Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Češi na Zélandu dřou často jako nádeníci v ráji otrokářů

aktualizováno 
Prague – 17 856 km. Tenhle ukazatel najdete na ochozu aucklandské televizní věže, nejvyšší stavby jižní polokoule. Na světě neexistuje stát, kam by to bylo z Česka dál než na Nový Zéland. A přece Čechy Nový Zéland přitahuje čím dál víc. Strávit pekelných 30 hodin v letadle a zanechat otisky bot v zemi lidu Kiwi, jak se Novozélanďané titulují, se loni rozhodlo na 5500 Čechů.

Nový Zéland, na ovčí farmě | foto: Profimedia.cz

Ovšem nejezdí sem jen okukovat. Stále častěji zůstávají na Novém Zélandu po turistech s českými pasy i litry potu.

Někteří zkoušejí pracovat načerno, většina však vydělává legálně, i díky tisícovce míst ročně v programu Pracovní dovolená na základě smlouvy z října 2004. I přes nesmírně tvrdé pracovní podmínky je růst armády pracujících Čechů v zemi ohromný: "V roce 2003 dostali Češi na Novém Zélandu 631 pracovních povolení nebo víz, loni už 2088," říká český generální konzul v Sydney Vít Kolář, jenž má na starosti i Nový Zéland.

Někteří v zemi dokonce zanechávají genetickou stopu – zakládají u protinožců rodiny s místními. V posledním sčítání si novozélandští statistici zapsali bezmála 1000 "Kiwi“ Čechů. I ti si však často projdou drsným "přijímačem", než – pokud vůbec – natrefí na fajnovější práci.

Pracovní dovolená

"Nebojíme se práce, ale největší problém byl najít slušného zaměstnavatele, který by nás za pár drobných nedřel z kůže," vzpomíná českobudějovický podnikatel Jiří na nedávný pobyt na Novém Zélandu. S manželkou si loni vyřídili víza v rámci programu Pracovní dovolená a strávili u protinožců takřka půl roku.

Začali tím, že v Aucklandu koupili za 2000 novozélandských dolarů, v přepočtu asi 30 tisíc korun, ojeté auto, základ života v zemi. S ním pak pár dní objížděli sady v okolí, jenže marně. Práce nebyla. Začali tedy v největší pěstitelské oblasti poblíž města Hastings na jihovýchodě Severního ostrova.

Uvítání bylo nad očekávání vlídné: "Mají tam něco jako pracovní úřad pro cestovatele. Všechno nám do detailu vysvětlili, pomohli s formalitami i s vyřízením daňového čísla a ještě jsme dostali vyčerpávající informační letáky. V češtině!" popisuje Jiří.

Přečetli si mimo jiné, že minimální hodinová mzda je 10,25 dolaru hrubého a pracuje se 40 hodin týdně. "Jenže realita vypadala jinak. Dřeli jsme jak roboti v úkolu, daleko víc než čtyřicet hodin za týden, ale na těch deset dolarů za hodinu jsme se v sadu nedokázali dostat."

Nejběžnější prací je prostý sběr jablek. Výkonnost česáčů se měří podle počtu naplněných pětimetrákových beden, jejichž rozměry nápadně připomínají obří kontejnery, z nichž lovíme v českých hypermarketech melouny. "Za bednu je kolem 30 dolarů (necelých 500 Kč). Přitom začínáš na třech bednách denně, a to děláš od nevidím do nevidím. Pokud někdo naplní sedm beden, to už je masakr."

Nový Zéland, sklizeň jablek
Na sklizni jablek

Jindy úkol dne zněl: protrhávat dozrávající jablka na stromech tak, aby mezi zbývajícími plody zůstávalo 10 centimetrů. Výdělek: dolar za protrhaný strom. "A když jsme těch stromů zvládli za den každý sto, večer jsme lezli po čtyřech.“
Mladí Češi to po dvou týdnech naprosto vyčerpaní vzdali a přesunuli se na Jižní ostrov, našli další sad, ale i ten po pár dnech opustili. "Byla to úplně stejná rasovina, ale ještě horší zacházení. Sadař na severu byl aspoň celkem slušný."

