Taková přivítání, která zcela přehluší propagaci nejrůznějšího západního zboží na jiných velkoplošných bilboardech, překvapí i otrlejší návštěvníky Bosny. Ti úzkostnější okamžitě otáčí svůj vůz a nezastaví je od úprku ani bezvízové lákadlo, které bosenská vláda v letních měsících nabídla občanům Čech, Polska a Maďarska. Na turisty, kteří i přes varování ustrašených českých diplomatů a ne příliš optimistických bilboardů pokračují v cestě do vnitrozemí Bosny, čeká po pár kilometrech další překvapení. To když se vedle silnice začne třepotat žlutá páska s označením "Mine" (čti miny).
Miny jsou v životě Bosňáků každodenním problémem. Jsou téměř všude. Vždyť na území bývalé jugoslávské republiky jich znepřátelené armády zanechaly několik milionů. K většině minovým polím navíc neexistují přesné plány jejich rozmístění. K těm zbývajícím je především Srbové odmítají ze zlomyslnosti vydat. Odminování Bosny organizují mezinárodní organizace a je to projekt, který bude trvat několik, možná i desítek let. Do té doby se nedá dělat nic jiného, než se s tímto faktem smířit. A to platí nejenom pro místní obyvatele, ale i pro turisty, kteří do Bosny přijíždějí obdivovat někdejší krásy hercegovské metropole Mostaru, zničené památky hlavního města Sarajeva, bosenské hory, řeky a jezera.
Život Bosňákům však nekomplikují jenom miny, ale i naordinovaný model soužití tří národností: Srbů, Chorvatů a Muslimů. Bosna se jen pomalu vzpamatovává z největšího válečného běsnění na území Evropy po druhé světové válce. Země je rozdělena na tři znepřátelené tábory, kterým jakýsi mezinárodní rozhodčí vymezil hřiště. Ještě donedávna nepřátelé na život a smrt se teď pod dohledem mezinárodních organizací učí, jak žít zase vedle sebe. Jde to velmi obtížně a na každém kroku je vidět, že sudí oblečený do barev Evropské unie či OSN musí občas vzít vládu do svých rukou.
"Máme vládu a krále," říkají Bosňáci s úsměvem na otázku, kdo vlastně této rozdělené zemi vládne. V praxi je to tak, že v čele státu stojí vláda, ve které jsou zástupci bosenských Chorvatů, Muslimů a Srbů. Většinou se na ničem konkrétním nejsou schopni dohodnout, a tak ke slovu přichází mezinárodní sudí v podobě zmocněnce OBSE pro civilní záležitosti, který rozhoduje za vládu. Proti jeho rozhodnutí není samozřejmě odvolání. Která ze stran se proti jeho rozhodnutí postaví, na tu čekají jen diplomatické ústrky a izolace - kromě viditelných mezinárodních ekonomických sankcí.
Přesně tímto způsobem přišla Bosna ke své vlajce, která nenápadně připomíná (alespoň barevnou kombinací) vlajku Evropské unie. Tak dlouho Srbové bojkotovali tradiční bosenskou vlajku, až jim Evropa vnutila modrožlutou kombinaci. Zcela obdobně se zrodila nová evropská měna - konvertibilní marka.
"Nemůžete se dohodnout, jakou měnu bude mít? Vy nechcete dináry, vy zase nechcete bony. Tak dobře. Budete mít marky," rozhodl prý podle novodobé legendy evropský místodržící v Bosně španělský hrabě Westendorp. Od té doby platí na celém území Bosny a Hercegoviny bosenská, tzv konvertibilní marka. Není to tak nelogická volba. Vždyť v době války, kdy na území ovládané sarajevskou vládou platily bosenské dináry a bony, byla stejně jediným platidlem v zemi německá marka. Proč by si tedy po válce měli Bosňáci zvykat na jiný druh platidla. Nové platidlo v roce 1998 vytiskla na své náklady francouzská vláda. Investice do bosenských marek ji stála 25 miliónů franků.
Zvykat si musí i turisté, protože nezvyklá měna má i nezvyklou zkratku - KM. A tak nápisy typu: "Janjetina - 20 KM," které hlásají cedule nedaleko Jablanice (území vyhlášených hospůdek), neznamenají, že oblíbené jehněčí na rožni je vzdáleno dvacet kilometrů. Hospoda je totiž za rohem. Ta číslovka pouze vyznačuje cenu za pořádnou kotletu jehněčího. Komu nevadí specifická chuť jehněčího, neměl by si tuto specialitu nechat ujít.
Kromě cedulí, ze kterých lze jen těžko vyluštit, zda je to či ono vzdáleno dvacet kilometrů, anebo to či ono stojí dvacet konvertibilních marek, se v Bosně objevují nejrůznější tabule s nápisy, které nejsou jinde v Evropě k vidění. Mají jedno společné téma - Čtyři roky trvající konflikt tří národností a třech vyznání.
"Válka." Tabulka s nápisem před hercegovským Mostarem, která tady zbyla z doby, kdy nebylo radno pokračovat v cestě do města. "Nezapomeňte." Vyzývá jiný nápis v centru Mostaru budoucí generace, aby se neopakovaly hrůzy devadesátých let. "Zde žili Srbové." Oznamuje zase bílá křída na vypáleném domě nedaleko Sarajeva. "Snajper." hlásá červený nápis na polorozstříleném kontejneru na odpadky. Ještě donedávna sloužil jako bariéra proti ostřelovačům. Ty nejvýmluvnější hesla jsou však v převaze - oznamují, kdo, kdy a kde zemřel. Takových tabulek a nápisů jsou po celé Bosně bohužel tisícovky a zdaleka ne všichni mrtví takové pamětní graffiti mají.
Za čtyři roky konfliktu zahynulo podle oficiálních údajů téměř 300 000 obyvatel, což je zhruba 7% z celkového počtu obyvatelstva Bosny.
Co se může hodit:
Pro pobyt v Bosně platí sice daleko striktnější bezpečnostní pravidla, než třeba pro sousední Chorvatsko, ale zase není třeba se na každém rohu obávat o svůj život. Pro turisty platí, že než sejdou z bezpečné silnice a vydají se do hor, do lesa či jen na louku, měli by se informovat u místních obyvatel. Sám by bezpečnost terénu neměl nikdo zkoušet.
Ceny:
Litr bezolovnatého benzínu 1,55 KM, pokuta za překročení rychlosti 10 KM (policisté jsou v každé vesnici a měří rychlost tzv. pistolovým radarem, takže českému řidiči nepomůže, když brzdí až na jejich úrovni), parkovné 1KM za hodinu, čevapi v bufetu 3KM, v lepší restauraci 6KM s oblohou, Káva 2KM, salát 1KM.
 Mostar dnešních dnů. Nápisy na zdech, plakátech či bilboardech stále připomínají nedávné válečné hrůzy. |
