Konečně jsem zase přímo u řeky. Na druhou stranu není takřka vidět.

Konečně jsem zase přímo u řeky. Na druhou stranu není takřka vidět. | foto: Viktor Čavoš

Čech jde 1 200 km podél Labe. Od moře až k prameni na Labské louce

  • 45
Od majáku Kugelbake poblíž německého města Cuxhaven až do Krkonoš na Labskou louku. To je cesta, na kterou se v pondělí vydal jednadvacetiletý Viktor Čavoš. Student z Nymburka se výzev nebojí, všechno si nese s sebou a cestuje s minimem peněz.

„Tok Labe měří 1154 kilometrů, ale očekávám, že díky různým okolnostem ujdu kilometrů víc,“ říká nadšený poutník pro iDNES.cz s tím, že by trasu chtěl zvládnout za 50 dní.

Viktor Čavoš přitom podnikl zajímavou cestu už loni v létě, kdy se rozhodl přejít Českou republiku z nejzápadnějšího bodu na nejvýchodnější. Za 18 dní tehdy ušel 620 kilometrů.

V neděli 21. června odjel z Nymburka poté, co se na delší dobu rozloučil se všemi kamarády v místní hospůdce, do Německa. Přečtěte si jeho zápisky z cesty, kterou můžete pravidelně sledovat na www.viktorcavos.cz, některé reportáže se objeví i na iDNES.cz.

Pondělí, den první Vlakem do Cuxhavenu

V neděli kolem poledne dorážím s mírným zpožděním do Hamburku. Neznámé město, mraky lidí a já. Kluk s batohem a kloboukem, který neví, kam jít. Nádraží nacházím celkem rychle. Zato najít perón se správným vlakem mi zabírá asi 15 minut. Ještě že jsem si koupil lístky už v Čechách… Nasedám a přesouvám se na druhé nádraží Hamburk – Harburg, odkud už mi jede přímý spoj do Cuxhavenu.

Cuxhaven! Jsem tady. Jelikož jsem opatřen cedulkou v němčině, kde je vyobrazena mapka mé cesty a krátký popis, zastavují mě kolemjdoucí a ptají se mě na všechno možné. Když pochopí, že jim ani za mák nerozumím, německy totiž neumím, tak mi asi popřejí mnoho štěstí a já se vydávám hledat ten slavný Kugelbake – můj start. Obloha nade mnou je jeden veliký mrak. Uvidím, co mi na to poví solární nabíječka. Pokud nevysvitne sluníčko, budu asi už zítra bez baterií a kontaktu se zbytkem světa.

Celý Cuxhaven je jedno velké přístaviště.

Centrum je ale malebné.

V kempu s trochou štěstí zdarma

Po kratším bloudění jsem tu. Očekával jsem klidné místo, kde si najdu nějaké místečko k přespání pod širým nebem, ale silný vítr a davy turistů mě nutí se poohlédnout po nějakém kempu. Po chvíli nacházím kemp Campingplatz Nordsee, trošku mě ale vykolejí cena za přespání, 16,80 eur (435 korun) za noc bude poněkud ukrajovat z mého rozpočtu na celou cestu. A vlastně tím prakticky vyčerpám rozpočet na celý den...

Poté, co si povídám s majitelem kempu stylem česko-anglicko-německy s pomocí rukou, mi majitel nabízí přespání zdarma. Kolem mě jsou jen karavany a já si mezi nimi stavím svůj stan. Majitel je velkorysý a půjčuje mi prodlužovák, takže na pár dní mám vyřešenou energetickou krizi.

Do večera mi zbývá ještě spousta času, tak si jdu prohlédnout místní pevnost. Bohužel je zavřená, tak ji obhlížím alespoň zvenčí.

Nemám kam pospíchat, tak prozkoumávám okolí a věnuji se geocachingu, který mám v plánu po celou cestu. Během cesty nastane spousta chvil, kdy budu potřebovat nějak zabít čas, nebo se prostě rozptýlit a táhnout s sebou nějakou dobrou knihu se mi nechtělo.

Kemp Campingplatz Nordsee, kde jsem strávil první noc mimo domov. Doufám, že podobných kempů bude cestou víc.

Odlovit keš se mi nepodařilo, cestou si alespoň rozšiřuju slovní zásobu hovorem s místními a pomalu mířím do kempu.

Po návratu zjišťuju, že vedle mě stojí další stan a po chvíli už společně s jeho osazenstvem sedíme u piva. Vyzbrojen v jedné ruce slovníkem a v druhé pivem se snažím o sobě vyprávět a je mi jasné, že plácám naprosté nesmysly. Lena a Mathias se mnou mají velkou trpělivost a po dvou hodinách „povídání“ a společné večeři se loučíme a já zalézám do stanu a chystám se ke spánku.

