Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Čím dražší benzin, tím lepší lidé. Češky projely Jižní Ameriku v tuktuku

aktualizováno 
Byl to šílený nápad. Ale vyšel. Dva růžové tuktuky s dámskou posádkou a tisíce kilometrů Jižní Amerikou. Vyrazily v září z Kolumbie a do cíle na magickou bolívijskou solnou pláň Salar de Uyuni dojely šest dnů před Štědrým dnem.

Tuktuky jsou v cíli | foto: Šárka Kašparová

Posledních 1 500 kilometrů jihoamerické cesty, to byla doslova jízda. Termín stanovený pro dosažení cíle se blížil, ale tuktuk s průměrnou rychlostí 35 kilometrů za hodinu k vyšším výkonům nevybičujete. Navíc když jeden z růžových strojů nestartuje a každou chvíli přestává jet úplně.

Přesto trojice zbylých účastnic výpravy zvládla i 500 kilometrů liduprázdnou peruánskou pampou, kde jediným záchytným bodem bylo bistro, v němž kromě Češek stavěli i všichni řidiči kamionů. Jenže odjezd z něj nedopadl podle očekávání. Tradiční roztlačovací show totiž nefungovala a jeden tuktuk odmítl pokračovat.

Fotogalerie

„Jeden z kamioňáků nám nabídl, že má na korbě místo a sveze nás i s tuktukem k mechanikovi. Nakonec jsme naložili oba, protože rychlost náklaďáku a druhého tuktuku se neslučovala, a takhle jsme urazili 280 kilometrů. V prvním servisu se vyřešila závada a pak už zbývalo posledních 500 kilometrů do cíle, které jsme i kvůli zdravotním problémům dojely silou vůle,“ popisuje Lucie Radová finále cesty.

Když konečně uviděly planinu Salar de Uyuni, byly unavené, zasolené, ale šťastné. „Vyvěsily jsme tam českou vlajku a nalepily naši expediční nálepku na okno solného hotelu. A pak jsme si užívaly to nejkrásnější bílé nic. To, za čím jsme jely poslední čtyři měsíce. To, co se na začátku zdálo jako jednoduchý cíl, protože na Salar přeci může dojet každý. Jen ne každý bude mít cestu takovou jako my,“ říká Lucie, která do konce ledna zůstává v Argentině, kde zařizuje přepravu obou tuktuků do Česka.

Když se ohlédnete, šla byste do toho znovu?
Rozhodně! Už teď plánuju s tuktuky další dobrodružství. To je také důvod, proč je chceme dovézt domů. Dáme je do kupy a brzy vyrazíme směr Asie. Třeba se indický tuktuk koupený v Jižní Americe podívá zpět do své domoviny.

Co si z cesty odnášíte?
Především pocit, že cokoliv je možné. Když jsem v únoru minulého roku řekla poprvé nahlas „pět holek v tuktuku skrz Jižní Ameriku“, následoval můj nervózní smích. Já věděla, že to chci, ale říkala jsem si, že není šance, aby mě ostatní brali vážně. Jenže když něčemu věříte a jiní věří ve vás, tak se to prostě stane.

Tuktuky jsou v cíli

Který moment byl nejsilnější?
Když nás po měsíci opustily dvě holky z pěti. Trvalo mi několik dní, než jsem se s tím vnitřně smířila. V expedici pokračovala kameramanka Eliška, fotografka Šárka a já. Do té chvíle nás na práci spojenou s cestou bylo pět, a najednou ze dne na den jsme se s ní musely poprat ve třech.

To bylo překvapení pro všechny, kdo vás sledovali…
Byla to moje noční můra. Myšlenka, že by některá z holek mohla opustit tuktuky, mě strašila od začátku cesty. Spousta lidí pochybovala o tom, že by nám to mohlo fungovat. Já jsem nám věřila. Když pak holky odešly, brala jsem to jako podraz a své selhání. Ale ani na moment mě nenapadlo, že bychom nedojely.

Jaký dojem ve vás nechala Jižní Amerika?
Cítím se v ní jako doma. Zvykla jsem si tu na vysoké hory, západy slunce, co vás na hodinu denně odvedou od čehokoliv, co děláte. A taky na bezprostřednost lidí. I z naprosto cizích lidí jsem měla pocit, že se s nimi můžu začít bavit o všem. Rozhodně nám k tomu pomáhaly tuktuky. Lidé si jistě říkali, že když cestujeme v něčem tak divném, tak musíme být taky hrozně divné.

Projely jste Kolumbii, Ekvádor, Peru, Bolívii a nakonec neplánovaně i Argentinu. Jak se jednotlivé země lišily?
Cenou benzinu, přátelskostí lidí a porcemi jídla. Většinou čím dražší benzin, tím lepší lidé a více na talíři.

Než jste odletěly, mluvilo se o vaší bezpečnosti. Jaká byla realita?
Už mě štve, jak si všichni myslí, že je Jižní Amerika hrůzostrašná. A nejvíc se stydím za to, co jsem si myslela o Kolumbii. Bála jsem se, že nás tam čeká smrt na prvním rohu. Původně jsme ji chtěly jen rychle projet. Ale cítily jsme se tam hrozně hezky, a tak jsme v ní zůstaly nejdéle. Jestli hledáte zajímavou zemi pro cestování, doporučuji Kolumbii!