Nakonec zhruba na tři měsíce zakotvili v malebném hotýlku v severním cípu Jižního ostrova. "Samozřejmě jsme tam byli nádeníci pro všechno, ale konečně jsme dostali hodinový minimální plat, navíc levné bydlení v suchu a teple za 50 dolarů na osobu a týden plus tři jídla denně. To jsme si pak i při mytí černého nádobí v kuchyni připadali jako v pohádce," vypráví Jiří. "Tam se dalo vydělat 400 dolarů čistého týdně.“

Přesto nemůže být v případě Jiřího a Aleny řeč o nějakém zbohatnutí. Ani o pokrytí nákladů na cestu: "To v žádném případě. Co jsme vydělali, to padlo na výlety za velrybami, na ledovce a podobně. Kvůli tomu jsme tam přece jeli."

Nový Zéland, na ovčí farmě
Stříhání ovcí

Tovární dřina

Oldřich a Renata, manželé středního věku z Opavy, odjeli v roce 2003 na Nový Zéland výhradně vydělávat. A v tomto směru obdivuhodně uspěli. Doma se před lety zadlužili při neúspěšném podnikání v pohostinství, dnes už mají vše splaceno. A ještě uspořili. Ale celá léta dřeli tvrději než ukrajinští dělníci v Česku. "Sedm dní v týdnu práce v úkolu v továrně, jen občas nám vyšel volný víkend," vzpomíná Oldřich.

Už po pár měsících přitom byli na cestě domů. Nejdřív to zkoušeli jako většina Čechů v sadech. Jenže netrefili sezonu, navíc měli úsilí značně ztížené omezenou znalostí angličtiny a chybějícím pracovním povolením. "Takže každý nás na začátku pochopitelně šeredně ždímal, docházely nám rychle peníze."

Pak natrefili na zajímavě honorovanou práci v továrně s mušlemi. I o tu však málem přišli, navíc po policejní razii jim hrozilo vyhoštění. "Ale my jsme šli žádat dodatečně o pracovní povolení, neměli jsme co ztratit. Dali nám ho." Bylo to k zbláznění monotónní: každý den za osm hodin vyloupat a roztřídit 10 000 (!) mušlí. "Měli jsme u stolů počítadla, číslo víme přesně."

Dokázali vydělat zhruba 500 dolarů čistého na osobu týdně. Na výdajích nejvíc spolklo bydlení. "Zpočátku jsme levně přespávali s devíti dalšími Čechy, ale časem jsme si pronajali domek za 300 dolarů týdně, abychom měli nějaké soukromí," říká Oldřich.

Na Novém Zélandu letos prodali obě auta, nábytek i veškeré zařízení z pronájmu, díky levným letenkám z Aucklandu si ještě stačili odskočit na krátkou exotickou rekreaci na polynéských ostrovech, a tím v Oceánii nadobro skončili.

Na podzim se společně chystají za prací do Irska. "Na Zélandu se nám líbilo, ale už se tam nevrátíme. V západní Evropě už dnes není s prací skoro žádné papírování a budeme to mít mnohem blíž k rodině."

Nový Zéland, na vinici
Práce na vinici

Pracovní dovolená

Program pracovní dovolené mezi ČR a Novým Zélandem umožňuje Čechům od 18 do 30 let jednou za život vyjet na Nový Zéland na pracovní dovolenou v délce do 12 měsíců, a naopak. Pro jednoho zaměstnavatele smíte pracovat nejvýš tři měsíce.

O příslušná víza se žádá za 50 liber na londýnské ambasádě Nového Zélandu, roční kvóta pro Česko je 1000 míst.

Práci lze hledat až na místě. Musíte mít zpáteční letenku a být schopni doložit v přepočtu zhruba 70 000 Kč na účtu či v hotovosti.

Co Čechy láká na Zéland

1. Příroda: Nový Zéland, to je jeden velký národní park, vše na relativně malé ploše, navíc většinou bez davů turistů.
2. Práce: na Novém Zélandu "nejsou lidi", a tak tamější vláda vypsala pro turisty z řady vybraných států světa (včetně České republiky) programy na legální sezonní práci v rámci dovolené.

3. Život: žije se tu pořád tak nějak v pohodě. Míň lidí, míň aut, víc času a víc slušnosti, tak vypadá novozélandský život z pohledu Evropana. Navíc Nový Zéland není astronomicky drahý.

