Pohnutou historii Českého lesa ovlivnil zejména totalitní režim, během kterého se mnohé oblasti ocitly v pásmu za železnou oponou a vstup sem byl přísně zakázán.
Byly zničeny mnohé vesnice, na dlouhá léta oblast opanovala československá armáda a na vrcholcích Čerchova, Velkého Zvonu a Dyleně vyrostly vojenské objekty s radiovými věžemi sloužící k odposlechům, protivzdušné obraně a špionážní aktivitě.
Charakterem krajiny se Český les podobá Šumavě, jeho vrcholy však zdaleka nedosahují šumavských výšek a nenajdeme tady tak hluboká údolí jako na Šumavě. Díky absenci výrazných atrakcí a infrastruktury tu doposud návštěvníci najdou klid bez masové turistiky.
Na nejvyšší vrchol Českého lesa
Přejezd Českého lesa na horském kole jsem naplánoval na tři dny, čekala mě cesta z Domažlic přes nejvyšší vrcholy a opuštěná pohraniční místa až do Chebu, celkem bezmála 160 kilometrů.
Rychlík mě dopoledne přiváží do Domažlic, projedu náměstím se šikmou věží a chytám se cyklotrasy, která mě dovede k rybníku Babylon. V nohách mám 12 kilometrů a teprve nyní projíždím hranicí CHKO Český les, která byla vyhlášena v roce 2005 a je tak po Brdech nejmladší CHKO v České republice.
Pokračuji po červeně značené „Horizontále“ k rozcestí Pod Čerchovem, kde příjemné stoupání končí a následuje strmé stoupání po panelové cestě na nejvyšší bod celého přejezdu. Na vrcholu stojí vojenská betonová věž a 25 metrů vysoká kamenná Kurzova věž z roku 1905, pojmenovaná po jednom ze zakladatelů turistiky na Domažlicku.
Nádherný kruhový výhled trochu kazí omšelé vojenské budovy v okolí rozhledny. Díky své poloze se Čerchov ocitl v hraničním pásmu a vstup sem byl přísně zakázán. Usadila se zde armáda, vyrostly zde vojenské objekty s radiovou věží sloužící k odposlechům, protivzdušné obraně a špionážní aktivitě. Ruiny chátrají dodnes, po třiceti letech je však konečně v plánu demolice této ostudy Čerchova.
Pohled z Čerchova k jihu
Sjíždím do Capartic a po rychlých lesních cestách uháním k Vranovskému sedlu, odkud mě strmější terén přivádí na vrchol Starý Herštejn. Zde se tyčí nedávno opravená věž stejnojmenného strážního hradu s hezkými pohledy západním směrem.
V závěru první etapy ještě navštěvuji pramen Radbuzy, která spolu se Mží tvoří dva hlavní vodní toky na české straně Českého lesa. Pak už cesta klesá do mělkého sedla s osadou Závist, ležící přesně na evropském rozvodí Severního a Černého moře. V podvečer přijíždím do obce Rybník, kde se ubytovávám v místním penzionu.
Krajem bobrů a hlubokými lesy Kolowratů
Druhý den mě čeká největší porce kilometrů přejezdu, ubytování jsem si rezervoval v Chodovské Huti, kam to mám přibližně 75 kilometrů. V ranní mlze šlapu lesem a občas mezi stromy zahlédnu přibližující se vrchol Velkého Zvonu. Tuhle horu si určitě nespletete pro její betonovou věž, tzv. středisko pasivních systémů, které patřilo k nejvíc střeženým a utajovaným objektům v zemi. Objekt na vrcholu Zvonu bývá zpřístupněn pouze jednou nebo dvakrát do roka.
Opravený hřbitov v Pleši
Cesta se vyhoupne z lesa na plešskou náhorní planinu a dovede mě k zaniklé obci Pleš. Tato obec měla dva kostely a v roce 1930 zde žilo přes 700 obyvatel, byla to největší za zaniklých příhraničních obcí na Domažlicku. Zřízení hraničního pásma v padesátých letech znamenalo konec Pleše, kde téměř všechny stavby byly zbořeny. Po roce 1990 byl vzkříšen alespoň hřbitov se základy kostela sv. Jana Křtitele.