Tuktuky jsou v cíli

Jak jste obstály jako řidičky?
Ujely jsme bez nehody devět tisíc kilometrů, tedy až na jedno převrácení tuktuku na bok, takže si myslím, že jsme si vedly skvěle! Řídit tuktuk je docela intuitivní. Jako řídit skútr, k čemuž nějaký extra talent nepotřebujete. Jediné, s čím má tříkolka potíže, jsou hlubší písek a ostřejší zatáčky. A mně dělá problém couvání. To jsem se naučila teprve před týdnem…

Pořád jste řešily nějaké poruchy. To vás také muselo zocelit.
Kromě elektriky jsme byly schopné opravit cokoliv. Nejjednodušší bylo vyměnit píchlé kolo. Opravovaly jsme ale také převodovku, měnily jsme převodové lanko, svíčku, světlo… Tuktuk je takový trochu složitější Merkur, takže nic náročného. I když občas nám to trvalo několik hodin a byly to nervy. Měly jsme ale dobrou motivaci - bez opravy se prostě nejelo dál! Bylo také vtipné, jak si s tuktuky často neuměli poradit v autodílnách. Chlapi zvyklí spravovat složité motory na naše stroje koukali dost bezradně.

Co vás hnalo do cíle?
Ten byl pro nás hodně symbolický. Chtěly jsme si dokázat, že i přes všechno, co se nám cestou pokazilo, vydržíme do konce. Myslím, že by nám nikdo nezazlíval, kdybychom skončily dřív. Člověk může dosáhnout náročných cílů, ale ne bez tvrdé práce a bolesti. Když obojí přijmete jako součást cesty, nemůže vás nic zastavit. Proto jsme se dvěma růžovými tuktuky dojely na Salar.

Z cesty měl vzniknout cestopisný film, ne?
Rozhodně bude. Na jaro máme naplánovanou postprodukci a doufám, že na podzim bude film venku. S vyprávěním ale chceme začít mnohem dřív. Cestovatelské přednášky plánujeme hned od února. Na to se momentálně těším ze všeho nejvíc.

Tuktukem přes Jižní Ameriku

  • 104 dnů trvala cesta od pořízení dvou tuktuků v Kolumbii až do cíle na bolívijskou pláň Salar de Uyuni.
  • 9 096 kilometrů najel nakonec každý z tuktuků. Původně to mělo být jen 5 555 kilometrů.
  • 6 mladých žen se vystřídalo v expedci. Nejprve měla skupina pět účastnic. Dvě cestu přerušily; z Česka přiletěla nová členka týmu, která ale dobrodružství ze zdravotních důvodů vzdala po dvou týdnech.
  • 35 kilometrů za hodinu byla průměrná rychlost tuktuků.
  • 3 píchnutá kola musely dívky vyměnit. První výměna zabrala 57 minut, poslední už jen 25.
  • 4 800 metrů nad mořem byla maximální výška, již výprava s tuktuky vyjela.
  • Nepočítaně bylo nutných zastávek, kdy některý z tuktuků vypověděl službu.
Autor:



Nejčtenější

Jak nenaletět na cestách. Nejčastější podvody v jihovýchodní Asii

Jihovýchodní Asie je poměrně bezpečný region, spíš než násilné přepadení vás...

Nejen pro evropské turisty je tato část světa svůdná svou exotikou, tropickým klimatem i příznivými cenami. Jenže kde...

Voda dojde 22. dubna. Kapské město je na suchu, šetřit musí i turisté

Kapské město trápí v posledních letech velmi vysoké teploty a sucha.

Klimatické změny přinášejí do některých světových regionů dosud nevídaná horka. S nimi přicházejí regiony o zdroje...



Nádherné fotky Rožmberku si na Instagramu prohlédlo přes 10 milionu lidí

Fotografie Rožmberku nad Vltavou na Českokrumlovsku, které pořídila Christina...

Fotografie Rožmberku nad Vltavou se objevily na jedné z nejsledovanějších turistických instagramových platforem...

Po stopách válečných hrůz ve Lvově. Statisíce mrtvých upadá v zapomnění

Z původního vybavení lágru Janowska se nedochovalo nic, nacisté tábor před...

Padesát tisíc obětí, o pár kilometrů dál třikrát tolik zavražděných. Připomíná je jen nevelký kříž či skromný pamětní...

Na běžkách přes celé Jizerky. Náročný výlet zvládnete za jediný den

Zámeček na Nové Louce představuje klasickou běžkařskou štaci, kde se sbíhají...

Bezmála čtyřicetikilometrová běžkařská trasa překonává prakticky celé Jizerské hory od východu k západu, v úvodu vás...

Další z rubriky

Po stopách válečných hrůz ve Lvově. Statisíce mrtvých upadá v zapomnění

Z původního vybavení lágru Janowska se nedochovalo nic, nacisté tábor před...

Padesát tisíc obětí, o pár kilometrů dál třikrát tolik zavražděných. Připomíná je jen nevelký kříž či skromný pamětní...

Mizející kmeny i Antarktida. Fotograf míří do míst, kde neznají civilizaci

Fotograf Václav Šilha zaznamenal Antarktidu i mizející světy

Václav Šilha procestoval svět s fotoaparátem v ruce. Vydal se do Antarktidy za tučňáky a kosatkami, ale také do míst v...

Mami, tu hůlku fakt potřebuju! Parádní výlet do ateliérů Harryho Pottera

Harry Potter vás zavede do fantastického světa i při návštěvě ateliérů, kde se...

Harry Potter je fenomén. Příběhu mladého kouzelníka propadly po celém světě miliony lidí. Není divu, že do ateliérů...

Najdete na iDNES.cz