Další článek, který ničím nepřekvapil: není nic jednoduššího, než si klást otázky, na něž je už dopředu všem čtenářům jasná odpověď. Takže skončíme u posílání obnošených hadrů, starých hraček, pokažených kol a brýlí... to budou mít všichni postižení velikou radost!

Ještě bych k článku doplnil, že rozhodně ne na každého turistu působili Nepálci mile a příjemně. Chování mnohých z nich jsem před 20 lety, kdy jsem tam asi měsíc byl, nazval "dolarovým kamarádstvím na nezbytně nutnou dobu" (tím ale netvrdím, že tam nelze nalézt skutečné přátele). Tehdy pro mne bylo ono "kamarádství" ještě daleko hůře stravitelné než nyní, po 20 letech, kdy už si člověk na leccos zvykl. Několik let po roce 1990 bylo pro mnohé z nás jednání Nepálců (a podobně i Indů, na rozdíl např. od Číňanů) nepříjemným překvapením z toho důvodu, že jsme na něco takového, v tak syrové formě, nebyli zvyklí. Byrokracie tam byla tragická již tehdy. A hlavně jsem míval pocit, že neustále vymýšlejí problémy, aby je mohli "řešit" a inkasovat za to peníze. Problém byla třeba už jen výměna peněz. Neskutečně dlouhé a pomalé fronty, neustálá nervozita, jíž se oni smáli, a občas někdo z nich nabídl, že peníze vymění bez čekání. Vyměnil, ale v trojnásobném kurzu. Ždímání peněz cizince potkávalo na každém kroku. Nebo cesta autobusem z Indie do Káthmándú. Autobus zastavil na kraji silnice několik kilometrů před městem a několik hodin tam čekal. Mezitím otravovaly desítky hotelových naháněčů a vnucovali zaručeně nejlepší a nejlevnější nocleh. Nejen cizinci, ale i místním, kterých tam cestovala většina. Hoteliéři také lákali na velmi nízké ceny, které pak ovšem denně zvyšovali a nakonec z toho byl dvojnásobek. To bylo 20 dolarů na vládu, 10 na chudé ve městě, 5 na babičku nebo na dědečka (přeháním, ale v principu to tak bylo). Samotné ubytování v tom málem nehrálo roli. Kam se Nepál za těch 20 let posunul? Nevím, ale příliš daleko asi ne.

V turistickych castech Nepalu i Indie je to katastrofa. Pokud musim v Kathmandu navstivit Thamel, tak se snazim zase co nejrychleji zmizet a uz jsem se tam parkrat dostal do konfliktu. Ale verte tomu, ze pokud by vas bezny Nepalec pozval domu, tak se s vama rozdeli i o tu posledni misku ryze a jeste vam da tu vetsi porci.

Bohužel mám obavy, že otázka položená v článku je zcela na místě. Je nepochopitelné, jak může země s největším potenciálem pro cestovní ruch na světě patřit k nejchudším na světě.

Trošku mimo téma, ale pořád se váže k článku: Jak člověk pozná Čecha v Nepálu? Ano asi tušíte správně, ponožky v sandálech. Viz foto č.7. Pobavilo mě to, nechci být škodolibý :)

Dobrý spisek.

Dobrý den paní Forejtová,rád bych také přispěl a odeslal do postižených oblastí strojní zařízení. Myslíte, že s manželem můžete přímo z Nepálu podpořit tento projekt. Myslím, že kdybychom odesílali celý kontejner, nebude problém jej zapojit hmotnými dary, namísto těch finančních.

No kombinace místních zkorumpovaných politiků a nenasytných úředníků a "expertů" UNDP mne přílišným optimismem nenaplňuje

Diky za pekny clanek. Akoray jsme se doma bavili s zenou, jak bychom mohli pomoci, osobne mam radeji posilani hmotne pomoci (obleceni, trvanlive jidlo,...) Ale penize jsou "bohuzel" mene narocne na transport. Otazka je, jestli se pak k Nepalcum toho vlastne nedostane vice..

Vetsina pomoci neziskovek skonci jinde nez je potřeba, ale v tom jedou také ty neziskovky.

To máte, bohužel velkou pravdu...

Ono se stačí kouknout na jejich výroční zprávy na OR, čili na náklady na "provoz", porovnat s dotacemi od státu atd atd...

A tohle je zatraceně velký kšeft.., což odrazuje spoustu lidí, kteří by pomoci chtěli...

V Nepálu jsem byla na měsíc před čtyřmi lety a všimla jsem si jedné věci, že ač sem turisté a horolezci jen na různých povoleních a vstuných do památek (v Nepálu se platí vstupné i jen na náměstí) přinášejí stamiliony dolarů, tak většina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Pokud je v horách něco uděláno pro turisty, např. mosty, lávky či čističky vody, tak to postavili cizinci za peníze vybrané v zahraničí. Přišlo mi, že za ty různé poplatky za treky a návštěvy památek, které nejsou nízké, by mohli mít Nepálci zdarma školství a zdravotnictví a přitom tu žije více než polovina obyvatel pod hranicí chudoby a bez pomoci ze zahraničí by ani děti nemohly chodit do školy. V každé rozvojové zemi jsou bohaté a chudinské čtvrti, ale v Nepálu jsem viděla jen ty chudinské, bylo a je mi záhadou, kde peníze, které přinášejí turisté, končí.

Ono se to zda, ale prime prijmy z turistu v Nepalu nejsou zdaleka tak velke. Podle oficialnich zdroju to za rok 2013 tvorilo 3.9% Nepalskeho HDP. Ostatne vstup treba na Kathmanu durbar square je okolo 50korun, coz neni tak moc. Maly pozemek na dum v Kathmanu valley vyjde v dnesni dobe min. na pul milionu. Bohate ctvrti v Ktm kupodivu jsou, ale jednak se tam turista moc nedostane a jednak nejsou z venku moc viditelne. To se musi vejit dovnitr .