Chci přejít Třídu 9. července na jeden zátah. Číhám, abych nezaspal zelenou a hned nasazuji tempo Jožky Pribilince. Vypadá to, že to zvládnu. Jenže proti mně zrovna kráčí profesionální venčič psů, kterého táhne na zamotaných vodítkách desítka podvraťáků s papíry. Obcházením ňafající smečky ztratím cenné sekundy, takže skončím na třetím odpočívadle a musím dát přednost koloně aut. Nejširší ulici planety tak zase v jednom kuse nezvládnu přejít.
Osa argentinského hlavního města, která nese jméno po dni nezávislosti, je 1,6 kilometru dlouhá, ale především 140 metrů široká a má dohromady osmnáct jízdních pruhů. Obyvatelé Buenos Aires jsou na její šíři hrdí. Pro běžného chodce sice není žádný med, ale když se tady oslavuje nějaký fotbalový úspěch, přijdou její enormní rozměry k duhu.
Rekordní Avenida 9 de Julio dává porteños, jak se obyvatelům podle tamního přístavu přezdívá, pocit světovosti. Argentinci z provincií nad tím jen krčí rameny jako nad ztělesněním údajné namyšlenosti obyvatel desetimilionové metropole, ve které se koncentruje politický, hospodářský i kulturní život Maradonovy vlasti.
Dominantu ulice tvoří 67,5 metrů vysoký obelisk, kolem kterého politici ve 30. letech chtěli vybudovat zábavní čtvrť, jakousi obdobu newyorského Times Square. Bílý gigant se stal epicentrem politických demonstrací, stejně jako se v Praze nespokojenci shromažďují u koně. Mnohokrát se z něj aktivisté pomalováním snažili udělat nástěnku svých názorů. V paměti lidí však nejvíce zůstává rok 2005, kdy se 1. prosince na Mezinárodní den proti AIDS navlékli do gigantického růžového kondomu.
Snad v rámci vyváženosti mezi ženským a mužským principem na něj z budovy Ministerstva sociálního rozvoje hledí obří kovový portrét nejslavnější blondýnky v dějinách Latinské Ameriky Evy Perónové. Tuto z erárního rozdávačnou první dámu z poloviny minulého století Argentinci pro její smutný osud, který známe i z podařeného muzikálu Evita, stále milují a k jejímu hrobu na okázalém hřbitově La Recoleta jí nosí červené karafiáty.
Středobod Buenos Aires. Pod obeliskem se lidé scházejí, ať už při demonstracích proti vládě, nebo při oslavách velkého fotbalového vítězství.
Paříž Jižní Ameriky
Buenos Aires nevypadá jako typické latinskoamerické město. Není tu nepořádek, autobusy zastavují pouze v zastávkách a mají jízdní řád, po ulicích si vykračují elegantní paní, které se nemusí vyhýbat množství pouličních prodejců, tak typických třeba pro sousední Bolívii.
Je tu hodně zeleně a parků. Připomíná to tady (i vysokými cenami) spíše Evropu a porteños se nadmou pýchou, když řeknete, že Paříž.
Francouzskou metropoli připomíná hlavně síť širokých tříd, ale také splachování odpadků do kanalizace pomocí proudů vody puštěných kolem obrubníků. Stojí tu spousta upravených vysokých činžáků, v nichž ještě nostalgicky jezdí výtahy s dvojitými kovovými dveřmi. Nabubřele důležitě působí budovy ministerstev a centrálních úřadů, sympaticky zase množství zahradních kaváren. Závan ze starých časů je jízda metrem, jehož soupravy jako z vetešnictví během špičky nestíhají nával pasažérů.
Buenos Aires. Prezidenti v růžovém. V USA úřaduje hlava republiky v Bílém domě, argentinská prezidentka vládne z Růžového.
D10S neboli Bůh. pro fotbalového génia Maradonu vymysleli Argentinci vtipnou přezdívku, kdy složením písmen D a S a hráčovy desítky z dresu vzniklo slovo Dios.
