Nikdy před tím ani nikdy potom jsem se nemusel živit jen banány. Ještě jsme nestačili pozřít všechny ty dobroty, které nám pohledné panamské letušky nabídly a už nás kapitán vyzval, abychom se připoutali. Pod námi rychle ubíhalo kolumbijské karibské pobřeží. Letadlo přistálo směrem od pevniny. Nejprve to vypadalo, že sedne na kalnou vodu jakési zátoky, ale pak se na poslední chvíli objevila přistávací dráha, na níž stroj měkce dosedl. Po otevření dveří nás ovanul horký a vlhký tropický vzduch. Celní a pasové odbavení proběhlo bez potíží, policisté se chovali naprosto profesionálně. Prošel jsem do letištní haly, kde jsem chtěl nějakým způsobem získat peníze. Bankomat mou kartu odmítl a tak mi nezbylo než se dotknout nedotknutelných neustále se tenčících dolarových rezerv. (Kdyby někoho zajímalo, jaká že to platební karta mi působila šedivění skrání a nepříjemné svírání žaludku, rád mu to sdělím. E-mailová adresa je uvedena na konci článku.) Ani to nebylo snadné, protože Kolumbijci právě slavili Velký pátek a směnárny měly zavřeno. Vyměnil jsem si tedy pár dolarů v dost nevýhodném kursu s prodavačkou suvenýrů a opustil letiště. Ocitl jsem se v hezké čtvrti rodinných domků nedaleko historického středu města. Vyhledal jsem zastávku městského autobusu a do centra se svezl. Musím přiznat, že ne všechny čtvrtě, jimiž autobus projížděl, byly tak pěkné jako ta letištní. Po několika minutách jízdy se autobus přehoupl přes most klenoucí se nad hradebním příkopem a vnořil se do starého města. Tam jsem vystoupil a poptal se na cestu k hotelu Holiday, který mi byl doporučen jedním belgickým batůžkářem v mexické Oaxace. Hotel jsem nalezl v Půlměsíční ulici (Calle de la Media Luna) a ubytoval se. Hned poté jsem vyrazil do ulic sehnat něco k snědku a prohlédnout si tu krásnou Cartagenu, perlu Karibiku. Hlad jsem zahnal místními lahůdkami ze stánků na Molu Pegasů (Muelle de los Pegasos) a Hodinovou branou (Puerta del Reloj) jsem se vnořil do nejstarší části města.
Cartagena de Indias byla založena v roce 1533 Pedrem de Heredia. Brzy se stala jedním z nejdůležitějších přístavů v oblasti, protože se v ní shromažďovaly drahé kovy naloupené v Jižní Americe a odtud jednou ročně vyplouvaly galeony na nebezpečnou plavbu přes oceán do španělského Cádizu. Takové bohatství pochopitelně nedávalo spát anglickým, francouzským a holandským pirátům, kteří napadali nejen každoroční konvoje do Španělska, nýbrž si troufali i na město samotné. V roce 1586 město vyplenil a jeho obyvatele povraždil slavný mořeplavec sir Francis Drake a s prázdnou odtamtud neodešel. Proto koloniální správa začala hledat způsob, jak takovým ztrátám předejít. Předně Španělé obkroužili celé město prstencem mohutných hradeb prolomených jen několika ostře střeženými branami. Poté nasypali několik kilometrů dlouhou hráz mezi poloostrovem Bocagrande a ostrovem Tierrabomba, čímž uzavřeli volný vstup z moře průlivem Bocagrande a donutili všechny lodě proplouvat úžinou Bocachica mezi ostrůvky, které osázeli pevnůstkami a korunovali rozlehlým barokním hradem San Filipe de Barajas, největší pevností svého druhu v Novém světě. Tato investice se obyvatelstvu města vrátila v roce 1741, kdy se měšťané a malá vojenská posádka dokázali ubránit početně několikanásobné invazní přesile pod velením anglického kapitána Edwarda Vernona. Piráti tenkrát odtáhli s dlouhým nosem a velkými ztrátami. Bohatství obyvatel se samozřejmě odrazilo i v životní úrovni a tvář města se začala podobat vyšňořeným ženám movitých obchodníků, kteří svými luxusními paláci a domy dávali najevo své postavení a moc. Do města byly pozvány různé řeholní řády, které si vystavěly nádherné kláštery a na výzdobě kostelů rozhodně nešetřily. Boj za kolumbijskou nezávislost ani další občanské války Cartagenu naštěstí nepostihly a jediná čtvrť v centru města, která se změnila je poměrně malá La Matuna, kterou zasáhlo jakési kolumbijské gründerství a kde se dnes tyčí mnohapatrové bankovní ústavy. Valná většina starého města si zachovala své koloniální kouzlo.
