Když se v lednu 2006 ujímal Evo Morales moci, nespokojil se pouze s klasickým převzetím šerpy pro hlavu Bolívie, ale nechal se v úřadu posvětit ještě na místě, kde měla po staletí sídlo nejmocnější říše Jižní Ameriky. Ne, nebyli to slavní Inkové. Ti se od civilizace Tiwanaku, která v prvním tisíciletí dominovala středním Andám kolem města Tiwanaku, učili.
Morales tehdy stál v červeném kabátci na schodech bývalého chrámu, do ruky dostal něco na způsob žezla, na hlavu čapku připomínající korunu ze školního karnevalu a na krk řetěz z květů. Ceremonii sloužili kněží bývalých kultů. Co na tom, že dnes pořádně nevíme, jak vlastně vypadaly?
Tiwanaku (také se používá přepis Tiahuanaco) zanikla z neznámých důvodů někdy na přelomu prvního a druhého tisíciletí a jeho obyvatelé nám, stejně jako příslušníci ostatních předkolumbovských států na západní polokouli, nenechali žádné písemné památky, ze kterých bychom se o tehdejších zvyklostech mohli dozvědět.
Každopádně téměř dvě století od vyhlášení bolivijské nezávislosti na koloniálním Španělsku je to poprvé, co v indiánské zemi vládne Indián, a proto celý ten tyátr symbolizující návrat ke kořenům.
Slavná minulost, bídná současnost
Já teď stojím tam, co socialista Morales. I když ne úplně. Turista z pochopitelných konzervátorských důvodů není roven prezidentovi, takže schodiště před chrámem ohraničuje páska zakazující šlapat na kamenné kvádry. Silně fouká studený vítr, jak je ostatně na náhorní planině Altiplano v nadmořské výšce 4 000 metrů zvykem.
Ruiny Tiwanaku leží deset kilometrů od jezera Titicaca a nějakých sedmdesát od metropole La Paz v nehostinné krajině, kam bys lamu nevyhnal. Dnešní ušmudlaná vesnice Tiwanaku vypadá jako ztělesnění faktu, že Bolívie je chudobincem Jižní Ameriky. Promoralesovské nástěnné agitace nemohou na smutném dojmu nic změnit.
Zeď kolem chrámu Kalasasaya. Uvnitř jsou vyvrtané spirálovité otvory, která sloužily jako primitivní megafony.
Ani se nechce věřit, že se právě v těchto místech nacházela metropole, v jejíchž zdech žilo několik desítek tisíc lidí a v okolí další statisíce. Jak se mohli uživit, vrtalo archeologům dlouho hlavou. Odpovědí je systém terasovitých políček na mírně zvlněném Altiplanu, která byla spojena vodními kanály, jejichž zbytky se při vykopávkách stále objevují. Jak přesně to fungovalo, experti dodnes nevědí, ale rádi by. Hlavně proto, že ani v současné době se všemi jejími hnojivy a speciálními osivy by zdejší půda nedokázala uživit tak velké množství osob, jako zvládala před tisíciletím. Díky potravinovým přebytkům v centru říše mělo Tiwanaku dokonce dost sil expandovat do velké části dnešního Peru a až na sever Argentiny a Chile.
Musela být majestátní. Z pyramidy zbyla halda, z níž archeologové dokázali vyčistit první stupně.
Tak to tady vypadalo kdysi. Průvodce předvádí na maketě, jak si Tiwanaku máme představit.
Výstavní město, ve kterém však už nikdo nežil, objevili Španělé v polovině 16. století. Stalo se tak desetiletí poté, co zpacifikovali monarchii Inků, která s odstupem století v technologiích i zvyklostech navázala na zaniklé impérium. Přes opuštěnost Tiwanaku byly jeho chrámy obložené pláty z drahých kovů, díky čemuž si museli zlatem posedlí conquistadoři připadat jako v ráji. Stržením blyštivé výzdoby začal rychlý rozklad tohoto místa.
