Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Čech si užil dovolenou ve Španělsku zdarma. Vydělával si sochami z písku

  8:38aktualizováno  8:38
Procestovat nejkrásnější španělská letoviska zdarma a ještě si přitom vydělat slušné peníze. To se poštěstilo díky skvělému nápadu Jiřímu Dymáčkovi, když se rozhodl na španělských plážích stavět sochy z písku. Přečtěte si jeho příběh, který napsal na cestováni.idnes.cz do rubriky Od čtenářů.

Moje první sochy | foto: Jiří Dymáčekpro iDNES.cz

Už na střední škole jsem měl velkou chuť cestovat, ale asi jako všechny studenty mě trápil nedostatek financí. Proto jsem každé léto vyrážel s několika přáteli a pár eury v kapse na jih stopem. Spali jsme pod širákem, jedli to nejlevnější jídlo a cestovali. Jednou jsme potkali pár mladých lidí, kteří si vydělávali na plážích stavěním soch z písku. Prozradili nám nejen, jak na to, ale hlavně, že se tím dají vydělat celkem slušné peníze.

Po návratu do Čech jsem odjel studovat do Brna a celý rok se nemohl dočkat léta. Představa čtyř měsíců prázdnin byla více než lákavá.

Se starým BMW a pár korunami vstříc dobrodružství

Hned jak skončila škola, vydal jsem se na cestu. Tentokrát sám, hlavně proto, abych se naučil španělsky. Přece jenom když člověk cestuje s přáteli z Čech, kromě pár základních frází se moc nenaučí. Za osm tisíc korun jsem koupil staré BMW a s omezeným rozpočtem se vydal na jih.

Celou cestu do Španělska jsem doufal, že auto vydrží a že mi zbudou peníze na naftu. Naštěstí auto přežilo a já se dostal bezpečně do země zaslíbené. Sever Španělska jsem jen projel. Hotel vedle hotelu, ani nevíte, kde začíná jedno město a končí druhé. Atmosféra mi Španělsko připomínala jen vzdáleně. Častěji než španělština byla slyšet němčina a čeština a to sezona teprve začínala.

Největším problémem se ale ukázal být špatný písek, moc hrubý na stavění soch. Pokračoval jsem tedy dál na místo, kde jsem se o sochání dozvěděl, Oropesa del Mar. Jediné vhodné místo na stavění tady ale už někdo zabral. Nezbývalo mi tedy nic jiného než pokračovat do Anadalusie, kterou jsem si při svých dřívějších cestách stejně oblíbil z celého Španělska nejvíc.

Španělsko, moje tajná pláž v noci

Španělsko, moje tajná pláž v noci

Problémem je licence

Pod Valencií jsem se začal rozhlížet po místu na sochání, ale rázem jsem zjistil, že najít to správné není vůbec nic lehkého. Je spousta kritérií, která musí splňovat. Hlavním z nich je kvalitní, jemný písek, druhým pak blízkost pasea (jakási pěší zóna podél pláže), kde se lidé po večerech procházejí.

A i když se dá najít hodně míst, která odpovídají těmto dvěma kritériím, je tu ještě třetí, neméně důležité. Některá města totiž sochání nepodporují nebo vyžadují licenci. Můžete si ji obstarat na místním ayuntamientu (radnice či městský úřad), ale s mojí tehdejší španělštinou by pro mě bylo její získání problém.

Na angličtinu zapomeňte, tou se ve Španělsku nedomluvíte. Jezdil jsem tedy od města k městu a hledal. Když jsem našel místo vhodné na sochání, ptal jsem se se slovníkem v ruce místních, co a jak. Po několika negativních odpovědích jsem jel zase o město dál.

Španělsko, přicházející  bouře v El Campello

Přicházející bouře v El Campello

Španělsko, El Palau. Stánky na fiesta St. Carmen

El Palau. Stánky na fiesta St. Carmen

Posledních pět eur v kapse a bez nafty

Po dvou dnech brouzdání po pobřeží mi pomalu docházely peníze. Měl jsem posledních pět eur a prázdnou nádrž. Nakonec jsem ale našel místo, kde se dalo stavět. Bylo to El Campello, městečko kousek nad Alicante. Večer jsem si prošel paseo a vyhlédl si místo, kde se shromažďovalo nejvíc lidí. Druhý den ráno jsem se pustil do svých prvních soch.

Jak se staví z písku vesnice trpaslíků

Nejdůležitější při sochání z písku je dobře připravená hromada "stavebního materiálu". Musí být pořádně prolitá mořskou vodou a co nejvíc upěchovaná, aby se do ní dalo dobře řezat a držely i drobné převisy. Původně jsem si myslel, že postavím nějakou velkou sochu, nejméně v životní velikosti. To jsem ale brzy zavrhnul. Poté, co jsem asi tři hodiny běhal s kýbly pro vodu a hromada měla na výšku sotva půl metru, jsem změnil plán a rozhodl se postavit více malých soch.