Mluvím–li o starém městě, měl bych vysvětlit, že i to se dělí na několik čtvrtí, z nich jedna se jmenuje El Centro. Právě tam se svého času cartagenská smetánka koupala ve svém bohatství. Opustí–li poutník El Centro Hodinovou branou a prodere–li se mezi skupinkami otravných vexláků, ocitne se v přístavní čtvrti Getsemaní, která je o poznání chudší, ale zase právě tam se nacházejí ty nejlevnější ještě přijatelné hotely plné cestovatelů z nejrůznějších koutů planety. Přes svou zanedbanost se i v Getsemaní dají shlédnout hezké ukázky koloniálního stavitelství. Vedle Getsemaní je mezi ulicemi Venezuela a Daniel Lemaitre vklíněna výše zmíněná La Matuna, kde je možné směnit tvrdé valuty za místní pesos. A za La Matunou je klidná okouzlující část San Diego s několika kláštery, školami a divadlem Heredia. Domy v El Centro a San Diego mají překrásné vyřezávané balkóny s vodopády květin. Druhý den po mém příjezdu do Kolumbie jsem se procházel po El Centro, když tu jsem na jednom z koloniálních domů spatřil českou vlajku. Přistoupil jsem blíž a na bronzové ceduli si přečetl hrdý nápis „Honorární konzulát České republiky“. Paní konzulka si mne všimla, a srdečně mne pozvala do svého starožitnictví. Vyptávala se mne na mé cestování, doporučovala, co bych měl navštívit a zajímala se, zda nepotřebuji nějakou pomoc. Na rozloučenou mi řekla, ať přijdu večer do kostela svaté Terezy na koncert českého kytaristy Petra Víta a že ani se vstupným ani s odvozem do hotelu si starosti dělat nemusím. (Platební karta se mnou pořád laškovala.) Urychleně jsem si vypral tričko, vykoupal se, oholil a ve stanovenou hodinu jsem postával před kostelem. Tam jsem byl představen Petrovi Vítovi, který učil na tamní konzervatoři v San Diego a který mne potěšil sdělením, že jsem druhý český turista v Cartageně. První byl on. Koncert kytarového kvarteta byl velice vydařený a úspěch jsme jeli oslavit do klubu La Pesca v malé pevnosti Pastelillo. Popíjeli jsme kolu s vynikajícím kolumbijským rumem Tres esquinas. Došla řeč i na ohromující množství honorárních konzulátů v Cartageně, mimochodem restaurace, kde jsme právě seděli, byla zároveň švédským čestným zastupitelstvím, a Petr mi vysvětlil, že titul „Honorární konzul“ se skvěle vyjímá na vizitkách. Musím ale zdůraznit, že česká honorární konzulka je velmi milá a ochotná paní, ostatně jako většina Kolumbijců a svůj čestný úřad bere vážně a s veškerou zodpovědností. Je příjemné potkat se v cizině s člověkem, který jen pro radost a bez jakýchkoliv zištných úmyslů dělá na svoje náklady reklamu naší vlasti.
Když chce cestovatel získat nadhled nad chaotickým děním ve městě, může vystoupit na hradby a po nich město z více jak poloviny obejít. Mimo jiné spatří i dům slavného spisovatele a držitele Nobelovy ceny za literaturu Gabriela Garcíi Márqueze a při tom ho ovívá čerstvá karibská bríza. Určitě se nevyhne nadhaněčům lákajícím k nákupu v některém z nespočetných obchodů. Poměrně rozšířená jsou klenotnictví nabízející smaragdové šperky. V těžbě smaragdů je Kolumbie na prvním místě na světě. Před užaslým zákazníkem začne prodavač vykládat černá sametová plata posetá blyštícími se zlatými šperky až přechází zrak. Obecně vzato jsou nákupy v Kolumbii potěšením, protože prodavači a prodavačky jsou úslužní, ochotní a nevtíravě nápomocní. Jestliže si zákazník nic nevybere, uchlácholí prodavače milostivou lží o zítřejším jistém nákupu a tento se s ním rozloučí úsměvem, mírnou úklonou a pozváním k další útratě v jeho obchodě. Napadá mne, zda by nestálo za to, posílat některé české věčně nevrlé prodavačky na roční praxi do Kolumbie.
