Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Osudu navzdory. Odvážné Češky cestovaly mezi válkami i za komunistů

aktualizováno 
Seděli spolu u stanu uprostřed Sahary, psal se rok 1933, za sebou už měli velkou část Afriky a Eva Elstnerová směrem ke svému manželovi Františkovi prohodila: „Budeme spolu takhle jezdit světem. Proč má žít člověk na jednom místě?“ Druhý díl našeho historického seriálu o českých cestovatelkách přiblíží osudy žen, které se na cestu vydávaly během 20. století.

Šlápoty - Jarmila Očásková, Věra Komárková, Květa Tarantová, Zdena Opatrná | foto: ČTK

Oba byli duší cestovatelé a oba se k sobě chovali s náležitým respektem. František Alexander Elstner Evě jednou složil velkou poklonu: „Někteří lidé říkají, že manželství je trestem za vzájemnou důvěru. Mám s tím lepší zkušenosti. Moje žena byla druhým řidičem, pilotem a kameramanem našich sedmi dalekých jízd a projeli jsme tak Afrikou, Severní, Střední a Jižní Amerikou. Když neřídila vůz, měla na klíně psací stroj a psala palubní deník. Když se nebavila s prezidenty autoklubů a váženými vyslanci, opékala maso na ohni. Je to nejlepší přítel, jakého mám. Proto jí někdy neříkám ani ‚moje drahá‘, ani ‚milostivá paní‘, ale stručně česky ‚Pepíku‘.“

Dámská africká jízda

I když se zdálo, že konec 1. světové války znovu otevře hranice do světa, v mladém Československu bylo volné cestování obnoveno teprve v roce 1921. A to už se do něj velmi zapojil motocykl a automobil.

Eva a František Elstnerovi před jednou ze svých cest

Na motorce Eva a František Elstnerovi poprvé vyrazili po Evropě v roce 1926, ale už šest let nato zamířili, tentokrát autem, mnohem dál. Během několika cest Evropou, Afrikou a Severní, Střední i Jižní Amerikou nasbírali ve 30. letech na 100 tisíc kilometrů, Eva Elstnerová občas sama za volantem. Pomáhala vytlačovat zapadlé auto, zažila v něm pouštní písečné bouře, v jiholibyjském Fezzánu byla zřejmě první běloška, kterou tamní ženy viděly.

Z poslední cesty se vrátili v měsíci podpisu mnichovské dohody. Ale připomeňme si jméno Evy Elstnerové ještě ve spojení s rokem 1934, kdy se zúčastnila speciální dámské africké jízdy, iniciované závodnicí Eliškou Junkovou.

Do šestičlenného ženského Modrého týmu AERO (nazvaného podle vozů, kterými jely) kromě ní patřily Věra Vlčková, Ela Slavíková, Zdena Veselá, Helga Martenová a Eliška Kavalierová.

Jako bezpečnostní pojistka je přece jen v dalším autě provázeli František Elstner a mechanik, inženýr Kavalier.

Část šestičlenného ženského Modrého týmu AERO, Eva Elstnerová a Věra Vlčková

Část šestičlenného ženského Modrého týmu AERO, Eva Elstnerová a Věra Vlčková

Do Afriky se ve 30. letech dvakrát na dvouletý výlet vydala s manželem Stanislavem i Eva Škulinová. Nevybírali si snadné cíle, ale projeli i Belgické Kongo, Angolu, Kamerun, Nigérii. Křížem krážem najeli více než 100 tisíc kilometrů, plavili se po řece Kongo, lovili krokodýly, jejichž kůžemi a entomologickými úlovky si vydělávali na další cestu.

Materiály z jejich výprav jsou dnes součástí zlínského cestovatelského Archivu H+Z.

Jen když vnitro povolilo

Cestovat za reálného socialismu soukromě za železnou oponu (včetně Jugoslávie) se nedalo bez dvou zásadních dokumentů. Výjezdní doložku, jakési povolení k vycestování, vydávalo ministerstvo vnitra a získávala se značně obtížně.