Začal jsem tedy stavět vesničku trpaslíků. Ze začátku, když jsem běhal s kýbly mezi slunečníky a lehátky, se na mě lidi dívali jako na blázna. Doopravdy jsem běhal, moje chodidla totiž ještě nebyla přivyklá na horký písek a vzdálenost od moře k paseu byla asi 100 metrů. První den jsem vytvořil dvě chaloupky podobné hříbkům, jednoho trpaslíka a vyčerpáním usnul vedle. Ne že bych neměl sílu si najít nějaké lepší místo na spaní, ale měl jsem strach, že by mi je přes noc někdo rozbil.

Moje městečko trpaslíků

Moje městečko trpaslíků

První výdělek

Druhý den jsem se pustil do stavění dalších domků a trpaslíků. K večeru se už stavba začínala podobat malé vesničce a přicházeli první turisté, aby se s mým dílem mohli vyfotit. Postavil jsem tedy srdíčko z písku, vyskládal mušlemi nápis GRACIAS a vložil do něj šátek. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Přicházeli další turisté s fotoaparáty a pomalu mi začali naplňovat šátek mincemi. K mému překvapení a velké radosti jsem si za první večer vydělal přes sto eur.

Třetí den ráno, po vydatné snídani, jsem se s optimismem z předchozího dne pustil znovu do práce. Nicméně stavění už nešlo tak rychle. Ne že bych zlenivěl, ale k práci sochání přibylo vlhčení. Písečná socha vystavená přímému slunci se totiž musí minimálně každé dvě hodiny postříkat vodou, aby se nevysušila a záhy nerozpadla. Večer začalo přibývat turistů a k mému údivu jich bylo více než den předešlý. Šátek se naplňoval rychleji a našlo se i víc lidí, kteří měli trpělivost se mnou konverzovat španělsky.

Španělsko, můj trpaslík z písku

Můj trpaslík z písku

A tak to probíhalo každý den. Lidí bylo stále víc a s těmi, kteří mě navštěvovali večer co večer, jsem se spřátelil. Postupem času jsem se dozvídal o dalších místech, kde se dá sochat a pomalu jsem začal uvažovat o přesunu jinam. V El Campellu se mi sice dařilo (byly dny, kdy jsem si za večer vydělal i něco málo přes 200 eur) a získal jsem tam spoustu dobrých přátel, ale sochy se pomalu začaly rozpadat a já byl po deseti dnech sochání dost vyčerpaný.

U stavění soch se totiž člověk moc nevyspí. Na paseu chodí lidi až do čtyř do rána a jelikož jsem nechtěl, aby mi je někdo v noci rozkopal, spával jsem u nich. Každé ráno mě budilo sluníčko již okolo 8. hodiny a po deseti dnech jsem tak měl již řádný spánkový deficit.

Udržovat sochy z písku v hezkém stavu dá dost práce

Udržovat sochy z písku v hezkém stavu dá dost práce

Za socháním na Ibizu

Lidé mi často radili, abych se vydal na Ibizu, kde také viděli písečné sochy. Rozhodl jsem se tedy vyrazit, hlavě kvůli tomu, že na Ibize jsem ještě nikdy nebyl a protože přístav, ze kterého vyplouvaly trajekty, jsem našel ve městě poblíž.

Po příjezdu na Ibizu jsem chvilku cestoval, užíval vydělaných peněz v místních klubech, objížděl ty nejkrásnější pláže a vychutnával atmosféru malebných vesniček ve vnitrozemí. Po pár dnech jsem se začal rozhlížet po novém místě na sochání. Když jsem objel ostrov kolem dokola, našel jsem jenom jedno a nepříliš dobré. Začal jsem tedy stavět tam, přímo v hlavním městě Eivissa.

Španělsko, chudé uličky Ibizy

Chudé uličky Ibizy

Španělsko, pueblo

Pueblo

Hlavou se mi sice honilo, proč mě tolik lidí navádělo na Ibizu, kde se nedá pořádně sochat, ale stejně mi už nezbývalo nic jiného. Ibiza je totiž poměrně drahá a mě došli peníze na jízdenku zpět. Postavil jsem velkou sochu iglú s Eskymákem, tučňáky a ledním medvědem. Sochy byly sice krásné, ale s průměrným výdělkem 40 eur za večer jsem na cestu zpátky do Španělska šetřil čtrnáct dní.

