Ani ten sníh na sebe letos nenechal dlouho čekat. První nadílka přišla již 22. listopadu, ale nevydržel dlouho. Za nějaký ten den ho ale napadlo tolik, že byl problém dostat automobil ze závějí. Když se do nich zabořily odhrnovače, vytvořily hromady výšky dospělého člověka. A tak to vlastně zůstalo až dodnes. S malými výkyvy se mění teplota zprvu z mínus jedenadvaceti k plus tři a zase klesá na těch mínus sedm až jedenadvacet, což je pro zimu velice příjemné. Jen ten řezavý vítr zhoršuje podmínky života na ulicích. Silnice a dálnice jsou pravidelně (a důsledně) soleny. Kolikrát se od toho chtělo upustit, ale bez soli by byl provoz na dálnicích naprosto nemožný.
Zato ale v přírodě je to nádhera. Nejsem sama, které ševelivé padání měkkého sněhu připomíná domovinu někde pod Beskydami či v Krkonoších. Je to opravdová nádhera, zejména když vykoukne sluníčko a vzduch malounko prohřeje. Stromy jsou jako pocukrované, po prachu nikde ani stopy, všechno je ukryto pod sněhovou pokrývkou. Tak sedět doma někde v chalupě, to si mnozí z těch, co přišli nedávno, postesknou, maje v paměti ještě zimní ladovsky obrázkovou náladu. Někteří z nich bydlí mimo neustále hemžící se Toronto, kam denně dojíždějí pouze za prací, takže mají k přírodě mnohem blíže.
“Je to tam krasné,” říká Margitka z Hamiltonu, která nedávno dostala kanadský status Permanent Resident a po třech letech si bude moci zažádat o občanství. Tak když už mají vyřízeno tohle, potěšilo je vědomí, že se budou moci jet podívat domů. Přece jen tam mají Romové rodiny a přátele. Právě letos tomu budou dva roky, co ona a další s ní a se svými rodinami odletěli do Kanady. “My jsme si ještě týden před odletem nebyli jisti, zda vůbec vycestujeme,” zavzpomíná si Ludmila s Františkem, původně z Ostravy-Poruby.
“Ale měli jsme tady už rok holku, tak jsme to riskli. Doma máme čtyři dospělé kluky.” Z toho nejhoršího jsou venku, protože tito jsou v Kanadě tři roky. Rozumějí dost anglicky, sami se v tom nejdůležitějším domluví, patnáctiletá dcera jim pomůže s tlumočením nejnutnějších dokladů, zabydleli se a opravdu neúnavně pracují. “Nikdy bych doma neřekla, že tady budu tak tvrdě pracovat,” pousměje se Ludmila, která byla i doma zvyklá ze sebe vydávat.
Ale kanadský život je založen na práci a na dělání kariéry. Znám ale lidi, kteří, i když je Kanada přijala, po krátké době vycestovali zpět a už se nechtějí vrátit. Co si ale na ní nemohou vynachválit, je jakási spravedlnost, jak se vyjádřila 32letá Mirka: “Když děláš, tak i máš. Dosáhneš kariéry, dobrého postavení, majetku, prostě žiješ podle vlastní představy, když na tom tvrdě pracuješ…bohužel, u nás doma to tak nefunguje…”, ale přesto už do Kanady nechce, protože, jak sama dodala, doma si zvykla, že prostě některé věci mít nemůže, ale nezvykla by si na jistý druh odtažitosti, jakou se na tomto kontinentu vztahy mezi lidmi vyznačují. A jiní zase po ničem jiném netouží. Vyhovuje jim to.
Ranjit by nechtěl žít s mnoha Indy v okolí svého bydliště pohromadě. “Všichni všechny sledují a koukají si vzájemně do talíře, to nemám rád. Pár sousedů kolem sebe mít, je milé …”
To jsem ale odbočila k jinému tématu. Zpět k našim Vánocům.
