Postavil jsem si speciální koloběžku-trojkolku, na kterou jsem naložil vše potřebné pro spaní a vaření a která mi dovolila si na ni při sjezdech naskočit a nebo koloběžkovat.
A na té koloběžce jsem tu střechu světa sám přejel, zřejmě jako první člověk (nebo blázen?) na světě.
Cestovat přes Pamír na koloběžce je docela prima. Místní lidé vás často zastavují, chodí kolem vás a hledají nějaký motor nebo alespoň pedály. Když to nenajdou, tak zřejmě usoudí, že tomu chudákovi je třeba nějak pomoci a pozvou vás k sobě, pohostí a třeba dají i něco na cestu. Stávalo se mi, že pohraničníky na hranici, ale i policisty na některých kontrolních bodech nezajímaly mé doklady a pas, ale jen to, aby se mohli projet na mém stroji.
Z benzinu čaj neuvaříš!
Stoupám k tádžickým hranicím. Nedaleko cesty se objevuje jurta. Přijímám pozvání a dostávám malé pohoštění. Nespím v jurtě, všude se začaly rojit děti a nakonec jich bylo tolik, že bych se do jurty nevešel. Přespal jsem venku pod celtou. Ráno jsem začal vařit čaj na benzinovém vařiči.
Děti si vše braly do rukou a prohlížely. A já jsem z té nervozity uchopil do ruky PET láhev s benzinem. A děti už tušily, že si chci uvařit čaj z benzinu a vykvikly zděšením, ale já nedbal!
Konvice, vařič i blízké okolí vzplálo jasným plamenem a takový šikovný klučík se rozeběhl a nakopl konvici a ta letěla až do polovyschlého potoka. A děti se začaly smát a přiběhli dospělí a také se začali smát a jestli nepřestali, smějí se tam dodnes.
Těsně před požárem
Mrazivé ráno
Pamírské plato
U jezera Karakul jsem opustil Pamir Highway. Většina lidí cestuje dále po ní k jihu, já však zamířil na západ k řece Tanymas. Následujících několik desítek kilometrů vedlo po pamírském platu v téměř konstantní nadmořské výšce čtyři tisíce metrů nad mořem. Je to vysokohorská pustina, v podstatě poušť s minimem vegetace, nad kterou se tyčí zasněžené vrcholy hor, vysokých i přes 7 000 m n. m.
Povrch připomíná hodně zvětralý beton. Vítr odnese jemné složky půdy a zůstane jen hrubá mozaika kamenů. Jsou zde velké rozdíly v teplotách mezi dnem a nocí. Velice málo tady prší a jsou tu místa, kde se rozhodně nevyplácí bezstarostně minout zdroje pitné vody a nenaplnit si své lahve po okraj. Slunce má v této výšce velikou sílu. Kdo toho nedbá, skončí tak jako já. Skončí pod celtou a dva dny leží jako lazar.
Dodnes vlastně pořádně nevím, co mě postihlo. Probudil jsem se s horečkou a hlavou opuchlou tak, že jsem přes ty štěrbinky očí téměř neviděl. Asi to chtělo se víc chránit před sluncem. Od té doby jsem chodil zahalený tak, že by i ten nejfundamentálnější talibanec nade mnou zajásal.
Noc bez vody u čínských hranic
Čabani
Autor článkuDalibor Beneš je cestovatel a publicista. Touhu po dobrodružství a netradičních zážitcích má v genech. V roce 2012 sám přešel jezero Bajkal. O této jeho výpravě si můžete přečíst článek: "Dobrodruh z Ústí přešel jezero Bajkal. Sílu mrazu poznal podle slaniny". |
Čabani jsou pastevci, kteří se svými stády tráví léto na horských letních pastvinách, zvaných džajly. Mají zde velice prosté příbytky, většinou kamenné chýše, nebo stany. Pasou svá stáda, ale za úplatu i stáda svých sousedů z kišlaků. Platí se asi pět somoni za ovci nebo kozu na měsíc. Za krávu se neplatí, protože čabani spotřebovávají její mléko.
Seděl jsem ve stanu se 74letým staříkem a dvěma mladšími ženami. Popíjel jsem čaj a zakusoval chlebovou placku zvanou lipjoška. Povídal jsem si se starcem mimo jiné i o politice. Když přišla řeč na chystané volby staronového, poněkud autoritativního prezidenta Rachmona, tak odpověděl: "Ať je tam kdo je tam, mí berani více trávy mít stejně nebudou!"
Obydlí čabanů. Takhle tráví několik měsíců na letních pastvinách.
Čech, který přijel na kole a šlapal rukama
Nad vesnicí Ghudara postával asi dvanáctiletý chlapec. Když jsem k němu dorazil, pozval mě na čaj. Spustili jsme se do kišlaku. V kamenném domku, zvaném chušchona, mě pohostili a já se chystal ke spaní. Neustále však chodili místní vesničané si prohlédnout cizince, který přijel na zvláštním stroji. Jen jeden z nich přišel z jiného důvodu. Byl nemocný a hledal pomoc.
Ač stavební technik, provedl jsem podrobnou diagnózu jeho stavu a předepsal jsem mu zinat. Přísedící pochvalně zamručeli a já si řekl: "Přišel jsem o svá jediná antibiotika, ale zase jsem udělal dobrý skutek!"
Dále na cestě mě pak dostihli dva čeští cyklisti Marek a Petr, borci, co udělali smělý okruh po Tádžikistánu. Spali také v Ghudaře a jeden z nich mi řekl: "My jsme ti přijeli do Ghudary a oni nám povídaj, byl tady taky jeden Čech. Mluvil rusky, přijel na kole a šlapal rukama! A byl to doktor!"
Můj kamarád Karim
Chystá se pečení chleba.
Až Pjandž poteče do kopce a hory se zřítí
Pamírci jsou ismailité, což je odnož šíitů. V dodržování islámských praktik jsou velmi umírnění. Nekladou si za cíl vytvoření chalifátu, islámského státu založeného na právu šaría. Nedodržují všech pět pilířů islámu.Nevykonávají pouť do Mekky a nemodlí se pětkrát denně. Někteří se, myslím, nemodlí vůbec.
Muži nemusí nosit plnovous, ženy nechodí zahalené a nevěrné ženy nejsou veřejně ukamenovány. Ženy naopak začínají studovat a jsou z nich právničky nebo lékařky. Věc dříve nemyslitelná, protože, jak se říkalo, "až toto nastane, tak řeka Pjandž poteče do kopce a hory se zřítí".
Lanovka přes Bartang
Chlapec na oslíku mě zve na čaj.
Panují zde v některých oblastech různé zvyky a obyčeje. Při pohřbu se lidé radují, protože mrtvého již nic zlého nečeká. Naopak při porodu pláčou, protože jsou smutní z toho, jaké útrapy má novorozeně před sebou.
Ještě dnes se tam prý vyskytují tzv. kolíbkové svatby, kdy se oddávají novorozeňata. Věří se, že pokud budou oddána hned po narození, nepotká je neštěstí ani smrt. Nevěsta pak až do své dospělosti spí společně s manželovou matkou nebo jeho sestrami.
Rozvod podle muslimských zvyků bývá také zajímavý. Muž musí třikrát po sobě s odstupem měsíce pronést: "Rozvádím se s tebou". Až do třetího výroku je zapuzení manželky odvolatelné.
Pamírci jsou pohostinní, však jim to nařizuje jejich víra a povinnost udělovat almužnu. To obnáší pomoc chudým, ale třeba i pomoc lidem na cestě. Mně dokonce v jednom kišlaku 73letý pán domu umyl nohy ve škopku.
