Brazilský koktejl národností

Brazilce charakterizuje příjemný nedostatek rasové háklivosti. Portugalští vetřelci se snoubí s domorodci už od roku 1500 s výsledkem, že třetina nynějšího obyvatelstva má příměs indiánské krve. V mnohých jiných procentech koluje krev černošská. Nikde není víc katolíků, ale zas tak příliš katoličtí nejsou, když si svého času za prezidenta zvolili protestanta Geisela německého původu. Náš český národ je početně neznačný, ale v řadě svých někdy podivuhodných či aspoň podivných výkonů se může i pochlubit skutečností, že potomek jeho vystěhovalců se stal prezidentem této největší jihoamerické země.
Juscelino Kubitschek dokonce založil i nové hlavní město Brasília, urbanistický skvost teď už s téměř dvěma miliony obyvatel, v tehdy hodně prázdném vnitrozemí. Zákony nařizují asimilaci, zakazují etnické enklávy, ghetta jsou ilegální. Jediní, kdo se dosud nepodřídili, jsou Indiáni, nahatí v džungli, a Japonci za ředitelskými stoly a na univerzitních učilištích. Po únoru 1948 tamějším směrem přibylo jen pár set Čechů. Taková emigrace neměla zrovna tu nejlepší pověst a šířily se ne vždy ověřené zprávy o útrapách, ba i nepřežití v zeleném rovníkovém pekle někde u Amazonky. Leckdo však úspěšně uplatnil své schopnosti, i když do země přijel jen s jedním kufrem. Pan Kohout, někdejší majitel znárodněné továrny v Hradci Králové, si ji znovu zbudoval v Brazílii - a mohl ji mít dodnes, nepodlehnout tehdy oprávněnému strachu, že socialista Joao Goulart bude také znárodňovat. Raději ji za babku prodal - krátce předtím, než nesocialisté Goularta svrhli a tamější proletářská revoluce se věru nekonala. V nyní již desetimilionovém Sao Paolu, centru ekonomických aktivit země, je našinců nejvíc. Míň jsem jich potkával v Rio de Janeiru. V hotelu Excelsior jsem si potřásl rukou s krajanem Jorge Beckem, jedním z hmotně odpovědných pracovníků, a dal přednost k nastěhování se ke starému kamarádovi a též absolventu pražské právnické fakulty v hanebných padesátých letech. Robert Lamberg, dopisovatel švýcarských Neue Zürcher Zeitung, si totiž lebedil na desátém poschodí s výhledem na proslulou Copacabanu, širokou, deset kilometrů dlouhou pláž. Rovněž k nám do takové výše nedoléhal proslulý dopravní kravál. (Kam se hrabou Tokio a New York, někdejší šampioni! Odborníci tvrdí, že rámus o intenzitě vyšší 55 decibelů škodí lidskému zdraví. Na Copacabaně naměřili 107 decibelů čili něco mezi ječením řetězové pily - 105, a rachotem pneumatického kladiva - 110.) Kamarád Bohouš mě představil nejprestižnějšímu klenotníkovi v zemi jménem Burle Marx: o svém předkovi Karlu Marxovi měl nevalné mínění. Z tamějších Čechů a rovněž Karlů je jeden velmistr opravář televizorů, jiný je šéfem barů v obrovitém hotelu Nacional. Učitel všech kvalitních barmanů. Jen co jsme se zmínili, vděční žáci nám přeštědře nalévali. Též jsem měl příležitost se seznámit s českou dělnickou třídou. Denně se sejdou a nasávají pivo. Jsou hodní, ale nespolehliví - jako Brazilci. Fotografoval jsem moderní sídlo poúnorového emigranta, milionáře Svačiny. Na návštěvě u dalších našinců se páni začali hádat, jak že to bylo s cenzurováním Čapkových Mloků v komunistických vydáních, a hned listovali ve svazcích výtečně vybavené knihovny. V obědu se servírovalo churasco - biftek značného rozsahu. K tomu vynikající pivo značky BOHEMIA - PILSEN, Indústria Brasileira. Tohle bylo v částečně lázeňském městě Petropolis, hodinku jízdy z Ria do kopců na příjemnější vzduch. Když jsme u té literatury: pohřben tam je Stefan Zweig, který spáchal sebevraždu, údajně kvůli pesimistickým představám, jak nepovedeně bude vypadat svět po právě vyhrané druhé světové válce. Tento Zweig prý byl strýcem našeho literáta, smutného exulanta Egona Hostovského. To mi aspoň v New Yorku tvrdíval.

Autor je spisovatel a cestovatel