Sjíždím ke kapličce u Eisendorfské Huti, propletu se obcí Železná a dostávám se do údolí Nivního a Kateřinského potoka. Jsem v kraji bobrů, jejichž stopy v podobě hrází nebo ohlodaných pahýlů olší a bříz jsou patrné všude okolo. Tito hlodavci byli v našich zemích nejprve vyhubeni, od konce osmdesátých let se ale na Tachovsko začali vracet a dnes zde najdeme největší populaci bobrů v západních Čechách.
Cesta míjí přírodní rezervaci Diana, která chrání bukový prales, jeden z našich nejstarších lesů vůbec. Chvíle klidu pod korunami staletých velikánů určitě stojí za malou zajížďku. Cesta následně vystoupá k zámečku Diana, který postavili na oblém návrší Kolowratové, údajně podle předlohy slavného barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho. Malebnou stavbu obklopuje anglický park a v blízkosti stojí dřevěná kaple.
Bobří hráz na Farském potoce
Vedlejší silnice mě přivede do obce Svatá Kateřina s barokním kostelem s dvěma románskými sloupy a zajímavým hřbitovem s litinovými kříži. Odtud pokračuji po Staré císařské cestě do Rozvadova, zdánlivě všední komunikace nabízí daleké panoramatické výhledy na lesnaté kopce Českého lesa.
Dnešní Rozvadov představuje svět kontrastů a střet smutné minulosti s agresivní současností. Zatímco v centru obce stojí obří Casino s heliportem, masážní salon nebo stánky vietnamských trhovců, v areálu Kóta lze navštívit Muzeum pohraniční stráže a na starém hraničním přechodu pak Muzeum železné opony.
Leštírna skla uprostřed lesů
Z Rozvadova mířím po vedlejší silnici k Novým Domkům. Na okraji obce stojí empírový kostel Navštívení Panny Marie, který je živým dokladem ničení církevních památek za totality a bohužel v mnoha případech i v časech současných. Kostel po roce 1948 pohraničníci začali používat jako stáj pro dobytek a skladiště zemědělského materiálu.
Míjím Památník přestřižení železné opony a zastavuji o kus dál v údolí Hraničního potoka, kde uprostřed lesů stojí dřevěný křížek obklopený třemi statnými lipami. Jen těžko uvěřit, že se nacházím na návsi zaniklé obce Hraničky, kde stávala sklárna, několik hamrů, leštírna skla a dokonce vysoká pec. Obec byla zlikvidována se vznikem hraničního pásma v padesátých letech.
Arnoštova leštírna je jediná svého druhu na světě.
Lesní asfaltka mě kolem rezervace Na Požárech přivede do Staré Knížecí Huti, která jako jediná obec v oblasti přežila likvidaci při budování hraničního pásma. Zaniklé obce v širokém okolí bývaly domovem sklářů, vyrábělo se zde především ploché sklo do oken a zrcadla. Protože tradiční technologie foukáním nedokázaly vyrobit dokonale rovné a průhledné tabule, musely se skleněné desky leštit. Arnoštova leštírna skla je jedinečné zastavení ke kterému vede naučná stezka Historie sklářství. Jedná se o jedinou dochovanou leštírnu skla svého druhu na světě, stojící dodnes uprostřed hlubokých lesů.
Minu nádhernou horskou louku s Huťským rybníkem a směřuji k osadě Ostrůvek, tvořící rozlehlou mýtinu uprostřed lesů. Zdejší lesní kaple od švýcarského architekta byla nedávno zrekonstruovaná a tvoří překrásnou kulisu tohoto místa.
U bývalé Pavlovy Huti se lesy otevírají a vjíždím na úsek náhorních luk a pastvin. Cesta se občas přimkne k hraničním patníkům a po několika kilometrech mě přivede k pomníku Josefa Böttgera u bývalého Pavlova Studence. Pravděpodobně tudy procházela starodávná „Zlatá cesta“, jakási středověká dálnice mezi českými zeměmi a jižním Německem.
