Caporetto, zapomenutá fronta našich pradědů

Vysoko v horách, kdesi pod vrcholem Krasi Vrh, po ránu svěží a chladný vzduch ještě mrazí v plících. Střechy Caporetta (dnes slovinského Kobaridu) se červenají hluboko v údolí. Všude okolo se zdvihají štíty Julských Alp. Ta krása je až k zbláznění.
A byla i tenkrát, před třiaosmdesáti lety. Byla tma, zima, pršelo a celé údolí řeky Isonzo (Soča) se halilo v neprostupné mlze. V e dvě hodiny nad ránem 24. října 1917 se začaly hory otřásat jako nikdy před tím. »Granáty ráže 75 mm skřípají, stopadesátky hvízdají. Kalibr 305 mm kvílí,« psal v dopise otci neznámý voják. Dnes je tu klid a mír jako v kostele. T enkrát však několik dlouhých hodin dunělo divukrásným krajem ničivé bombardování italských linií, než štáb spojených německo-rakouských sil zavelel ke zteči pěchotě. Jeden milion mužů na obou stranách vysokohorské fronty se poprvé po dvaadvaceti měsících nekonečných pozičních bitev dal do pohybu. Mezi anonymními muži bojovala i později hodně slavná jména třeba Benito Mussolini nebo mladičký poručík Ervin Rommel. T ři obranné valy Italů ležely náhle v troskách. T i, co nebyli roztrháni granáty, se ve skalních zákopech a kavernách dusili jedovatým plynem, který vychrstly obávané náboje s modrým pruhem. Krásná a divoká řeka Isonzo se barvila krví. Úprk Italů se po pár týdnech zastavil až na známé Piavě. »Dodnes, když tu zaprší, objevují se v horských svazích lidské kosti, zbytky helem a střepiny granátů,« říká Jože Šerbec, horolezec a jeden ze zakladatelů Capor ettsk ého m uzea. Muž, který celý svůj život pátrá po stopách dvanácti bitev na řece Isonzo, ukazuje v sedle mezi horou Krasi vrh a Debeljak neuvěřitelně zachovalé zbytky italského opevnění s ještě zarovnanými pyramidami zrezivělých dělostřeleckých granátů. »Z jedný strany Alpiny z druhý padají miny, tak začala válka na Itálii,« zpívá se ve staré české lidové písničce, toho mála, co zbylo ze vzpomínek na bitvy na řece Isonzo. V roce 1915 propukla na dnešní hranici mezi Itálií a Slovinskem, tvořené dvoutisícovými vrcholy, série jedenácti masivních italských ofenziv. Všechno to kruté, ale marné a nesmyslné snažení, kterého se účastnily i desetitisíce našich dědů a pradědů, náhle skončilo o dva roky později oním drastickým průlomem u Caporetta, kdy rakousko-uherská a německá spojenecká armáda pronikly hluboko do italského území. »Vidíte, že tu stále narážíte na místa, kde to vypadá skoro jako tehdy,« stoupá Jože Šerbec po zachovalých schůdkách vylitých z betonu. Jsou v nich ještě dodnes protiskluzové zářezy. V edle pak stojí »antický« sloupek, který tady ve výšce 1700 m nad mořem asi z nudy vytesal neznámý italský kameník. Dopolední slunce začíná hřát a údolím Isonza se kutálejí obláčky mlhy. Počasí je teď na začátku léta milostivé. Tenkrát však museli vojáci trávit vysoko v horách dlouhé měsíce vyplněné válečnou vřavou i nekonečným, zneklidňujícím čekáním na útok. Prožili tu mráz i sněhové bouře, podzimní metelice i nesnesitelné vedro, kdy vyprahlá ústa si marně žádala kapku nejednou tak vzácné vody. Sluneční brýle byly stejně nezbytnou součástí výstroje jako sněžnice nebo železné mačky. »Drahý otče. Spíme v jeskyni a je nám zima z neustálých sněhových bouří, které se tu prohánějí od okamžiku, kdy jsme sem přišli. Nikdy jsem si nepom yslel, že bych mohl žít v takových podmínkách. Ale člověk si nakonec zvykne na všechno. Už ani padající granáty mne často neprobudí,« psal anonymní voják domů. Všechno, co potřebovali k životu i k válce sem tehdy museli dotáhnout na vlastních bedrech. Při pohledu na strmé stěny se zdá až nemožné,jak tak vysoko v horách mohla vyrůst opevěná skalní města s bunkry, polními lazarety i kaplemi. Úzkými stezkami zaříznutými a vykutanými do kamene, po trávě, po sněhu, sem vojáci vláčeli i děla velkých ráží. V prudkém svahu se zuby nehty drží luxusní lancia s italskou značkou. Vystoupí z ní mladý muž a elegantní dáma na vysokých podpatcích. »Bon Giorno, výš už asi musíme po svých,« ubezpečuje se žena. »Jedeme z Caporetta od památníku italských vojáků, kde leží náš pradědeček, víte. A tady prý někde je zachovalá pevnost. Jdeme tak trochu po jeho stopách,« pokračuje dál lámanou angličtinou. Údolí řeky Isonzo i okolní hory se hemží pozůstatky války. Je tu nespočet vojenských hřbitovů se stovkami navlas stejných, často bezejmenných kamenných náhrobků či železných křížů. Procházejí mezi nimi hlavně Italové, Rakušané, Slovinci, Němci, Maďaři, Chorvaté a také Češi - všichni ti, kteří tu hledají své padlé předky a znovu nalézají zapomenutou historii. »Pro nikoho to nejsou hrdinské dějiny. Nikdo tu nemá co oslavovat,« říká Jože Šerbec. »Italové tu krutě prohráli a národy Rakousko-Uherska a Němci, kteří tu za cenu strašných ztrát zvítězili, o pár měsíců později o celé území bez jediného výstřelu zase přišli kapitulací ve V ersailles.« Češi nejsou výjimkou. Krátce po Caporettu přišla nezávislost Československa a nikdo už neměl zájem připomínat válečné úspěchy nemilované říše. Je to nekonečně smutná cesta zbytečné smrti. Údolí Caporetta vévodí monumentální italský památník s pozůstatky 7014 italských vojáků. V T olminu stojí ponurá kostnice Němců. A vysoko nad Tolminem v pohádkové scenérii aplských štítů se krčí malý kostelík Javorca připomínající padlé RakouskoUherska. Javorca, to je jako cesta do nebe. Stoupáte po dlouhém kamenném schodišti a ze dvou údolí po obou stranách se sem nese stereo vodopádů divokých říček. Na konci schodů se pak otevřou dveře kaple,jejíž stěny tvoří otáčecí dřevěné desky se jmény mrtvých vojáků: ... Srnec František Staněk Johann Stehlík Jan Strejc Antonín Svoboda Jaroslav Svoboda M. Sýkora Josef... »Jinak jsem ale v pořádku a cítím se docela dobře. Přes den při dunění artilerie koukám na hory a řeky a večer bdím a sním s očima dokořán a myslím na vás, moji nejbližší a nejdražší, a ptám se, zdali vás ještě někdy uvidím...« píše neznámý účastník jedné z bitev. Na řece Isonzo zahynulo nebo bylo zraněno za dvanáct ofenziv během dvaadvaceti měsíců na jeden milion vojáků a civilistů. Mezi nimi byly i desetitisíce Čechů. Podle velmi střízlivých odhadů se jich asi patnáct tisíc už nikdy nevrátilo.


Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Oblast řeky Isonzo (Soča) je ideálním místem, kde lze zastavit na den, dva, tři při cestě na Jadran. Zejména směrem na Istrii to není dlouhá zajížďka. A utem přes Rakousko nejlépe po dálnici přes Salcburk a Villach a některým z přechodů do Slovinska (nejlépe tunelem pod Karavankami). P ak přes Kranjskou Goru vzhůru serpentinami do Julských Alp přes průsmyk Vršič do Bovce.To už je kousek od slavných válečných míst - Caporetta (Kobaridu) a Tolmina (Tolmin). Další ještě rychlejší cesta vede z rakouského Villachu stále po dálnici až do italské ho Tarvisia a odtud serpentinami přes průsmyk Predelo (Predel) a odtud opět do Bovce.

CO JEŠTĚ VIDĚT
Nezapomeňte na válečné muze um v Caporettu, které je skutečně výjimečné.Tam vám také rádi poradí, kde hledat slavná místa bitev a různé památníky. Kdo miluje hory, bude nadšen. Z Caporetta, Bovce nebo Tolminu lze vyrážet na kratší i delší túry všemi směry. Kdo má rád divokou vodu, měl by vyzkoušet sjezd rafty kaňonem řeky Isonzo (Soča). Vyráží se z Bovce.




Pohled do údolí řeky Isonzo, tady se odehrávaly boje.

V údolí řeky Isonzo je nespočet vojenských hřbitovů se stovkami navlas stejných, často bezejmenných kamených náhrobků či železných křížů.

Kraus, Kolomazník, Kováč. Na jiných místech otáčecích dřevěných desek zase jména Stehlík, Svoboda a dalších deset tisíc Čechů, kteří padli v údolí Caporetta.

Kostelík Javorca nad tolminem, postavený na památku padlým z Rakouska-Uherska.

Tak se nechávali fotit naši pradědové krátce předtím než dorazili na frontu.