Černá kočka a zlatý poklad

K hradu Hazmburku se váže mnoho pověstí o pokladech. Praví se také, že jeden tu hlídala černá kočka. Jen o půlnoci na přelomu starého a nového roku se měnila v černou paní, a kdo ji v té chvíli oslovil, ten mohl poklad získat. Černá kočka byla podle pověsti zakletá žena jednoho z hradních pánů, který si ji vzal kvůli věnu a pak ji utýral. Po její smrti ale truhla s věnem záhadně zmizela. Těm povídačkám kdysi uvěřil i čeledín ze vsi pod hradem, v té době již opuštěném. Vydal se sem před večerem posledního dne roku s tím, že tu počká na nový a kočku najde. Ještě za světla prošel věžemi a skutečně v jedné z nich zahlédl mihnout se cosi černého.


 Usadil se tedy v těch místech a čekal, až odbije na kostele dole pod hradem půlnoc. Když zazněl hlas zvonu poprvé, vykročila skutečně ze stínu černá kočka. Když zazněl podruhé, změnila se ve smutnou paní. "Chceš můj poklad? Můžeš ho mít," řekla čeledínovi. "Musíš mi však říci, co s ním uděláš." Čeledína otázka zaskočila. Chtěl se jen mít dobře. "Koupím si stavení, dobytek a budu si dobře žít," vyhrkl. "Dobře, a co ještě?" ptala se. Čeledínova fantazie si už nedokázala nic představit, a tak rychle dodal: "A koupím si oblek." Paní se jen smutně usmála. "Měl jsi odvahu sem přijít, ale můj poklad může dostat jen ten, kdo se o něj s někým rozdělí. Máš churavého otce, který nemá co jíst. Kdybys na jeho bídu vzpomněl, poklad bys dostal. Takhle ti zbyde jen kočičí chlup," řekla a s dvanáctým odbytím zmizela. Čeledín se probral druhý den doma. V ruce držel silný černý kočičí chlup. Když ho ukázal otci, plakal: "Myslel jsem jen na sebe a tohle za to mám," hořekoval. Po slovech lítosti se ale chlup změnil ve zlatý. Mnoho za něj čeledín nepořídil, ale na chléb pro otce a sebe měl.

 

Erb hradu Hazmburku