala 57 minut, poslední už jen 25.
  • 4 800 metrů nad mořem byla maximální výška, již výprava s tuktuky vyjela.
  • Nepočítaně bylo nutných zastávek, kdy některý z tuktuků vypověděl službu.
Autor:

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Vstup zakázán! Ostrovu Morgan vládnou tisícovky pokusných makaků

25. března 2024

Mohutné duby porostlé chomáči lišejníků, husté křoviny a šest úzkých písečných pláží. Morgan Island...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Poznáte země světa podle jediné fotografie?

22. března 2024

Existují místa, která jsou tak výjimečná, že se dají zařadit pouze do jedné konkrétní země. Poznáte...

Nejpomalejší rychlík světa. Ledovcový Express nabízí úchvatnou jízdu

25. března 2024

Tentokrát jsme se za švýcarskými panoramaty vydali s vlaky Rhétských drah, tedy typicky červenými...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Na palubě české La Grace: Vlny tu kradou jídlo a medúzy ucpávají kohoutky

26. března 2024

Dnes brzy ráno odstartoval ve Francii největší námořní festival ve Středozemním moři. Letos má i...

OBRAZEM: Nejdivnější armáda světa. Tisíce mužů chrání posmrtný klid císaře

29. března 2024

Až osm tisíc bojovníků bylo zrozeno z hlíny, podobně jako golem, aby chránili posmrtný klid jednoho...

Český výletník: Říkali mi, že v Kolíně nic není. Tak jsem tam vyrazil

29. března 2024

Všichni si myslí, že ho znají, protože přes něj jezdí každý někam vlakem. Ale doopravdy ho zná...

Děravé království v údolí Loiry. Nejen zámky, ohromí skalními domy i koktejly

28. března 2024

Premium V některých se pěstují houby, v jiných zpracovávají jablka, v dalších farmáři chovají bource...

Sedadlo v třinácté řadě v letadlech nehledejte. Chybí tu i další čísla

28. března 2024

Třináctka má v Evropě pověst smolného čísla. Pokud se vám ale podařilo zasednout v letadle na...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...