Loni jsme se vraceli z nádherné dovolené na Korfu. Na letišti před odbavením řešili delegáti z naší cestovní kanceláře vážný problém. Den předtím se stal vážný úraz starší krajance z jiné cestovky na jiném místě ostrova. Byla sražena autem. Bylo nutné ji dopravit co nejdříve do Prahy. Vzhledem k letovým řádům byly dvě možnosti: buď by se našel v plném letadle někdo s dítětem, kdo by byl ochoten se při startu a přistávání uskrovnit. Druhou možností byla cesta autobusem až za tři dny. Delegáti neměli na výběr, oslovili jedinou rodinu s malým dítětem, dvouletým klukem, který spal mámě na rukou. Otec s matkou a dospívajícím synem vyslechli tento příběh s veškerými podrobnostmi a s prosbou, zda by si nemohli vzít v letadle malého na klín s tím, že jim bude vrácen cenový rozdíl letenek. Otec rodiny zavrtěl hlavou a řekl: »V tom vám nepomůžeme.« Nemohli jsme uvěřit vlastním uším. A letištní halou se rozléhalo: »Jak si to můžou dovolit!.. Všechno jsme si zaplatili!.. Budeme si stěžovat!.. To je vrchol!« Ohromený synek s úsměvem tátovi přitakal: »Táto tys jim to dal!« Připadalo nám, že snad si to nechají vysvětlit od ostatních cestujících, ale když jsme slyšeli, jak jim ostatní lidé začínají přitakávat, a byla jich téměř polovina, studem jsme se propadali. Studem nad tím, že jsme taky Češi. Ještě párkrát se delegáti přišli marně zeptat, zda si to opravdu nerozmysleli. To poslední odmítnutí bylo nejtvrdší. Pomalu jsme se s frontou posouvali, blížili k odbavení, za námi už nikdo. Představili jsme si, jak u letadla stojí sanitka a té starší paní v zoufalém stavu říkají: »Paní máte smůlu, nikdo vás nepustil.« Už jsme to nevydrželi a nabídli místo naší devítileté dcery. Formality se vyřídili bleskově. U letadla stála sanitka, v sanitce na nosítkách pod vrstvami obvazů a dlah bylo s obtížemi rozeznat starší ženu. Naši holku jsme měli na klíně jen při startu a přistání, na její místo usedla letuška a k místu pro letušky byla na nosítkách připásána zraněná paní.
27. července 1999
