Na jeho webových stránkách se dočtete: "Nejraději bych jel Crocodile Trophy (pouštěmi, buší i pralesy Austrálie) i Aljašku hned po sobě. Nejteplejší (až plus 60 °C) a nejstudenější (až minus 50 °C) extrém planety, v rozmezí jen několika měsíců, a zkusil adaptabilnost organismu."
Jan Kopka rád testuje své limity. Před třemi lety se mu podařilo vyhrát i nejdrsnější závod planety. "To si pak uvědomíte, že žijete," tvrdí.
Šlapat ve výhni pouště nebo uprostřed promrzlé Aljašky, to mi připadá šílené. Proč to děláte?
Kolo mi vždycky přinášelo určitý stupeň volnosti. Ale na silnici jsem už veterán, tak jsem hledal, co dál, co víc, a začal jsem jezdit extrémní závody. Buď s primitivním, nebo s žádným zázemím. Takové se jedou buď přes kontinenty, nebo na dlouhou vzdálenost a jezdci jsou oproštěni od veškerého komfortu.
Jan Kopka, Iditarod 2007 - Aljaška
Co to znamená?
Třeba na Aljašce je jen start a cíl, každý si musí poradit, jak umí. Jede se to po stezkách psích spřežení vyjetých od indiánů a Eskymáků, všechno je umrzlý, zapadlý sněhem. Když roztaje, cesty zmizí. Nebo závod z Kanady do Mexika Skalnatými horami – jedete 4 000 km sám, nemáte ani spojení. A už to ani není v rychlosti, ale v osobní disciplíně. Jel jsem osmnáct hodin, čtyři hodiny spal – a takhle 20 dnů. Kolikrát mi došlo jídlo a byl jsem den o hladu, ale tělo fungovalo. Přestože jsem spal málo a jel se zátěží. Srovnalo se do nějakého režimu a vydávalo energii. Takže je to i v sebepoznání sebe samého.
A je to víc záležitost přežití, nebo vítězství?
Každý se snaží o nejlepší čas. Ovšem pro mne je hlavní dobrodružství, příroda a poznání, které to přináší. Dřív byl člověk koncentrovaný hlavně na výsledky, s věkem je to o zážitcích. Čím menší je kontakt s civilizací, tím jsou lidé čistší, nezkažení. Třeba na Aljašce ani neznají hodnotu peněz. Nabídnou vám nocleh, nic nemají, ale rozdělí se o to málo. Dojem z těch lidí je často víc než výsledek závodu. Nerad se pak vracím zpátky do civilizace a dlouho mi trvá, než si zvyknu na tu honbu za časem, penězi a na pocit, že to nejde zbrzdit.
Jan Kopka, Iditarod 2007 - Aljaška
Když vám jde o poznání a dojmy z jiných kultur, proč si nevyjedete jen tak?
Soutěživost ve mně je, a tak je to spojení se závodem ideální. Navíc se skupina hned na začátku rozpadne, takže pak stejně jedu sám. Ale pořád jde o závod. Kdybych nezávodil, někde bych si užíval déle, ale když pak nastanou problémy – sníh, bouřky, člověk je mokrý a je minus pět, možná bych ani nedojel. Takže závodím, přitom mám čas být sám se sebou, utřídit si myšlenky. Tím, že potkáváte lidi, kteří žijí primitivně, a přitom tak spokojeně, získáte nadhled. Pohybujete se tam s nejzákladnějšími věcmi, překonáváte mrazy, horka, a ono to jde a to vás formuje.
Je šance dostat se do těch míst jinak než na kole?
Malými letadly, ale jinak ne. Vesnice jsou odříznuté, turismus tam neexistuje. Když se pak dostanete do přírodních parků, už je to jiné. Lidi se nechají vyfotit a chtějí dolar, čistota je pryč. Kolo dává jedinečnou možnost objevit ještě zapomenutá místa.
To platí jen o Aljašce?
