Po neštěstí, cesta z ledovce

Po neštěstí, cesta z ledovce - Fotografie z lyžařského střediska Kaprun pořízené v době záchranářských prací na hořící lanovce (11. listopadu 2000). | foto: Tomáš Farný

Byli jsme na Kaprunu...

Chybělo málo a mezi mrtvými v Kaprunu mohl být i Tomáš Farný z Metylovic se svými přáteli. Tady je jeho výpověď ze dne katastrofy: V sobotu ráno se vypravujeme na sjezdovku dříve, abychom chytli už první lanovku. Na parkovišti se chvíli dohadujeme, zda pojedeme tunelem, nebo kabinkou. Nakonec převládne názor, že je krásně a bude stát za to vychutnat si z lanovky výhled do údolí. Kromě tří z naší skupiny, kteří se ještě zdrželi v penzionu, nastupujeme my ostatní do lanovky a vyjíždíme směrem na ledovec.

Očima "kontrolujeme" lidi nastupující do rychlovlaku a trochu litujeme, že nebudeme na ledovci tak brzy jako oni. Za pár minut vystupujeme z kabinky a přecházíme k sedačkové lanovce, která nás má vyvézt až ke konečné horní stanici rychlovlaku. Po několika minutách jízdy lanovka zastavuje. Protože je ale nádherně a sluníčko opaluje, nebereme těch deset minut čekání na vědomí. Pak se lanovka rozjíždí, ale jede pomalu. Něco není v pořádku. Asi vypadl proud a lanovka je poháněna generátorem, říkáme si. Po chvilce ucítíme zápach spálené izolace a poté i kouř. Přes horizont pozorujeme oblaka štiplavého kouře, který se valí dolů do údolí. Když dojíždíme do konečné stanice, vidíme, že z objektu, do kterého ústí tunel rychlovlaku, vystupují oblaka kouře.

Protože je ale všude klid, domníváme se, že vše je pod kontrolou, že zřejmě jen vyhořel pohon rychlovlaku. Lyžaři postávají v těsné blízkosti "hořícího" objektu, jako by se nic nedělo. Teprve hodinu poté, co zastavila naše sedačka, přistává první vrtulník. Předpokládáme pořád, že hoří horní stanice a že ve vrtulníku jsou hasiči s hasicí technikou. Vystupují však pouze dva záchranáři s kyslíkovými lahvemi na zádech. Pořád se nám zdá, že o nic nejde. Po deseti minutách vcházejí oba muži s kyslíkovými maskami do černého dýmu a k našemu úžasu vynášejí bezvládného člověka.

Bezstarostnost z tváří lyžařů mizí. Začínáme tušit, že tím tragédie asi teprve začíná. Přistává a odlétá jeden vrtulník za druhým. Přivážejí lidi i techniku. Začínáme žhavit mobil. Nejprve voláme naši druhou skupinu, která není s námi nahoře. Nejeli náhodou tunelem? Mobil nikdo nezvedá. Informace na ledovci nejsou žádné. Vytáčím číslo do Česka a snažím se získat informace. Po chvilce dostávám odpověď, že havaroval vlak v tunelu. První zpráva je o třinácti raněných a 150 nezvěstných. Znovu se pokouším dovolat kamarádům z druhé skupiny. Zase nic. Situace se začíná přiostřovat.

Z okolních budov vybíhá obslužný personál a na zem vedle doutnající budovy ukládá provizorní lehátka. Jde nám mráz po zádech, když počet lehátek stále stoupá až na několik desítek. Stále přesně nevíme, co se stalo. V činnosti "záchranářů" je ale zmatek. Lehátka jsou přenášena z místa na místo, vrtulníky přistávají a často odlétají, aniž cokoli vyložily. Záchranáři v kyslíkových maskách a ochranných oblecích postávají před dýmajícím objektem, mezi nimi procházejí snowboardisti, přihlížejí a popíjejí pivo. Opět volám naši nezvěstnou skupinu. Síť je přetížena, všichni se snaží získat informace. Zkouším to znovu. Konečně slyším známý hlas. Všichni jsou zdrávi.

Dovídám se, že čekali na spodní stanici rychlovlaku (ten první jim právě odjel), když začalo z tunelu vypadávat tažné lano. Někteří přeskakovali zábradlí, aby je lano nezachytilo. Pak vyšlo z tunelu několik potácejících se osob. Personál zastavil přepravu a kamarádi se vrátili do penzionu, kde zapomněli mobil, a okamžitě volali. Dostávám další zprávu z Česka. Ve vlaku prý zahynulo 170 lidí. Je to šok. Víme, že nemůžeme v ničem pomoct. Náhle vleky zastavují a celé středisko definitivně zmrtví. Zdá se nám, že vládne stále stejný chaos. Nikdo nevelí. Alespoň se začíná organizovat návrat zpět do údolí.

Sedačka se rozjíždí, ale namísto čtyř mohou nastupovat pouze dvě osoby. V kabině lanovky domýšlíme hrůzné varianty. Co kdybychom řekli našim dětem, ať jedou tunelem a jsou na ledovci dříve. Co kdybychom vyhecovali ty z nás, kteří "metrem" ještě nejeli - ať se svezou. Běhá nám mráz po zádech. Vystupujeme z kabinky, odpovídáme na otázku, zda někoho postrádáme, a jdeme zabalit lyže. Nasedáme do auta a cestou míjíme stovky (možná i pár tisíc) záchranářů a shodujeme se, že to vše je pozdě. Míjíme poslední evidenci, kde zapisujeme svá jména a číslo auta.