Mezinárodní rodina

Někteří Češi zakládají rodinu rovnou na Novém Zélandu. Jako Jihočeška Eva z Líšnice u Milevska, jež se provdala za Novozélanďana a dnes žije v Christchurchi, metropoli Jižního ostrova. Akční blondýnka líčí příběh jak z červené knihovny: "O Novém Zélandu jsem snila odmalička, jako bych něco tušila. Na manžela jsem natrefila v Praze na Václavském náměstí a pokoušela se od něj dozvědět něco, co se nepíše v knížkách. Tak mě sem v roce 2000 vytáhl, teď už jsem za něj přes tři roky vdaná a kromě informací o zemích jsme si už vyměnili také informace genetické: letos v létě se nám narodil chlapeček Johnny."

Česká manželka Novozélanďana začínala jednou z nejdrsnějších prací, jaká je k mání. "Manžel je střihač ovcí, dělala jsem s ním nejdřív jako pomocnice, napoprvé nelegálně v Austrálii, pak jsme s tímhle sezonním džobem projeli skoro celý svět. Když jsme se usadili tady, těžká a špinavá práce u ovcí už mě přestala bavit, a tak jsem si našla místo na letišti jako výběrčí odletové taxy. Bylo to mizerně placené."

Pak se na letišti uvolnilo místo u bankovní přepážky. "U pohovoru z patnácti lidí vybrali mě. Nakonec jsem plnila plán vždycky na nejvyšší procento. To je typické, my Češi jsme kreativní a všestranní."

Když vypráví o Novém Zélandu svým českým známým, nejčastěji jim musí vyvracet mýtus o tom, že u protinožců "pečení holubi létají rovnou do huby". "Je to jinak. Lidi si rozhodně nevydělávají větší peníze než v Česku. Hypotéky jsou tu za vyšší úrok. Když chcete za hranice, musíte za velké peníze letadlem. Léta jsou tu studenější než v Česku a oceán je ledový."

Tak co ji na Zélandu – vedle rodiny – drží? "Víte co? Jakkoli si tu člověk vzdálené Česko ve vzpomínkách zidealizuje, jeden rozdíl je jasný: tady si nikdo nestěžuje, lidé mají ke všemu ohromně pozitivní postoj. S čímkoli vám poradí, a to i na úřadech, které jsou tu pro lidi, a ne naopak. A pokud se někomu něco nelíbí, místo remcání u piva se sebere a jde s tím něco dělat."

Divím se ochotě Čechů dělat otroky, říká konzul


Hledat na Novém Zélandu českou ambasádu je marné, nejbližší zastoupení máme v Austrálii, vzdálené z Aucklandu bezmála čtyři hodiny letu. Tisíce Čechů na Novém Zélandu tak má "dálkově" na starosti Vít Kolář, generální konzul v Sydney. A hned tak se na tom nic nezmění: "Deset let se mluví o ambasádě ve Wellingtonu, ale pokud vím, kvůli nedostatku peněz její otevření nehrozí."

* Existuje někdo jako typický Čech, který jede na Nový Zéland za prací?

Vždycky je těžké nějak generalizovat, ale obecně tam jezdí z Česka mladí, dynamičtí, schopní lidé. Dokládají to i krajané, kteří se tam usídlili trvale. Zatímco krajanské spolky tady v Austrálii tvoří penzisté pokročilého věku, na Novém Zélandu máme možná nejmladší krajanskou komunitu na světě. A jsou to mimochodem vysoce kvalifikovaní lidé, například tam působí zhruba deset vysokoškolských profesorů.

* Jakou mají Češi na Novém Zélandu pověst?

Vynikající. Umíme pracovat rychle a ještě u toho samostatně myslet.

* A co obratem deportovaní Češi, kteří se nedostali ani na krok z letiště a rovnou museli letět domů?

To je občas problém, jenže my se o naprosté většině takových případů nedozvíme. Za poslední rok vím jen o pěti. Ti lidé nás kontaktují zřídka a Novozélanďané nás o tom s ohledem na jejich mimořádně přísný zákon na ochranu soukromí neinformují. Někteří z těch lidí se ozvali zpětně a náš konzulát pak žádal Novozélanďany o rovný přístup k Čechům. Ale je těžké řešit případy, kdy člověk nemá pracovní vízum ani peníze, a přitom si veze v batohu montérky.

* Jak Novozélanďané černé české "pracanty“ vlastně identifikovali?

Dozvěděli jsme se, že Nový Zéland měl zpracovány analýzy rizikových skupin Čechů, například podle "podezřelých" zprostředkovatelů cesty. Měli zřejmě informace, že některé agentury pod rouškou cestování nabízely práci načerno. A klienti těchto firem mívali potíže.

