Právě proto se stal naším dopravním prostředkem Trabant 601, symbol minimalistického vozu, vycházející motoricky i konstrukčně ze stejných základů jako automobily prvorepublikových cestovatelů.
Proč nejedeme terénním 4x4? Protože zajišťuje takřka stoprocentní jistotu úspěchu. Teprve velká cesta malým vozem je extraktem dobrodružství, na jaké se pomalu zapomíná.
Velké cesty malých aut
Na začátku dvacátého století bylo na světě jen málo míst, kam lidská noha nevkročila. Zato takřka žádné nepocítilo otisk pneumatiky automobilu. Bílá místa na mapách ale dráždí!
Na začátku jednadvacátého století jsou auta všude. Není problém vyrazit takřka kamkoli s vozem, jehož valnou část řídí počítač. Je to ale ještě dobrodružství objevování? Dá se bez GPS a ABS stále nacházet nepoznané? My věříme, že se dá. Stačí se vrátit na začátek. Podniknout velkou cestu s malou technikou.
Ne nadarmo jezdí veteráni z Paříže do Pekingu či z Londýna do Sydney. Za volantem auta z dob, kdy automobil nebyl něčím obyčejným, je cestování jiné. Přesto se i tyto výpravy, ať už se jedná o náročnou cestu mnohaletých motorových stařečků, či skutečné rallye veteránů, neobejdou bez mocné asistence té nejsoučasnější doprovodné techniky.
My bychom se přesto, nebo právě proto, chtěli pokusit o něco jiného. O samostatnou jízdu malého vozidla na velkou vzdálenost. Rádi bychom dokázali, že náročná expedice do málo známých míst se obejde bez zdánlivě nezbytného zázemí moderní doby.
V podstatě o totéž se snažily české předválečné autoexpedice. Tehdy je sice vezly nejmodernější stroje, ovšem nižší a nejnižší třídy. Nejproslulejším se stal František Alexander Elstner, jenž křižoval Afriku za volantem aerovek. Byli tu však i jiní. Jiří Baum se na černý kontinent vydal s Tatrou 12, manželé Škulinovi Škodou Popular. Ač se jednalo o stroje různých výrobců, jedno měly společné, poměrně malé motory s výkonem kolem 20 koní.
Bylo by krásné vydat se na dalekou cestu s jedním z nich a projet z knížek známou trasu. Jenže. Jenže... už samotné nasazení zrenovovaného veterána popírá základní podstatu těchto výprav – dokázat, že k velké cestě není potřeba drahé auto. Museli jsme najít jiné řešení.
Nápad na sebe nenechal dlouho čekat. Stačilo se podívat na parametry Elstnerova Aera Minor – dvoudobý dvouválec o obsahu 600 cm3. Jen jediné běžně provozované auto stále pohání podobný agregát, navíc tento automobil konstrukčně spadá do válečných a poválečných let. Trabant.
Trabant – proklínaná i obdivovaná legenda Východu. Automobil, kterého se většina majitelů ráda zbavila, ale žádný z nich mu nikdy neupřel houževnatost, které se může málokterý vůz rovnat. To byl náš kůň. Koncepčně veterán z kategorie nejmenších aut, tolik oblíbených předválečnými světoběžníky, navíc stále za cenu nejmenšího auta.
Nový stroj ale vyžadoval novou cestu. Cíl, jenž má dnes stejně tajemný zvuk jako Afrika třicátých let. Místo, které většina lidí zná, ale netuší, kde leží. Před očima se nám otáčel glóbus, až se zastavil uprostřed pustiny, uprostřed Asie, na zavátých stezkách karavan Hedvábné stezky. Prostor mezi Čínou a Kaspickým mořem jako by pro většinu Evropanů neexistoval. Tiše bijící srdce Orientu ovládané tuhými režimy samovládců a spalujícím horkem pouští. To je cíl hodný výpravy na počest všech, kteří se dokázali spolehnout na slaboučké auto a sami na sebe.
Naše cesta zapomenutým světem aneb 15.000 km skrz 12 zemí
Letos uplyne šedesát let od poslední cesty F. A. Elstnera a jeho Aera Minor do Afriky stejně jako od první cesty Hanzelky a Zikmunda s Tatrou 87. V jediném roce se poprvé a naposledy setkaly předválečné a poválečné symboly automobilového dobrodružství.
Je tu ale ještě jedno velké výročí. Před padesáti lety po dlouhých peripetiích opustil výrobní linky první trabant. A nejen pro motoristický svět je tak rok 2007 rokem trabanta. Taková kombinace vyžaduje adekvátní oslavu. Stylovou! Proto se s minimálně upraveným Trabantem 601 Kombi (zesílené odpružení a přestavěný interiér) z roku 1986 vydáme na 15 000 kilometrů dlouhou cestu skrz 12 zemí.
V úzkém hrdle Bosporu vjedeme na asijský kontinent, abychom jej po měsíci putování opustili stejně úzkým Kerčským průlivem na Krymu. Mezitím nás čeká Turecko, Kurdistán s bájnou horou Ararat a kontroverzními zbytky Noemovy archy. Írán, mocné centrum muslimského světa.
Turkmenistán – Severní Korea Střední Asie – s novým vládcem, jenž nahradil zesnulého Turkmenbašiho, muže, který zrušil nemocnice, zlikvidoval takřka veškerou literaturu kromě své vlastní a zbudoval nespočet zlatých soch sebe sama. To vše v zemi, kde není dost chleba, pro který, stejně jako třeba pro měsíce v roce, vymyslel nová slova.
Odsud dále na východ k vrcholu expedice – centru Hedvábné stezky Buchaře a Samarkandu v Uzbekistánu, zemi pohádek tisíce a jedné noci, pouště Karakum a Kyzylkum a největší ekologické katastrofy lidstva – umírajícího Aralského jezera. Okolo vraků mrtvých lodí rozkládajících se na suchém břiše pustiny prorostlém solí a pesticidy zamíříme na západ.
Dále k větší beznaději, nádhernou nicotou pouště přeťaté pásem kolejí, k němuž se přimklo městečko tvořící zázemí pro nejkrutější věznici země.
Dál na západ, do Kazachstánu, ke Kaspickému moři, přes zelenou deltu Volhy, zemí Kozáků na Krym, k Sevastopolu.
Češi za volantem dobyli svět
Československo jako technologická velmoc nabízelo cestovatelům milujícím ozubená kolečka skvělé příležitosti, takže všechny výpravy využívaly domácí stroje. Z našeho pohledu je zajímavé, že až na jednu výjimku žádné z aut nemělo výkon větší než 25 koní, my jich máme celých 26.
|