Španělsko, socha iglú

Eskymák a iglú

Návrat na pevninu, směr Malaga

Po návratu na Pyrenejský poloostrov jsem přemítal, zda se vrátit zpět do El Campella nebo zkusit štěstí jinde. Vyhrála touha vidět něco nového. Další destinací byla Malaga. V satelitním městečku Malagy, v El Palau, které na mě zpočátku působilo velice špinavým dojmem, jsem našel parádní místo. Zrovna tu probíhala několika denní fiesta St. Carmen, strážkyně námořníků. A já měl to štěstí, že jsem se ocitl v centru všeho dění.

Postavil jsem již vyzkoušené městečko trpaslíků a začal ho vylepšovat různými detaily. Díky fiestě byly všude davy lidí a já sklízel za sochy veliký úspěch. Nejen finanční, v průměru 250 eur za večer, ale i obdivné výkřiky malých dětí a kolemjdoucích. V tu chvíli jsem se cítil jako král.

První nedočkavci na pláži v El Campellu

První nedočkavci na pláži v El Campellu

Španělsko, písečné duny na Tarifě

Písečné duny na Tarifě

Další výhodou El Palau byla veliká koncentrace škol španělštiny, do kterých se přes prázdniny sjížděli mladí lidé z celého světa. Našel jsem si mezi nimi spoustu přátel, dokonce i z Čech.

Po 12 dnech práce jsem se těšil na pár dní volna. Jelikož fiesta probíhala každý den do páté hodiny ranní, byl můj spánkový deficit téměř na hranici únosnosti. Po jedné noci spánku u známých na bytě jsem se vydal ve společnosti dvou kamarádek, které jsem zde potkal, směrem na Gibraltar a Tarifu.

Španělsko, s Pájou a Simčou na Tarifě

S Pájou a Simčou na Tarifě

Pokračuju na Gibraltar

Gibraltar, skalisko trčící nad obzor, mě vždy přitahoval. A to nejen bezcelní zónou nebo tím, že jde o jediné místo v Evropě, kde volně žijí opice. Působí na mě zvláštním kouzlem, posíleným pár let starou vzpomínkou na nejkrásnější ohňostroj, pořádaný k 300. výročí pod správou Velké Británie. Nejvíc si mě ale získaly právě ty opice – zlodějky. Bylo opravdu vtipné pozorovat, jak nepřipraveným turistům každou chvilku něco ukradnou, očuchají, a pak jakoby naschvál hodí ze skály.

Nejvíc jsme si ze španělských měst oblíbil Tarifu. Zvláštní pohoda, která městu vládne, je cítit téměř všude. Nejspíš je to i tím, že přes sezonu zde průměrný věk bývá pouhých 25 let. Tarifa je vyhlášenou mekkou windsurfařů a kiterů, kteří jí dodávají osobitou atmosféru.

Ve večerních hodinách úzké uličky centra zaplňují davy lidí, které si z nepřeberného množství surfařských barů vybírají místo, kam se zajít pobavit a kde popít. V okolí Gibraltaru a Tarify jsem strávil týden.

Španělsko, poslední večer s přáteli z El Campella

Poslední večer s přáteli z El Campella

Španělsko, mojí Simpsonovi z písku

Mojí Simpsonovi z písku

Kouzelná tajná zátoka

Po návratu zpět jsem se v Malaze moc dlouho nezdržel a vydal se na mně již dobře známé, pohádkové místo. Do malebné zátoky rozprostřené mezi dvěma horami, lemované bílou písečnou pláží a křišťálově průzračnou vodou, plnou všech možných druhů ryb, o kterých jsem si myslel, že žijí jenom někde v tropickém ráji.

Je to díky poloze místa přímo v srdci národního parku, kde je zakázán veškerý rybolov. Při každé návštěvě Španělska jsem tu trávil alespoň týden. Prozradím jen to, že je to poblíž Alemeriee, ale víc ne.

Španělsko, moje tajná pláž

Španělsko, moje tajná pláž

Dostat se "do ráje" není až tak jednoduché, vzdálenost od nejbližší vesnice a příjezdové cesty je zhruba 6 km a pak už člověk musí pokračovat po svých. Klikatou pěšinou začínající na vyprahlých pastvinách, kde rostou už jenom pichlavé keře a jedlé kaktusy opuncie. Cesta je natolik náročná, že každý neuvážený krok může špatně skončit. Po hodinovém pochodu s plnou krosnou na zádech, prudkém stoupání a klesání na ostrém andaluzském slunci není vůbec žádný problém uklouznout a zřítit se do jedné z mnoha roklí, které stezku lemují. Díkybohu jsem neslyšel o nikom, komu by se něco podobného stalo.

