Jsou osoby nezkušené, zbytečně optimistické a nevyzrále nadšené z každé s odpuštěním hovadiny, kterou jim v cizině nabídnou.
Pak je ovšem druhá skupina lidí. Zběhlí cestovatelé s perfektní pamětí, dokonale vyvinutými smysly, které neošálíte náhražkami, perfektně obeznámení se všemi potenciálními strastmi spojenými s pobytem mimo vlastní, dokonale vyladěný a funkční domov.
Na ty si nepřijdou! Takový znamenitý tvor přijede na místo, řekněme kamsi k Rudému moři, a už ví. Pomyslnou bílou rukavicí zkontroluje čistotu a hned si píše poznámky do svého neviditelného deníčku, aby si je mohl vyříkat s loupeživým personálem.
Kdyby takový cestovatelský rutinér měl hosty, staral by se o ně úplně jinak. A když říkám jinak, myslím pochopitelně líp.
Spáry v koupelně by vydrhnul pořádně, ne jak tady ten šlendrián, držák na toaletní papír pořádně přišrouboval, vždyť podívej, za to vezmu a zůstane mi to v ruce.
O autorceZuzana Hubeňáková je semestra věd lecjakých a členka vědeckého sdružení Pako. Autorka knih Vstupte bez klepání, Postřehy teplákové bohyně, spoluautorka Deníčku moderního páru, který vznikl ve spolupráci s Dominikem Landsmanem a nově knihy Žena na tahu. Své texty také pravidelně zveřejňuje na blogu iDNES.cz. |
Takový cestovatel by zdi vymaloval, balkon přistavěl, výhled na moře zařídil, protože výhled na moře, to je základ, bez toho jsem sem teda nemusel jezdit. Místnost by odhlučnil, zateplil, případně klimatizoval, záleží na období, uklízel by častěji, ale nenápadně, ručníky by doma teda takhle zaprané nesnesl, to teda ne.
A mít tak rozvrzané schody, to by radši po interiérech hosta na rukou nosil, aby ho hanba nemusela fackovat.
Samozřejmě by nepodcenil ani okolí. Diskotéku by zařídil nebo zrušil, záleželo by na preferencích hosta. Delfíny by sehnal, skákat před zapadajícím sluncem by je naučil, to nemůže být problém, takový delfín se učí rychle, želvy by poučil, aby těsně u pláže s ohledem na neplavce tu a tam způsobně vystrčily aspoň hlavu.
Moře by vyklidil od nečistot, vítr vypnul, slunce zapnul, ale ne moc, a západ slunce by zařídil tak dvakrát třikrát za den a zásadně nad mořem.
Sladké nicnedělání. Dokážete si představit, že na dovolenou budete vzpomínat jen v dobrém?
Vařil by výlučně jídla, která chutnají všem, ne jak tady, co dělají ty potvory, vždyť se to pomalu na talíři ještě hýbe, kdo to má jíst. Takový vepřový řízek, to je jiná, ten chutná každému. No jo, vlastně každému ne, ale oni si ti Arabové nakonec zvyknou, naše Máňa taky nejedla maso, když jí byly tři, a jak jí teď šmakuje.
Přírodní „Václaváky“ v Česku. Fenomén, který nechceme, ale máme |
Kuchyně by příjemně voněla, případně by byla pachově neutrální, na rozdíl od jídla, které by bylo chuťově utrální. Což sice možná není slovo, ale to oni tady stejně nepoznají, protože neumí jazyky. Přitom co by je to stálo, kdyby se aspoň trochu naučili česky.
V pátek se jede domů. To by tady čuměli, jaký my to tam máme! Spáry jak z alabastru. V paneláčku pěkně, na tom našem sídlišťátku. Tak na shledanou, paní Nováková, zase příští rok! Však my to ty kluky tady naučíme, jak to mají dělat, viďte?
