Byznys se smrtí II.

Druhé pokračování pohlednice Davida Kučery vás opět zavede do svatého města Váranásí. Projdete se po starém městě a na závěr se zúčastníte spalovací ceremonie.

Jméno "Váranásí" vzniklo už před dvěma tisíci let a je kombinací jmen dvou řek, na jejichž soutoku město leží: Varuny a Asi. Indické Váranásí je zasvěceno bohu Šivovi, a je tak pro hinduisty jedním z nejsvatějších míst. Zemřít ve Váranásí je totéž, jako ocitnout se po smrti ihned v nebi. Tam totiž všechny duše, které opustily tělo ve Váranásí, podle hinduistů hned putují.

Staré město

Po projížďce se mi znovu chce jen tak brouzdat uličkami Starého města. Idylka se mění v nepříjemnost, když do mě v jedné z uliček naráží mladík nesoucí na ramenou velkou plynovou bombu. Výsledkem je (moje) rozseknuté obočí a potok krve z (mojí) hlavy. Hned se mě ujímá jeden místní prodejce a odvádí mě do "nemocnice" - křesťanské misie. Rána není nic vážného a vypadá daleko hrozivěji než ve skutečnosti je. Sestra mi omývá obočí a dává tampón namočený v jódu. Nemá ale ani náplast, takže pro tu si budu muset dojít do mojí "lékárničky" v batohu. Tímhle mě Šiva asi potrestal za moji včerejší necitlivost na spalovacím ghatu.
 Za pár minut jsem opět v uličkách Starého města, na cestě ke Zlatému chrámu. Když zahýbám do uličky, v níž je vchod do chrámu, procházím kolem několika vojáků se samopaly a detektory kovů. Hlídají chrám od ayodhyjského incidentu v roce 1992. V Ayodhyi totiž hinduističtí fanatici zničili jednu z mešit s odůvodněním, že na jejím místě kdysi stával hinduistický chrám. Ten chtěli tímto aktem obnovit. Samozřejmě následovaly islámsko-hinduistické potyčky, které se, jak už to v takových případech bývá, neobešly bez obětí na životech.

Ve Váranásí je situace stejná, jelikož přestože zde v posledních 1500 letech stály šivaistické chrámy, byly opět a opět ničeny islámskými nájezdy. Poslední mešitu postavil Aurangzeb a právě tu teď hlídají ozbrojení vojáci. BJP, strana stojící za útokem v Ayodhyi totiž prohlásila, že další na řadě jsou mešity ve Váranásí a Mathuře stojící na místech bývalých hinduistických chrámů. U chrámu se nesmí fotografovat a navíc do něj ne-hinduisti nemají povolený vstup. Je možné pouze nakouknout otevřenou branou, nebo vylézt do 1. patra protějšího domu (ulička je hodně úzká) a pokochat se pohledem na zlaté sikary (věže). Na jeho výzdobu bylo údajně použito 800 kg zlata.
 
Spalovací ceremonie
 
Odpoledne, kdy už opět začíná být dobré světlo na focení, se znovu vypravuji na ghaty ke Ganze. Na ghatech je fascinující jejich živost. I když po nich jdete po několikáté, vždy se děje něco jiného, vždy se děje něco nového co jste ještě neviděli. Jako třeba teď. Sedím před spalovacím ghatem a pozoruji ceremonii. Nejprve je navršena hromada dřeva. O kousek dál stojí velká kupa polen a váhy (za obřad se totiž platí přesně podle váhy spáleného dřeva). Pak se na dřevo položí nebožtíka zabaleného ve zlatém rouchu. Nakonec zapálí oheň. Vlastně jde o kremaci, jen jaksi veřejnější.

Jak pozoruji obřad, přistoupí ke mně muž a položí klasickou otázku odkud jsem. Jakmile slyší, že z Československa, hned se mě začíná vyptávat jak to u nás vypadá po oné změně režimu na konci 80. let. Na kremačního pomocníka nějaký znalý, říkám si. Vše se ale vzápětí objasňuje jakmile se mi svěřuje, že je komunista. Prý je strašně smutný, jak tak skvělá myšlenka (komunismus) může být někde zahozena a nahrazena obyčejným imperialismem. Bohužel neumí moc anglicky, takže nemůžeme zapříst hlubší diskusi. V Indii je to už podruhé, kdy mě zpovídá příznivec komunismu. Oni jej nezažili, tak se k němu ještě můžou obracet jako k léku na chudobu a chaos Indie.  Již po prvním dni v Indii vás však určitě napadne, že by daleko více pomohl jiný osvědčený lék: méně posedávání u čaje a více pilné práce. Neberme však vše podle evropských měřítek, kdy modlou je rychlost a efektivnost. Indie je jiná a modlou je pohoda, které tady obětují i nějakou tu práci :).

David Kučera o cestování

Staré město je plné barevných krámků.