Šel dudák Jíra jihočeskou krajinou, vracel se domů po mezi z Bavorova. V kapse mu cinkalo mizerných pár grošů. Chudý byl a ve stavení hladové krky, tak si k sedlačině přivydělával muzikou. Bavorovští pantátové ho ale doběhli - tancovačku k posvícení by chtěli, ale s placením dělali drahoty. I bál se ženy, jakou spustí čtverylku.
Než však nocí došel k chalupě v Předslavicích, zjevil se pod hradem Helfenburkem. Ze stínu vychází švihák s temnýma očima, rudým kloboukem a černou kamizolou, hlubokým hlasem ho zastavuje: „Kmotře Jíro, dám ti vydělat pár zlaťáků, pojď se mnou!“
I čertům bych zahrál
Jde nuzák Jíra, co mu zbývá, když nechce pojít hlady. „I čertům bych zahrál, pane, jak mám prázdnou kapsu!“ Kudrnatý vašnosta se usměje a vede ho do kopce, k hradbám, ještě dál, až na nádvoří, kde je rázem oba obklopí podivná, rohatá chasa.
„Hrej tedy, hrej nám, Jíro, k tanci, škodný nebudeš!“ A Jíra hraje, kolem se točí pekelné reje, ohnivá kalamajka, tancuje se dupák smrdící sírou, muzikantova mošnička se plní mincemi. Až když začne svítat, vzduchem se přestanou míhat kopyta a umouněné ocasy, raraši se promění v černé kočky a zmizí. Jíra stojí mezi hradbami sám, jeho mošna je plná zlaťáků. Unavený dudák nevěří vlastním očím.
Poklad pak doma ukazuje paní, oba kroutí hlavou, co je to potkalo. „Čertům jsem hrál, ženo. Jak přišlo ráno, proměnili se ve stejné mňoukaly, jako je tady náš Mikeš,“ a ukazuje na kocoura, kterého si nedávno do chalupy přinesl. Jak to chlupatisko slyší, skočí na okno, ještě jednou se na Jíru podívá a hop, víc ho ve světnici nespatří. Z dudáka se ženou jsou díky pekelnému jmění boháči, už nikdy nebudou trpět bídou.
Jejich předslavický dům je jen jedním z mnoha míst v Česku, která jsou dodnes cítit čertovinou. Kolikrát to na sebe prozradí už jménem, to když se jim říká Čertovka, Čertova Voda, Čertovo jezero, Čertův mlýn nebo Čertův vršek. Jindy to však nepoučený našinec nepozná. Jako na Bezdězu, po čertech nebezpečném místě.
České stopy čertů
Kolem zříceniny u Máchova jezera se rojí mnoho legend, ta jistojistě nejpravdivější se ale týká sázky, kterou uzavřeli čert a Panna Marie. Šlo o to, kdo do rána postaví vyšší horu.
Přestože Luciferův vyslanec kradl Marii hlínu z jejího vrchu, za svítání bylo belzebubovo dílo nižší. Ve vzteku se vypařil. Na potupu nezapomněl a dodnes se mstí - pokud někdo přijde na Bezděz o Vánocích za jitřní mše, pak nešťastníka stáhne s sebou do pekla.
Všichni ti Trepifajxlové a Uriášové vůbec často odlétají s nepořízenou. Jako v Kladrubech za Plzní, kde měl jeden takový fras políčeno na klášter. Předtím se totiž vsadil s Bohem: „Pokud někde nachytám řeholníky, že nevstali včas k modlitbám, můžu jejich klášter zničit.“ A právě v Kladrubech číhal na svou chvíli. Jedné půlnoci se mu v očích zajiskřilo - zvony zněly a řeholníci pořád spali. I navršil si skaliska a hotovil se je házet na klášter. Než však naposledy udeřil zvon, mniši už se modlili. Čert zuřil, zase z toho nic nebylo. Odletěl pryč, zbyla jen jeho kamenná hromádka.