Teď jsem se vrátil z Mongolska a tam to je podobné. Tím mongolským podnikem jsem ukončil nejtěžší závody všech kontinentů. V Asii jsem závodil poprvé a tohle byl první ročník. A to je vždycky nejhezčí a nejdobrodružnější. Musí se improvizovat a jsou tam největší zážitky. V posledním roce se podobných akcí rozběhlo moc, jde o celosvětový trend. Možná souvisí s tím, jak lidé žijí v nadbytku a potřebují občas utéct, ověřit si své limity. Čím větší je to extrém, tím víc se vyčistí od toho unavujícího života v civilizaci.
Jan Kopka, Laponsko 2008
Co je to za lidi, kteří takhle jezdí?
Profíci světové cyklistiky, bývalí profesionálové, amatéři, hobby jezdci, cestovatelé, dobrodruzi. Ten peloton je strašně různorodý. Většina si na tu cestu normálně vydělá. Ale třeba na Aljašku přijel člověk, tuším z Jižní Afriky, který vydělal jen to, co musel, přiletěl o 10 dnů dřív a spal s bezdomovci pod novinami, aby ušetřil peníze. A bral to jako aklimatizaci.
Jak financujete své cesty?
Část sám a naštěstí mám sponzory i finanční partnery. Ona to není jen cesta, ale i speciální kolo, výbava. Na visačkách vám píšou do minus třiceti, ale nic nefunguje. Třeba na Aljašku musíte mít speciální každý kus oblečení. Dobrou výbavu. Musíte přežít.
Jan Kopka, přejezd Krkonoš 2008
Jaká jsou největší nebezpečí?
Třeba ve Skalnatých horách medvědi, pumy, grizzly, vlci, pohybujete se mezi nimi, spíte tam a nesmíte dělat chyby. Máte s sebou jídlo, takže pro řadu těch zvířat jste kořist. Na Aljašce jsou například strašně nebezpeční losi. Do té doby jsem netušil, že jsou jiní než v Evropě – agresivní, napadnou vás a rozcupují kopyty.
Ale hrozí třeba i to, že praskne led, spadnete do řeky, do jezera, utopíte se, umrznete. Musíte umět zvládnout strach, že tam můžete zůstat. Jednou mi v minus 40 °C sjela noha do půl lýtka do vody, to máte zhruba minutu na vyřešení, co dělat. Vyhrnout nohavici, nohu obalit náplastmi, igelitem, stáhnout nohavici, nandat botu. Nepanikařit. Ta mezi tím ztuhne jako beton. Měl jsem štěstí, ale do poslední chvíle nevíte, zda to dobře skončí.
Je horší horko, nebo mráz?
Obojí je na houby, ale pro mne vedro. Zimě se můžete bránit, když vás nezlomí psychicky, je tu řešení – pohyb, oheň, ale co uděláte ve vedru? V Austrálii bylo 40 °C ve stínu, přes 60 na slunci, když se přehřejete, dojde vám voda, nikde stín, najednou máte husí kůži, jde z vás horký vzduch, termostat nefunguje. Jakmile vás horko vyřadí z provozu, je konec.
kdo je jan kopka (47)Biker z Jablonce nad Nisou vystudoval strojní inženýrství, závodně lyžoval, od osmnácti let jezdil silniční závody, pak přešel na extrémní mountainbiking. Před deseti lety jako první Čech absolvoval závod vyprahlou australskou buší Crocodile Trophy, od té doby se účastnil deseti nejtvrdších bikových závodů světa. Iditarod Trail Invitational – nejdrsnější závod planety napříč Aljaškou po stezkách psích spřežení – v roce 2003 nedokončil, o tři roky později ho vyhrál. Oproti rekordu trasy se zpozdil o jediný den. Nyní podobný závod chystá i u nás – z nejvýchodnějšího bodu Slovenska do nejzápadnějšího koutu Čech. Aby podobně naladěným cyklistům umožnil srovnatelné zážitky, vozí je na bikování po sněhu do Laponska. Je autorem dvou knih. |