Tip na dovolenouDivoká příroda s úchvatnou historií, taková je Bolívie. Vyberte si zájezd na dovolena.iDNES.cz a poznejte její krásy. |
Španělé se ve svém náboženské horlivosti pustili do likvidace toho, co připomínalo tradiční religiózní představy. Monolity, které nedokázali porazit, alespoň pokřtili "vyrytím" Ježíšova kříže. Dva stále stojí na svém místě v chrámu Kalasasaya. Později vojáci používali sochy jako terče při trénování svých ostrostřeleckých dovedností.
Opracovaný kámen, který lidé z Tiwanaku dopravovali z lomů na protilehlé straně jezera Titicaca na rákosových člunech, používali jejich prapotomci při výstavbě La Paz. V 19. století pak britští inženýři věděli, kam zajít, když hledali materiál pro stavbu železnice.
Pokřtění křížem. Kolonizátoři, kteří monolit nedokázali zničit, mu alespoň na rameno vyryli symbol nového náboženství.
Co prozrazují sochy?
Návštěvník proto potřebuje řádnou porci fantazie, když si chce honosnost města vybavit. Po systému ulic ani památka. Výstavní pyramida, o které mluví průvodce, je limitována na haldu, u níž jsou znatelné první stupně.
Nejkrásnější je za mohutnou zdí Brána slunce v chrámu Kalasasaya. Sice je nalomená od toho, jak se ji kolonizátoři snažili kamsi přetáhnout, ale její bohatá tesaná výzdoba prozrazuje, že hlavní božstva představovala puma, kondor a had.
Pozoruhodný je také sousední chrám, už pro svůj zvláštní název – říká se mu Polopodzemní. Vstupuje se do něj po žebříku jako do bazénu a jeho zdi zdobí kamenné hlavy. Možná bohů, možná vládnoucí vrstvy.
Hlava ze zdi. Stěny Polopodzemního chrámu jsou jimi posety.
Prezidentské schodiště. U této brány byl Evo Morales podle "pradávných" rituálů prohlášen za vládce Bolívie.
Průvodci na tomto místě ztotožňuje říši předků s bájnou Atlantidou, o které psal už Homér, ale její údajná existence se na časové ose s vrcholným obdobím Tiwanaku o hodně staletí míjí. Nicméně muž si vede svou a dokazuje to na sochách, jejichž tváře jsou pokryté hustým vousem, přičemž indiáni jsou ve tváři v podstatě lysí.
Argumentům o komunikaci andského státu s jinými kontinenty dodávají váhu další tváře s africkými rysy. Záhada však může dostat i meziplanetární rozměr, protože některé skulptury připomínají hlavu Spielbergova E. T. mimozemšťana či případně Munchův slavný obraz Křik. Některé sochy mají také "ufounsky" protáhlou lebku, za čímž však není třeba hledat kosmické vlivy, ale naprosto přízemní estetiku. V předkolumbovské Americe byly deformace lebek u dětí z vyšších kruhů kvůli dosažení tehdejšího ideálu krásy běžnou normou.
Až takový návrat k minulosti prezident Morales neprosazuje, ale domorodou identitu svoji i celé vlasti se snaží upevnit třeba tím, že při setkání se světovými pohlaváry zásadně nenosí kravatu.
Tiwanaku pro budování tohoto image hraje důležitou roli, a proto ho politik, který byl před politickou kariérou pěstitelem koky, symbolicky pozvedl na hlavní město horského národa. Nejde jen o výše popsaný rituál instalace vladaře, který má pravděpodobně víc do činění s Hollywoodem než starou civilizací. Ale prezident, který je jako většina spoluobčanů katolík, si sem zajíždí vždy v magických časech slunovratu, aby obětoval Pachamamě (Matce Zemi) a poradil se s bohy o svých dalších státnických krocích.
Bylo by skvělé, kdyby mu doporučili, jak vyvést svoji domovinu z chudoby. Pro začátek by možná stačila rada, jak třeba využívat turistické přitažlivosti Tiwanaku, aby z toho měla něco i přilehlá bídná vesnice stejného jména.