Ke konci pochodu se vám z výšky 200 metrů otevře pohled na zátoku se starou zříceninou hradu a zelenou oázou uprostřed. Celoročně zde žije komunita asi 20 lidí nápadně se podobající hippies. Přes léto se počet obyvatel několikanásobně zvýší, občas i na 200 až 300. Jde převážně o mladé studenty, ale výjimkou nebývají ani rodiny s dětmi, které zde stanují na pláži či terasách okolo. Dostatek pitné vody zajišťuje pramen uprostřed zelené oázy, bez kterého by tamější život byl téměř nemožný.

Dýmka míru s Flokím

Teď ale zpět k mému putování. Poté, co jsem si postavil stan na jedné z mnoha teras, jsem se šel osvěžit k fontáně a pak navštívit starého známého, který zde žije již několik let. Vedle hradu v jeskyni si vybudoval "bar", který mu přes léto vydělá peníze na skromný život po zbytek roku. Se dvěma solárními panely nemá nouzi ani o elektřinu.

Flokí, jak se můj známý jmenuje, je starší pán z Německa, který sem před několika lety náhodně zavítal, propadl místnímu kouzlu a již zde zůstal. Všichni ho tu znají jako indiána s bílými vlasy a dlouhou dýmkou míru. Jeho čtyřiceticentimetrová dýmka je zdobená koženými třásněmi a vykládaná barevnými kamínky. Nejste-li velcí příznivci marihuany, nekuřte s ním...mohlo by se vám totiž stát, že nenajdete svůj stan a budete muset přenocovat tam, kde se zrovna posadíte.

Španělsko, cvičení Taj-či na pláži

Cvičení Taj-či na pláži

Flokí a Míra

Flokí a Míra

Ráj se vším všudy, na Adama a Evu

Nemalým překvapením pro nově příchozího může být i nahota. Lidé zde chodí nazí nejen na pláži, ale úplně všude. Většinu času jsem vždy trávil se šnorchlem a ploutvemi, opalováním bílého zadku, nebo ve svěžím stínu stromů v oáze u pramene, kde probíhá nikdy nekončící koncert.

Občas mi připadalo, že jsou tu všichni, až na mě, hudebníci. Téměř každý příchozí se chopil aspoň na chvilku hudebního nástroje a přidal se k již znějící písni, což pro mě bylo dosti velkou záhadou, a to nejen kvůli mému "hudebnímu hluchu", ale hlavně proto, že tu byli lidi ze všech koutů Evropy a písně nemohli znát. Přesto se bez menšího problému hned přidali. Večery probíhaly podobně. Po setmění se rozdělaly ohně, u kterých se hromadně uvařilo a pak popíjelo, zpívalo a tančilo.

Zapadlý katamarán

Zapadlý katamarán

Tenhle malý ráj na zemi mám neskutečně rád a po týdnu zde se vždy cítím jak znovuzrozený. Lidé jsou až extrémně milí a celková atmosféra je ohromně uvolněná a pohodová. Proto ani nechci psát, jak se toto místo jmenuje a kde přesně leží... aby si svou jedinečnou tvář udrželo co nejdéle.

Po téměř lázeňském odpočinku jsem se znovu vydal do El Campella, vytvořit pár nových soch a ušetřit peníze na návrat domů. O tři týdny déle jsem se 40 kilovým pytlem mincí, přibližně 3000 eury, pomalu vyrazil domů.

Bylo to asi to nejlepší léto, které jsem kdy zažil. Nejen že jsem si vydělal poměrně dost peněz a naučil se španělsky, ale potkal jsem také spousty výborných lidí, se kterými jsem v kontaktu dodnes.

Autoři:




Nejčtenější

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

Další z rubriky

V této části parku nejsou značené stezky. Cestovatel se v terénu musí...
Mnozí nás mají za šílence. Trek drsnou divočinou Yukonu nás ale dostal

Žádné značené stezky, jen kompas a topografické mapy. A taky drsné počasí i všudypřítomní medvědi. Kdo miluje trekking v divoké přírodě, nebojí se a je schopný...  celý článek

Mezi jezery využíváme potok a táhneme naložené lodě vodou pěšky.
Samota na rozvodí oceánů. V divočině na Aljašce nemá čas žádný význam

Tam, kde je ticho nejhlasitější a především daleko od signálu, teplé sprchy a měkké postele jsme se vydali splouvat řeku Alatnu. A vybaveni jsme byli loděmi,...  celý článek

Na střelnici nedaleko Longyearbyenu nás půl dne v teplotách okolo minus dvaceti...
Kurz přežití a pušku s sebou. Tak se studuje na Špicberkách, píše Češka

Je to jediná vysoká škola na světě, kde musíte nejdřív absolvovat kurz přežití, aby vás přijali. Univerzitní centrum na Špicberkách je nejseverněji položená...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.