Na horských pláních u bývalého Pavlova Studence
Sjíždím do údolí Mže, která má v těchto místech podobu zurčivého potůčku. Jako pravítko rovná signálka mě přivádí pod Jestřábí vrch a následně do údolí Hamerského potoka, kde opouštím CHKO Český les. Vzápětí se objevují první domy obce Broumov a po pár kilometrech přijíždím do cíle dnešního dne v Chodovské Huti.
Nejstarší pramen a nejmladší sopka
Poslední etapa přejezdu Českého lesa vede jeho nejsevernější částí, někdy nazývané Dyleňský les. Z Chodovské Huti se dostávám k rybníku Kajetán, kde STB v rámci akce Kámen zřídila jeden z falešných přechodů hranice. Provokační akce Kámen spočívala ve zřízení fingované státní hranice, za níž byli uprchlíci ve falešných celnicích vyslýcháni a poté vraceni zpět.
Červená značka mě přes bývalou Slatinu přivede až téměř na Dyleň, která je nejvyšší horou severní části Českého lesa. Na vrcholu hory stojí od sedmdesátých let mohutná radarová věž, která za totality sloužila pro vojenské špionážní účely. Z toho důvodu byla celá konstrukce postavena bez použití železa, pro spojení trámů byly dokonce použity speciální silikonové šrouby. Nepřístupný objekt obepíná původní plot s ostnatým drátem.
Vrchol Dyleně
Omezené výhledy se z vrcholu Dyleně otevírají pouze na západní stranu. Dobře patrné jsou některé hory bavorské části Smrčin, například hora Platte, vpravo od ní dvouvrchol Kösseine a za dobré viditelnosti i tisícovka Schneeberg.
Na jihozápadním úbočí hory najdeme jednu zeměpisnou zajímavost – těsně u hranice stojí mohutný žulový kámen označující geometrický střed Evropy. Dyleň prý jako střed kontinentu označil již v roce 1805 Napoleon Bonaparte, později jeho tvrzení potvrdili němečtí a rakouští geometři. Ve skutečnosti existuje středů Evropy několik, jen u nás je jich přes deset.
Sjíždím k bývalému Oldřichovu, kde se lesy rozestupují a mohu se tak trochu rozhlédnout. Nedostatek vody v bidonu mě inspiruje k zajížďce ke Kyseleckému prameni, jednomu z nejvydatnějších pramenů kyselky v ČR. Překvapivý je nejenom bouřlivý vývěr s bublajícími plyny, ale rovněž vytesaný letopočet 1698, který tak dokazuje nejstarší dochované jímání minerálního pramene u nás.
Jeden z mnoha středů Evropy leží těsně pod vrcholem Dyleně na německém území.
O pár kilometrů dále naopak nacházím rekordně nejmladší geologický úkaz. Čtvrtohorní sopka Železná hůrka patří spolu s Komorní hůrkou k nejmladším vulkánům na území České republiky. Sopku v těsné blízkosti hranice objevil v roce 1823 spisovatel J. W. Goethe, v místě později vznikl lom, který odkryl impozantní stěnu černé a červené strusky.
Na návrší na okraji Starého Hrozňatova stojí poutní areál Maria Loreto s barokní loretánskou kaplí, poutním kostelem sv. Ducha a kaplí Panny Marie. O obnovu areálu se zasloužil místní rodák Anton Hart, který byl po válce odtud odsunut, dnes jde o plně funkční a nádherné místo, které přispívá ke sblížení Čechů a Němců.
Poslední kilometry do Chebu ukrajuji po vyasfaltované cyklostezce postavené na zaniklé železniční trati Cheb–Waldsassen. Kvalitní eurodotační asfalt ale nemůže překonat nádherné cykloputování, které jsem zažil na starých cestách uprostřed přírody Českého lesa!
Může se hoditStart a cíl: DomažliceCheb |