Něco má Buenos Aires i z Washingtonu. Však se také Argentina dlouho, ale marně snažila být určující mocností Latinské Ameriky. Kongres je velice blízkou napodobeninou toho, který je díky síle USA notoricky známý ze zpravodajství ve všech koutech zeměkoule. Jestliže mají gringové Bílý dům, tak Argentinci prezidentské sídlo Casa Rosada natřeli na růžovo. Byť při poslední renovaci tomu dali až příliš okrový odstín.
Prohlídka přístupných místností, které volají po rukou restaurátorů, mi dokazuje, že to jde s Argentinou z kopce. Zatímco mezi válkami patřila mezi deset nejvyvinutějších zemí planety, od nástupu Juana Peróna a jeho manželky se pozvolna sesouvá do rozvojového světa. Na přelomu tisíciletí sesuv nabral na rychlosti, když stát vyhlásil bankrot, od jehož nejhorších dopadů zemi zachránila čínská poptávka po sóji. Na proteiny bohatá luštěnina je dnes pro zdejší hospodářství mnohem důležitější než vývoz proslulých steaků, které však v Buenos Aires nadále servírují přes celý talíř, krize nekrize.
Když v 70. letech Růžový dům stavěli na místě celnice, pošty a pevnosti, nechali si na výzdobu vozit mramor z toskánské Carrary. Z Evropy přijely i dlaždičky a třeba zanedbaností připomínají toalety na nádraží českého maloměsta.
Matky hledají své potomky. Pravidelná čtvrteční akce z centra Buenos Aires, kde dnes už staré staré ženy dlouhé roky statečně a důrazně požadují od státu informace, kam za vojenské diktatury na přelomu 70. a 80. let zmizely jejich děti.
Žlutomodrý rajón. V přístavní čtvrti Boca, jejíž část se změnila v kýčovitou turistickou atrakci, je hodně domků ve žlutomodrých barvách nejpopulárnějšího argentinského klubu Boca Juniors.
Tango podle vašeho výběru
Emigranti především z Itálie, kteří z Argentinců udělali nejlepší výrobce pizzy a zmrzliny na kontinentu, ale i dalších evropských států vstupovali do úrodné země přes buenosaireský přístav Boca. Ten je tak dnes povinnou zastávkou všech turistů, byť má s opravdovou Argentinou společného asi tolik, co Zlatá ulička s realitou života v Česku.
Na ulicích mezi barevnými domky se ukazuje tango v šaškovském hávu. Pohledná dívka v sukni s rozparkem až k pasu oblékne německého návštěvníka do kvádra, dá mu štramácký klobouk, nožku ladně obmotá kolem chlupaté nohy v šortkách a zapózuje pro snímek. Vyfotit se zájemce může i s obrazem Carlose Gardela, nejslavnějším zpěvákem v dějinách tanga. V restauracích umělci zdarma předvádějí své kreace, aby do podniku přilákali hosty. Průchozí dostávají do rukou letáky s pozvánkou na show, které tesknou náladou prodchnutý tanec, tak typický pro Buenos Aires, změnily v akrobacii.
Buenos Aires, La Boca - tangové pózování s tanečnicí za poplatek. Půjčí vám i sako a klobouk.
La Boca. Každý může být mistrem tangem, pokud strčí hlavu s kloboukem do otvoru v obrazu...
Vyplatí se na internetu zapátrat, zda se poblíž vašeho hotelu nenachází milonga. To je místo, kam za tangem chodí obyčejní Argentinci. Ve vyklizené tělocvičně to sice není kdovíjaké prostředí, ale pozorovat různé, ale přirozené styly tance, kterému chybí nám ve středoškolských tanečních ordinované trhání hlavou, je zábavnější než koukat na nacvičené show v nablýskaných restauracích. Chlapíci, kteří mají v tangu jasně šéfovskou roli, jsou sice plešatí a pupkatí, ale tanec jim jde z duše. Stejně jako jejich partnerkám, které si kroky zdobí po svém, ale vždy do rytmu melancholické hudby.
Při sledování dění na parketu mě opustí onen trochu kyselý pocit z namachrovanosti města. Zřejmě je to tím, že v milongách si porteños nehrají mistry světa. Tam jimi opravdu jsou.
