V devíti svazcích představujete čtenářům detailně více než šest tisíc lokalit a objektů. Kolik času to vašemu autorskému týmu zabralo?
První kniha Českého atlasu (Střední Čechy) vyšla v roce 2001, poslední (Severní Morava a Slezsko) před dvěma týdny. Dlouhá doba mezi nimi je dána skutečností, že všichni autoři pracují na knize ve „volném čase“, pro všechny je to spíš koníček. Výhodou této časové neohraničenosti je to, že práce není uspěchaná a lze jí věnovat tolik času, až je výsledek co nejdokonalejší. Fotografovat jsme se snažili jen za optimálního počasí, na které je potřeba často čekat.
Kolik fotografií se vám podařilo do celé encyklopedie zařadit?
Ve všech devíti svazcích máme zhruba třicet tisíc fotografií a ilustrací, které jsou navíc doplněny stovkami map a detailních plánků.
Jak jste řešili aktualizace informací u objektů a lokalit, které jste zpracovávali na začátku?
To je největší problém knih tohoto typu. V době vydání jsme použili fotografie zobrazující aktuální podobu všech míst, ale v okamžiku, kdy je kniha vytištěna, už jakákoliv změna není možná. V tom je jistě výhoda internetu, tedy pokud se někdo o aktualizaci popisu míst snaží. Na druhé straně lze na knihy pohlížet jako na dokumenty určité doby, které na věky zachovají informace času, ve kterém vznikly.
Z jakých podkladů váš autorský tým čerpal?
Nejprve jsme vycházeli z dosud vydaných knih, tedy nejrůznějších monotematických encyklopedií, později z internetu, který se během let zaplnil potřebnými informacemi. Často užitečnější jsou však různé regionální publikace, které jdou více do hloubky a jejich důvěryhodnost je větší. Na internetu až příliš často zjišťujeme, že texty se i s chybami jen kopírují na různé stránky. Pravdivost informací se snažíme ověřovat z různých zdrojů, ale někdy to není možné.
Většina lidí dnes vyhledává informace právě na internetu. Neměl jste při své práci tak trochu obavy z konkurence jako je například Wikipedie?
Wikipedie v určitém směru vůbec není pro Český atlas konkurence. Informací je v ní sice spousta, také jsme z ní čerpali, ale kromě toho i z jiných zdrojů. V mnoha případech je text v Českém atlasu podrobnější a doufám, že i bezchybnější. Co je však mnohem podstatnější, v knize je vše pěkně přehledně pohromadě, stránky mohou působit inspirativně, zatímco na internetu člověk někdy neví, co vlastně má hledat.
V souboru najdeme turistické cíle ze všech možných historických období. Které vám nejvíce přirostlo k srdci, nebo bylo podle vás pro české dějiny nejzásadnější?
Nerad bych se pouštěl do hodnocení českých dějin, protože v tom nejsem odborník. Mě osobně velmi oslovují industriální památky, tedy stavby a zařízení z období poměrně nedávného. Udivuje mě krása a náročnost těchto budov a neobyčejná dokonalost strojů, které dokážou i po mnoha letech stále kvalitně pracovat.
Při čtení vašich knížek mě překvapilo, jakým detailům se věnujete. Podle čeho jste vybírali, co se ve vaší knize objeví a co už ne?
Ono není možné vše naplánovat z tepla domova. Vzhledem k tomu, že jsme všechna popisovaná místa osobně navštívili a křížem krážem projezdili celou republiku, často nás zaujalo něco, o čem jsme před cestou nevěděli. Někdy to byly i různé zajímavé detaily. Obrázků jsme samozřejmě pořídili ještě mnohem víc, než kolik se do knih vešlo. Jistě se tedy stane, že čtenáři nenajdou úplně vše, co by chtěli. Výběr fotografií i textů musel být určitým kompromisem vzhledem k přijatelnému rozsahu knihy.
Kunín. Ukázka z encyklopedie Český atlas
Která místa nebo lokality pro vás byly nejvíce problematické? S jakými problémy jste se museli při své práci potýkat?
Při popisu významných objektů jsme se snažili na fotografiích ukázat jejich interiéry, které jsou většině čtenářů neznámé, přestože jsou často velmi zajímavé a krásné. A právě to nebylo jednoduché, protože jejich vlastníci si to někdy nepřáli. Zejména u kostelů bylo potřeba vysvětlit, že nejsme zloději, kteří je chtějí vykrást, ale že to je pro dobrou věc. Naštěstí se na přípravě knih podílejí mé kolegyně Šárka Kabátová, Libuše Lexová a Jana Heroutová, kterým se většinou podařilo situaci vyřešit, i když to nebylo jednoduché.
Měl jsem na mysli spíš to, zda bylo v některých místech složitější získávat informace. Dá se ještě v Česku vůbec narazit na nějaké hůř zmapované místo nebo období? Napadají mě třeba Sudety, kde v podstatě nezůstal kámen na kameni.
Texty, zejména v posledních dílech, psali jiní autoři a po pravdě přesně nevím, jak složité pro ně bylo získat potřebné informace. Pokud se zmiňujete o Sudetech a zaniklých místech, zrovna ta patří k fotograficky velmi vděčným tématům.
Když se ohlédnete za vaší prací, v čem vám nejvíce rozšířila obzory?
Při fotografování velkého množství míst po celé republice jsem se utvrdil v poznání, že je u nás krásně. Nejenom místa notoricky známá, jako je třeba Český Krumlov, Karlovy Vary či Krkonoše, totiž stojí za návštěvu. I oblasti zdánlivě neatraktivní, například průmyslové Mostecko či Ostravsko, mají své kouzlo a skrývají řadu zajímavých míst. Velmi příjemné je také zjištění, že se mnohé památky opravují a obce jsou mnohem krásnější než před dvaceti lety.
Kolik lidí tvořil váš tým?
Část fotografií dodali manželé Šírovi, většinu textů napsali historici Petr Nisler, Jan Gross a Marek Podhorský, řezy významnými objekty namaloval Jaroslav Staněk. To jsou hlavní spoluautoři, menší měrou pak přispělo dalších asi deset spolupracovníků.
