Čarování v Dakaru

Školní plavba našeho ročníku navigační fakulty Vysoké námořní školy vedla do Dakaru. Na palubě Daru Pomorza, proslulého trojstěžníku označovaného někdy jako bílá fregata, tehdy plulo deset posluchačů z tehdejšího Československa.

Příjezd do Dakaru mě zastihl ve strážní službě na oku. Po obeplutí Zeleného mysu, nejzápadnějšího cípu kontinentální Afriky, po němž je pojmenováno celé souostroví, se poněkud zvýšil v pobřežních vodách námořní provoz. V samotném Dakaru byla návštěva školní plachetnice událostí dne. Na nábřeží čekala oficiální delegace z polské ambasády, která k prohlídce lodi pozvala i velvyslance spřátelených zemí. Tak jsme měli možnost poznat naše krajany působící v této daleké africké zemi. Ostatně seznámení se s naším obchodním radou se později ukázalo jako velmi užitečné. Po nezbytných přístavních formalitách a námořním drilu vyžadovaném instruktory a bocmany, tedy několika nástupech na palubě a postupném převlékání se až do tropické uniform y s bílými podkolenkami, bylo možné navštívit město. Naše vachta však nestačila předat službu před hozením úvazného lana na břeh, takže první den jsme se na vycházku nedostali. Nicméně nebyl to ztracený čas, protože nábřeží zaplnili místní obchodníci, kterým se hodilo téměř vše z našich nepotřebných zásob výměnou za různé suvenýry. Tak se mi třeba podařilo vyměnit starou košili za velkou lasturu, která dodnes zdobí psací stůl a pojme spoustu psacích potřeb. Předtím jsem však musel tlejícího mlže přesvědčit proudem horké vody a kuchyňského přípravku ludvík, aby opustil svou ulitu. Druhý den po snídani již byl Dakar otevřen i pro nás. Cestou z přístavu do středu města mě zaujal hned za přístavní branou černoch albín. V hloučku žebrajících madon s kojenci v náručí a mezi různě postiženými mrzáky se svou pletí výrazně odlišoval. Naše kapesné však sotva stačilo na několik pohledů se známkami, takže na nějakou almužnu nebylo ani pomyšlení. Způsobů, jak přijít o peníze vydřené na palubě plachetnice, však byla v Dakaru celá řada. Někteří kolegové neodolali pom yšlení mít nablýskané boty od místních chlapců, kteří se však po vykonané práci nedali odbýt drobnými mincemi. Spustili pokřik, objevil se strážník, a hned tu byl problém, který se dal vyřešit jen odpovídající bankovkou. Na mě číhalo nebezpečí až na náměstí Nezávislosti, které tvoří střed města. Při vybírání nejlepšího záběru se mi před objektiv postavil mladý prodavač korálků a něco na mě zamumlal. Myslel jsem, že chce vyfotit, tak jsem zmáčkl spoušť. To jsem však bez odpovídajícího gesta »koukej zmizet« neměl dělat. Prodavač se na mě přilepil jako klíště a po celém náměstí, které je poměrně rozlehlé, se ode mě nehnul. Zachránilo mě až zastoupení ČSA, kam jsem se šel trochu ochladit z tropického slunce a pozdravit krajany. Naštěstí zde něco vyřizoval také náš obchodní rada, a tak mi pomohl celou situaci vysvětlit. Ukázalo se, že pózovaní chlapce před objektivem mělo být honorované. Protože žádné peníze ode mne nedostal, zřejmě svůj záběr očaroval. Při vyvolání celého filmu v Praze totiž bylo pouze jeho políčko zcela černé. Určitě jsem tehdy nezapomněl sejmout kryt objektivu. Na staré zrcadlovce Exa by totiž nebylo nic vidět. Dodnes je to záhada.

Autor je bývalým námořním důstojníkem, který procestoval řadu zemí světa. Je rovněž autorem mnoha odborných a cestovatelských publikací.



Témata: Senegal, seznámení