Úterý, den druhý Začátek cesty od majáku Kugelbake

A je to tady. Ráno v 7 hodin se mi z vyhřátého spacáku moc nechce. Svítí sluníčko a je nádherné počasí. Sbalení stanu mi ale trvá strašně dlouho. Nechápu, jak je možné, že se stan přes noc zvětší a ráno se nikdy nevejde do obalu. Proto z kempu vyrážím až po osmé hodině. Ještě se loučím s majitelem a děkuju mu za přenocování.

Mé první kroky vedou opět k navigační věži Kugelbake, která je předělem mezi Labem a Severním mořem a zde má cesta začíná. Oproti včerejšku je tady mnohem méně lidí. Naposledy si užívám výhled na moře, vyrážím směr Cuxhaven a po dvou kilometrech se ocitám v přístavu.

Po chvilce se objevuju u nádraží, na které jsem včera přijel. Zbytek cesty Cuxhavenem je jedna velká průmyslová zóna prošpikovaná mnoha přístavy, naštěstí jsem za chvíli za městem a pokračuji po cyklostezce dál. Nejdu přímo podél řeky, ale stále ji mám na dohled. Cestou mě všichni projíždějící cyklisté zdraví, což mě mile překvapuje. Slušnost je tady samozřejmostí.

Delší dobu se nic nedělo a najednou je tu překvapení, přes cyklostezku vede ohrada a přede mnou je zavřená brána. Co teď? Chvilku tu okouním a přemýšlím, jestli si můžu otevřít a projít. V tom přijíždějí cyklisté, automaticky si otvírají a jedou dál. Aha, takhle to funguje.

Cesta k navigačnímu bodu Kugelbake

Kugelbake. Zde končí řeka Labe a začíná má cesta.

Překážková dráha

Ohrad a zavřených branek je cestou spousta, jsou to výběhy pro zvířata. Takže procházím stády ovcí a krav. Tolik oveček mi na podporu nikdy nebečelo. Na konci jedné ohrady si měním boty. Chci vydržet bez puchýřů co nejdéle. Už jsem skoro na odchodu, když v tom za sebou zaslechnu „Hey, Viktor“. Otáčím se a vidím opět Lenu a Mathiase. Zdravíme se a prohodíme pár slov. „Už máš za sebou 17 km,“ povzbuzují mě. Loučíme se a já pokračuju dál v cestě s výborným počasím a dobrou náladou.

Němci jsou z mé cesty nadšení a každý třetí mi přeje šťastnou cestu. Zatímco píšu deník, proplouvá kolem mě obrovská nákladní loď.

Zbývá mi asi 10 km do dnešního plánovaného cíle. Cesta je plná cyklistů, ale projede i pár aut. Jedno mi dokonce zastavuje. Chvíli mi trvá, než mi dojde, co po mně vlastně chtějí. Nabízejí svezení, ale to samozřejmě s díky odmítám.

Přes cestu je další brána, bohužel tentokrát je zamčená. Nedá se dělat nic jiného, než ji přelézt. Doufám, že důvodem zamčené brány není třeba stádo agresivních býků. Od teď je už většina ohrad zamčených, ale není možnost je nějak obejít. Nemám tušení, jak to tady vlastně funguje.

Pauza. Ten dvacetikilový drobeček se docela pronese.

V jedné ohradě mě tupě pozoruje stádo krav. Sotva udělám krok, ihned se vydávají za mnou. Nebýt konec ohrady a brána, mám večer celé stádo u sebe ve stanu. Pokračuju dál po silnici směrem k dnešnímu cíli. Mapa mě táhne po dvou kilometrech opět ze silnice na cestu se zamčenými ohradami. Dnes je to tak trochu překážkový běh.

Po poslední přelezené bráně zjišťuju od nějakého mladíka, že jsem v něčem jako zoo. Vzhledem k tomu, že jsem prakticky v místě, kde byl plánovaný cíl dnešní trasy, jen kousek od soutoku řek Oste a Labe, domlouvám se s ním a on mi umožňuje si postavit stan před areálem. Doufám, že v noci ke mně nepřijde žádné exotické zvířátko na návštěvu.

Stavím stan a připravuju si večeři. Ušel jsem 30 kilometrů. Nezní to jako mnoho, ale nemá cenu ztratit většinu sil hned první den.

Dovolená v Česku

Poznávejte památky a historii velkých měst, nebo vyrazte za relaxací na wellness pobyty. Na své si přijdou i milovníci vína při návštěvě vinných sklípků, stačí si jen vybrat ten správný pobytový balíček na Raketa.cz.

,