Stejně těžké bylo domoci se devizového příslibu, který umožňoval vyměnit si v bance naše peníze za zahraniční. Obětí zákazů se navíc nestávali jen jasní oponenti režimu, ale ruka vnitra
a dalších úředníků mohla dopadnout na kohokoli. Proč? Prostě jen tak.

Svět s Jiřím Baumem a tatrovkou upravenou na obytný vůz včetně kuchyňky a fotokomory (autu říkali Miss Australia) objela ve 30. letech i jeho žena Růžena.

První cesta je zavedla do Austrálie, Indonésie, Hongkongu,Japonska a přes Havaj do USA. V roce 1938 ještě vyrazili do Afriky. Domů se vrátili v březnu 1939, dva dny před vpádem německých vojsk do republiky. Oba se pak zapojili do odboje a Jiří Baum za to zaplatil životem.

Poválečný zákaz cestování

Hranice zavřel už protektorát a i po válce zůstalo v tehdejším Československu cestování do světa omezené. Definitivně spadla klec po únoru 1948. Zatímco jinde cestovatelky vyrážely kam libo, od nás málokdo mohl dál než do tehdejší Jugoslávie.

Touhu po dálkách si tak mohly plnit spíše ženy, kterým to umožnilo zaměstnání. Pamětníkům se vybaví rozhlasová novinářka Věra Šťovíčková-Heroldová. Asi deset let prožila v Africe a její oblíbené barvité reportáže posluchačům aspoň trochu nahradily toulání po světě.

Po srpnu 1968 ovšem zmlkla i ona. Přesto se daly najít způsoby, jak vyjet.

1968 Novinářka Věra Štovíčková

1968 Novinářka Věra Štovíčková

Pražská rodačka Nelly Rasmussenová svou vášeň pro cestování řešila svérázně: vdala se za Švéda a díky němu mohla vyrážet nejen za rodiči emigranty, ale i do světa. Přesněji řečeno pobývat v zajímavých končinách, a měla pro to důvod.

Když z pobytu v Tanzánii psala svou první knihu Tykvové děti, dodala k ní: „Řekne-li se rovníková Afrika, vybaví si většina čtenářů hlavně safari s exotickými zvířaty. Mne ale víc zajímají lidé, kteří tam žijí, jejich zvyky a obyčeje...“

A nebyla to jen Afrika, kde se na chvíli usadila, ale především země vysoko na severu, svět Inuitů a Laponců, mezi které se se svým stanem a spacákem nastěhovala.

Šlápoty na cestě do Mexika

Ponižující stav zákazů a omezování vymazal až listopad 1989, ale přece jen se na přelomu 60. a 70. let za mírného politického tání možnosti cestování lehce zlepšily.

V říjnu 1967 se tak pěšky na roční cestu z Prahy do Mexika vydaly čtyři horolezkyně řečené Šlápoty. Jarmila Očásková, Věra Komárková, Květa Tarantová, Zdena Opatrná. Cíl: Letní olympijské hry 1968.

Šlápoty vyrážejí na cestu na LOH 1968

Šlápoty vyrážejí na cestu na LOH 1968

Našlapaly 7 775 kilometrů, více než polovinu z nich s 20 až 30 kilogramy na zádech. Jedinou „nechodící“ etapu absolvovaly lodí mezi Liverpoolem a Montrealem.

Svědectví o své mimořádně statečné cestě pravidelně zasílaly do Prahy časopisům, a čtenář se tak dozvídal i tehdy neuvěřitelné věci. Například jak vypadá mango, že hamburger je vlastně karbanátek, pizza slaný koláč a na okraji amerických měst stojí shopping centra pro pohodlný nákup.

Věci, které jsou dnes běžné, byly pro lidi za železnou oponou naprostými novinkami. „Vezmete si vozík a nakoupené potraviny před sebou tlačíte. Vozíky jsou prostorné, protože americké hospodyně nakupují nejméně na týden, a můžete do nich posadit i dítě nebo psa,“ psaly z cest.

Šlápoty na olympiádu nakonec došly, ale navzdory obdivu, který všude sklízely, volné vstupenky na ni nedostaly.