* Dnes problém černé práce z velké části řeší vízový program Pracovní dovolená pro tisíc Čechů ročně. Proč je však omezen věkem mezi 18 a 30 lety?

Je to standardizovaná smlouva s danými podmínkami, kterou mají Novozélanďané s řadou států, my jsme k ní byli jen přibráni. Buďme rádi za tu možnost. Teď se dokonce vyjednává i s Austrálií a já doufám, že příští rok vejde v platnost i tady.

* Co Čechy tolik láká pracovat právě na tak vzdáleném Novém Zélandu?

Zřejmě je za tím touha procestovat Nový Zéland a vydělat si aspoň na letenku. Na zbohatnutí to není a sám se někdy divím ochotě Čechů dělat tam jako otroci. Kdyby takhle tvrdě pracovali kdekoli v Evropě, vydělají si určitě víc.

* Vízový program Pracovní dovolená platí i obráceně, ale za celou dobu v něm o víza požádalo jen pět Novozélanďanů. O práci u nás není zájem. Nehrozí tedy Česku vypovězení smlouvy?

Toho bych se nebál. Uvědomte si, že je to pro Nový Zéland nesmírně výhodné. Oni potřebují spoustu sezonních dělníků a v Češích mají skvělou a levnou pracovní sílu, která prakticky nedělá problémy.


Autor:




Nejčtenější

Campari na led, v tomto případě na ledovou tříšť. Lehce nahořklé a osvěžující
Módní Aperol slaví úspěch. Recept na skvělý aperitiv je ale starý 100 let

I když je Itálie kolébkou mnoha slavných aperitivů připravených z cinzana, martini, campari a dalších hořkých a kořeněných bitterů, mladí lidé z celé Evropy si...  celý článek

Medvěd s uloveným lososem
Aljaška, z které mrazí. Lososí hostina pro medvědy na vlastní oči

Jeden z nejúžasnějších zážitků v pozorování zvířat, jaký se dá na naší planetě v divočině zažít, je tažení lososů, na které čekají hladoví medvědi a nedočkavě...  celý článek

„Dnes už jsou bicykly o něčem jiném. Mají kola 29 palců, všechno je lehké z...
Hurikán, přepadení a 107 defektů. Jako první Čech objel svět na kole

Deset let příprav, tři roky dobrodružného cestování a pak dvě desítky let vzpomínání. V září uplyne 20 let od chvíle, kdy jeden z nejznámějších českých...  celý článek

Dvaaosmdesátiletá Nina při tangu s devadesátiletým Oscarem v Buenos Aires (18....
Argentinské tango od srdce. Je jim 172 let a tančí na mistrovství světa

Vášnivé tango tančí už od 40. let minulého století. Devadesátiletý Oscar a dvaaosmdesátiletá Nina se v srpnu společně zúčastnili světového mistrovství v tangu...  celý článek

Útočiště zde ovšem najdou i následovníci květinových dětí. Nepotřebují nic. Jen...
Chleba z banánů a radost ze života. Na Havaji jsou naštěstí všichni divní

Rozvalit se na lehátku a nechat o sebe pečovat, to je častá možnost, jak si užít dovolenou na Havaji. Jak se na sopečných ostrovech v Tichém oceánu žije na...  celý článek

Další z rubriky

Pláž v řeckém Nafpliu je malá, kamenitá, ale krásná.
Pozdní léto u moře. Pět prověřených tipů v Evropě a blízkém okolí

Menší vedro, nižší ceny a většinou žádné davy návštěvníků jako v červenci či srpnu. To jsou ve zkratce hlavní výhody dovolené u moře na přelomu léta a podzimu....  celý článek

Medvěd s uloveným lososem
Aljaška, z které mrazí. Lososí hostina pro medvědy na vlastní oči

Jeden z nejúžasnějších zážitků v pozorování zvířat, jaký se dá na naší planetě v divočině zažít, je tažení lososů, na které čekají hladoví medvědi a nedočkavě...  celý článek

Kořeněné maso, pikantní omáčka a spousta zeleniny. Ovšem ten můj kebab je ze...
Proč není kebab jako kebab. A co je vlastně kebab?

V posledních letech obliba kebabu v českých městech vytrvale stoupá. Jenže spousta z nás v tom má trochu „hokej“. Co je vlastně kebab, jak se liší od gyrosu a...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.