Je zajímavé, že ať se zeptáte kteréhokoliv českého Kanaďana, jak slaví Vánoce, uslyšíte totéž. Vlastně jako doma. Peče se cukroví, strojí se stromeček, na stole nesmí chybět vánočka, mnozí dávají přednost rybí polévce, vaří se brambory ve slupce na bramborový salát…obaluje se ryba, častěji však řízek, neboť, jak dodává starousedlice Milada, původně Pražačka, “...tady ten kapr není jako kapr doma. Něco ale přece jen musím přizpůsobit chuti těch mých dospělých dcer, které tady vyrůstaly. Tak třeba jedna miluje bramborový salát, ta druhá jej ráda nemá, dá přednost tzv. Cézarovu salátu…”, což je zelený listový bostonský salát s dresingem, osmaženými kostkami housky s česnekovou příchutí, s nastrouhaným parmezánem a popř. kousky usmaženého špeku.
Tomu všemu předchází generální úklid domácnosti včetně čištění koberců, mytí oken, praní záclon, vyklízení skříní a kredence. Pracuje se až do posledního dne. S úklidem začínají v domácnostech dlouho před dnem D. “Já už mám všechno hotové, “ dodává Milada, která vypadá na pedantku. “Ještě jsem dnes toho mýho přinutila vymalovat ložnici. Koupila jsem nové záclony, takže musí předělat i garnýže, a to bude koncovka. Jo a ještě stromeček. Nemám ráda umělý, ale postačí ten v květináči. Ale je živý.”
Většinou Vánoce v domácnostech připravují tam, kde jsou děti. Hlavně malé. Ti, co je mají odrostlé anebo už jsou sami, se spokojují se symboly. Větvičky, nějaká ta baňka, kterých je tady k dostání strašlivě moc druhů, včetně populárních velkých mašlí uvázaných ze široké sametové červené stuhy, s nimiž se člověk může setkat na každém rohu - jsou i na garážích a vstupních dveří rodinných domků a apartmentů, rolničky, svíčky.
Nestrojí se stromeček, cukroví se koupí v českém obchodě Prague Deli (u Pichlíka, viz článek Kde se mohou Češi setkat s Čechoslováky z 10.10.1999) v Torontě, zrovna tak jako vánočka. A navečer se posedí ve zbylé české hospodě u Marušky. Hospoda u Vlastičky na toronstké Queen St. West už od srpna bohužel neexistuje, landlord - majitel objektu - připravil Vlastičce nepřijatelné podmínky k prodloužení smlouvy o pronájmu. Ale lidi si zvykli a po rekonstukci je Maruščina hospoda vlídným místem k pokecu nejen v “českoslovenštině”.
K celé té předvánoční atmosféře patří neodmyslitelná sváteční venkovní výzdoba. Kanaďané jsou jako malé děti. Rádi si hrají a rádi se také předvádějí. Ale ne pro okázalost. Prostě milují cingrlátka a nicotnosti. Jenže, jako např. v Montrealu, toto hraní zašlo přece jenom trošičku daleko. Až do soutěživosti mezi sousedy: kdo bude mít dům vyzdobem krásněji a honosněji. Tím se myslí ověšen světýlky, prostor kolem něj vyzdoben prosvícenými symboly mystických osob anebo zvířat. Soutěž je dotována místním magistrátem. A tak lze vidět dům a okolní stromy vydekorovými až 4200 světýlky (ne nepřehlédli jste se)… vítěz obdržel odměnu 1000 dolarů - vždyť elektroměr se protáčel jako o závod. Jako proutkem mávnutím jediný stisk tlačítka promění noční černočerný prostor v okázalou podívanou, až se člověku zastaví dech. Neví, kam se podívat dříve.
Tady v Torontě, Mississauze nebo třeba v Bramptonu nezašli občané do takových krajností. Někteří zvolili světla modrá, jiní červená, další bezbarvá a o blok dále sousedé preferovali mix. A tak tam září v jejich hře většina rodinných domků a ulice jsou jimi jako vymalované. Je příjemné se večer vydat procházkou ulicemi a nechat se unášet jejich zářením.
Vánoce jsou přece tady, je to nejkrásnější čas svátků vůbec. Nejkrásnější, ale také nejdražší. Ovšemže, proč si nedopřát, vždyť jsou jen jednou v roce… Tak i vám všem přejeme: šťastné a veselé.
Z ontárijského Bramptonu své čtenáře srdečně zdraví a krásnou vánoční pohodu přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
 |
 |