Ženská touha po poznávání

Když v listopadu 1989 hranice padly, vypukla cestovatelská mánie. Našinci se dokonce zařadili mezi nejčilejší tuláky po planetě, ať už s luxusním kufrem, nebo s batohem na zádech.

Ženská duše odjakživa hodně prahne po poznávání lidí. Kdysi v 19. století to prokázaly už Mary Kingsley nebo Ida Pfeiffer, v druhé polovině 20. století Nelly Rasmussen.

Fotogalerie

Cestovatelky se pohybují po světě i dnes. „Co nejblíže k lidem, co nejmenší bágl, co nejvíc času, co nejdál od turistů, snaha proniknout za ‚zeď‘ zvyků, tradic i jednotlivých lidských osudů,“ píše o sobě Milena Holcová.

Pobývala mezi mongolskými pastevci, africkými Masaji, zambijskými venkovany, islandskými farmáři, americkou střední vrstvou, laponskými intelektuály, afghánskými táliby, poznala orinocké i mexické indiány, domorodce v Laosu i venkovany na Kubě. Kus světa projela stopem, s dětmi, kamarádkami, manželem.

Cestovatelky všech věkových kategorií se dají potkat v nejdivočejších končinách, přespávají v džungli, žijí mezi domorodými kmeny. Jen na rozdíl od předchůdkyň jim místo kanibalů hrozí spíš války a setkání s extremisty.




Nejčtenější

Sovětské mapy světových měst byly jako Wikipedia a Google Maps v jednom

Sověti byli pečliví: takhle detailně zmapovali New York (vpravo) a přístavní...

Podle sovětských civilních map vlastních oblastí se spolehlivě bloudilo. A to byl záměr, měly totiž mást Západ i za...

Hitparáda turistických přešlapů. Čím zaručeně naštvete místní obyvatele

Turista si užívá krmení volně žijících hyen v Hararu v Etiopii.

Chtějí toho vidět co nejvíc a v neposlední řadě jsou důležitým zdrojem příjmů. Z pohledu místních obyvatel jsou však...



Nejkrásnější partie Krounky. Parádní výlet s ferratou, kterou zvládnou i děti

Krounka v Otradově

Doslova pohlazením po duši je putování údolím říčky Krounky na Chrudimsku. Nejhezčí pasáž pojmenovaná Šilinkův důl je...

Les nad Kateřinkami ukrývá tajemný pomník. Nikdo neví, kdo ho vztyčil

Vojtěch Mai objevil žulový pomník, který ve stráni nad Kateřinkami stojí...

Nikdo neví, proč tam je, ani kdo ho nechal postavit. Přitom ve stráni nad libereckými Kateřinkami stojí odhadem dobrých...

Český skialpinista nepřežil 300 metrů dlouhý pád ve Vysokých Tatrách

V Nízkých Tatrách zahynuli dva skialpinisté z Česka (26. listopadu 2017)

Český skialpinista ve čtvrtek nepřežil dlouhý pád ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Informovala o tom horská záchranná...

Další z rubriky

Apokalypsa v dinosvětě: Největší Jurský park minulosti postraší i pobaví

Obří monstra před lety děsila návštěvníky, nyní hnijí v lese a člověk by nad...

Obří monstra před lety děsila návštěvníky, nyní hnijí v lese a člověk by nad nimi spíš zaplakal. Podívejte se na fotky...

Genocida z blbosti. V roce 2025 budou nosorožci v Africe minulostí

V roce 2017 zabili pytláci v Jižní Africe 1 028 nosorožců. Vyfoceno v rezervaci...

Lidé v Asii stále věří, že prášek z rohů nosorožců má léčivé účinky. Údajně pomáhá od rakoviny i kocoviny. Ve...

Hitparáda turistických přešlapů. Čím zaručeně naštvete místní obyvatele

Turista si užívá krmení volně žijících hyen v Hararu v Etiopii.

Chtějí toho vidět co nejvíc a v neposlední řadě jsou důležitým zdrojem příjmů. Z pohledu místních obyvatel jsou však...

Najdete na iDNES.cz