Jinde po sobě zanechal díru v zemi. To jednou svatý Prokop dorazil do Sázavy a našel tam jeskyni plnou čertů. Jednoho z nich zapřáhl, jal se s ním orat brázdu. Byť se pekelník vzpěčoval, Prokop ho v pluhu udržel po celou cestu od Blaníka přes Kouřim až ke svému rodišti v Chotouni u Nymburka. Tady se rohatec vymanil, zbyla tu po něm mohyla z oklepané hlíny.
Klášter ve Vyšším Brodě na Českokrumlovsku.
Zmizel snad k Vyššímu Brodu, kde dodnes stojí Čertova stěna. I tady chtěl zničit klášter, pomocí hráze ho vyplavit, ale též to do rána nestihl.
Jakmile kohout zakokrhal, rozčilené čertisko ustalo v práci a pustilo z výšky obrovský balvan. Dosud ho můžete vidět, i otisk čertova pařátu ho pořád zdobí.
Český vstup do pekla
Nesmíme ale čerty vidět jen jako přihlouplé ňoumy, občas se jim nekalosti podaří. Jejich pravá moc se pozná třeba na hradě Houska, pod nímž je podle pověstí vstup do pekla. Když k němu kdysi spustili jistého odsouzence, vytáhli ho zpět jako strhaného, o mnoho desítek let staršího muže, který za pár dnů šílený zemřel. Pořád tu je něco ve vzduchu, sem tam nějaký návštěvník hradu omdlí.
Nesmlouvavě se čerti kdysi zachovali i k Půtovi, pánovi švihovského hradu. Býval krutý, jednou řemeslníky místo zaplacení svázal v dřevěné boudě a nechal je uhořet. Než by řekl švec, už ho ďas táhl do pekla.
Hrad Houska prý stojí mezi peklem a zemí.
Jisté je, že s čerty není radno se družit. Poznal to doktor Faust z Prahy, stejně jako doktor Kittel z Jizerských hor, který prý ďáblovi upsal svou duši, aby mohl vyléčit všechny nemoci na světě.
Na možnost splnit si svá přání doplatil i každý, kdo naletěl třem čertům z Ještědu. Převezl je až chasník Tomáš, jehož otec s nimi v kostkách prohrál všechno včetně své duše. Tomáš se vypravil za satanáši a řekl: „Pojďme se vsadit, kdo rychleji běhá. Dejte mi hodinu náskok. Když mě do svítání nedoženete, necháte tátu na pokoji. Když prohraju, skončím v pekle i já.“
Čerti souhlasili, vybrali k závodu toho nejobratnějšího.
„Jen o jedno vás prosím,“ řekl Tomáš. „Vím, že umíte létat. Tak aby to bylo spravedlivé, musíte mít při běhu stále jednu ruku na zemi.“
I vyběhl. Až hodinu po něm čert, s rukou stále na zemi. Do hlíny s ní v té rychlosti ryl jak splašenou radlicí. A protože byl mnohem rychlejší, za chvíli byl pár kroků od smrtelníka.
Tomášovi zbylo jediné: lest. Zakokrhal jako kohout, přestože do rána ještě zbývalo notně času. Čert samým překvapením zakopl, zvedl ruku ze země a rozplácl se jak žába.
„Prohráls, zvedl jsi ruku od země,“ povídá mu chasník.
Rozezlený prťavec zmizel v prásknutí hromu, s ním i kumpáni, zbyla po nich pouze zeď kamenů navršená z jeho běhu. Čert ví, proč nám teď budou geologové tvrdit, že vyhřezlá čedičová žíla vznikla jinak, bez přispění pekelníků. My přece víme své.
Koho se ještě bátV českých pověstech a pohádkách jsou čerti tak trochu přitroublí vyslanci pekla. Jinde ve světě si vyprávějí o ještě podivnějších a mnohdy daleko děsuplnějších pohádkových stvořeních. Tady je pár příkladů. Krampus (Rakousko) Nanaue (Havaj) Ziz (Izrael) Raiju (Japonsko) Lausks (Lotyšsko) Aswang (Filipíny) |