Rozhodl jsem se udělat něco pro svoje zdraví, respektive pro zdraví mé tropickým sluncem sežehnuté pleti. Ráno jsem se vydal k tržišti Bazurto, kde jsem posnídal a nasedl do autobusu směrem na Galerazamba. Po takřka dvou hodinách tísnění se na sedačce pro trpaslíky jsem vystoupil v pobřežní vesničce Loma Arena a po půlhodince došel k sopce El Totumo. Sopka nechrlí žhavou lávu ani popel, ale pomalu vytlačuje pleti prospěšné bahno z nitra země. Vrchol se tyčí asi patnáct metrů nad terénem a hned za ním se rozkládá velký rybník. Ke kráteru, který je zpevněn bedněním vedou dvě schodiště. Po jednom koupelechtiví zájemci stoupají nahoru a po druhém ti vykoupaní sestupují, přičemž z nich mohutně skapává ulpělé léčivé bahno, jež ze sebe musí smýt v rybníku. Chutě jsem se svlékl a odvážně se vrhl do kráteru. Vzápětí jsem se přesvědčil, že veškeré obavy z utopení byly naprosto liché. Teplé bahno má takovou hustotu, že je prakticky nemožné se do něj cele potopit. Mé vyhublé tělo bylo nadnášeno a já se ve vyhřátém kráteru vyvaloval jako v babiččiných duchnách. Zpočátku jsem měl k bahnu mírnou nedůvěru, ale ostatní koupající se ji rázně vyvrátili, oplácali mi lepkavým médiem celou hlavu, takže jsem byl od nich k nerozeznání. Vysoká hustota bahna s sebou však přinášela i jisté záludnosti. Například se v něm nedalo plavat. Položil jsem se na břicho, začal kraulovat a po chvilce usilovného snažení jsem se pohnul asi o dvacet centimetrů. Jediná možnost jak překonat těch pět metrů, které měl kráter v průměru, byl mohutný odraz od bednění na jedné straně a setrvačností doklouzat na stranu druhou. O nějakém plavání nemohlo být ani řeči. Úplnou relaxaci a uvolnění svalů zajistil plavčík masáží. Nejprve jsem si lehl na záda a mžoural do ostrého poledního slunce, potom jsem se otočil na břicho a snažil se nepolknout bahno. Mezitím mi obahněný plavčík příjemně proklepal svalstvo na celém těle. Když jsem uznal, že už to stačilo, vydrápal jsem se z kráteru, po kluzkých schodech sestoupil ze sopky a v blízkém rybníku se za pomoci jedné dívky opláchl. Bahno se smývalo dost obtížně, po návratu do Cartageny jsem nalezl vzorky za krkem, ušima a ve vlasech. Musel jsem se ještě jednou a pořádně osprchovat a hodit do gala, protože jsem byl pozván k Petrovi Vítovi a jeho choti na večeři. Za čerstva jsem se s nimi podělil o svůj zážitek.
Kolumbie a Kolumbijci rozhodně nejsou tak strašliví, jak by se mohlo zdát z občasných televizních zpráv. K bližšímu poznání nám brání nejen vzdálenost, nýbrž i vízová povinnost, na jejímž zrušení nemá česká vláda žádný zájem, ačkoliv držitelé kolumbijských pasů mohou naprosto volně a bezvízově cestovat po celé západní Evropě, kam se i naše země chce zařadit. Donutí nás k větší otevřenosti světu až Evropská Unie? Nebo jsme krátkozrací a tak daleko nedohlédneme?
 Jedna z uliček čtvrti San Diego. |
 Kostelní ulice v El Centro. V pozadí se tyčí věž katedrály. |
 Plaza de San Diego. |
 Pohled z bašty San Francisco Javier směrem do ulice San Juan de Dios. Vzadu se bělá kopule kostela San Pedro Claver. |
 Pohled z bašty Santo Domingo. V pozadí ční kopule kostela San Pedro Claver. |
 Plaza de la Aduana, za kašnou a řadou domů odměřují čas hodiny kostela San Pedro Claver. |
 Děti z městečka Santa Cruz de Mompóx. Chcete - li se o tomto městě dozvědět více, nalistujte si stránku www.travel.to/mompox |
 Bahenní sopka El Totumo leží asi 60 kilometrů severovýchodně od Cartageny. V pozadí je vidět rybník, v němž si návštěvníci smývají lepkavé bahno. |
 Bližší pohled na 15 metrů vysokou bahenní sopku. V popředí si můj masér jde pro odměnu. |
 Zdraví prospěšná bahenní koupel v kráteru zpevněném dřevěným bedněním. |
 V karibské bríze se na vrcholu pevnosti San Felipe třepetá kolumbijská vlajka. V pozadí lze zahlédnout hradby starého města, vpravo výškové budovy v La Matuna, vlevo čtvrť Getsemaní, za nimi věž katedrály a kostela San Pedro Claver a úplně na obzoru se modrá Karibské moře. |
 Drobné stavby na vrcholu pevnosti San Felipe. |
 Pevnost San Fernando na ostrově Tierrabomba střeží průliv Bocachica, jediný přístup do cartagenského přístavu. |
 Pevnost San Rafael stojí na nejvyšším místě ostrova Tierrabomba a s pevností San Fernando je spojena podzemním tunelem, kudy mohly v případě obléhání proudit čerstvé zásoby a posily. |
 V divadle Heredia se až do poloviny 20. století scházela cartagenská smetánka. Nyní prochází náročnou rekonstrukcí. |
