Blbé je, že Američané neumějí hrát šachy...

  • 30
Kolem půlnoci 11. září 2001 jsem sdělil spolucestujícímu na Transsibiřské magistrále, že na Ameriku kdosi zaútočil. On zamyšleně pokýval hlavou, a než znovu usnul, pravil: "Blbé je, že Američané neumějí hrát šachy." Dodnes nevím, co tím myslel, ale šachoví mistři kodrcající se vlakem přes Sibiř už lepší nebudou.

Cestovat vlakem je pro sbírání historek z cest velmi užitečné, i když v některých zemích to bývá dost nuda.

Projet z jednoho konce Británie na druhý může být dražší než urazit tutéž cestu letadlem, a jízdy příměstskými vlaky u Londýna tak slouží spíše k ujasňování si situace na burze, k debatám o roli kriketu v povznesení lidstva a o výhodnosti digitálních zavlažovačů trávníků.

To v Indii se mě kdysi kdosi zeptal, zda se mi líbil film Gándhí. Já řekl: "Ano, i když na jeho místě bych nevyháněl Brity z Indie." A on mi poté doporučil cestovat vlakem nejlevnější třídou. Buď mi chtěl dopřát pravou filmovou romantiku, nebo mě potrestat za kacířskou úvahu o britském impériu, každopádně jsem se ocitl uprostřed přecpané rozpálené konzervy, v níž cestující brali ztečí volné decimetry prostoru a neustále nastupovali i vystupovali všemi dostupnými otvory. Mě tak vymáčkli na žbrlení pro zavazadla, odkud jsem měl skvělý výhled na bitvu, při níž po sobě děti házely různými druhy tropického ovoce.

Velká potěšení cestovateli samozřejmě poskytuje cestování vlakem v bývalém SSSR. Před časem jsem odjížděl z Ingušska (to je dost divoký kraj hned vedle Čečenska) a vlak byl kvůli mně zpožděn, neboť jsem byl zatčen. Můj tělesný strážce, uvedl jsem dle pravdy při výslechu, byl oblastním přeborníkem severního Kavkazu v přetlačování pákou, čemuž odmítali policisté uvěřit se zdůvodněním, že u nich - kde i děti mají samopaly - se nikdo rukama nepřetlačuje.

Klíčovým železničním zážitkem je cesta Transsibiřskou magistrálou, po níž vlaky den za dnem prorážejí časová pásma mezi Moskvou a Vladivostokem a cestující proráží davy nezapomenutelných postaviček. Potkal jsem například Ruslana, ázerbájdžánského mafiána, který stále opakoval, že ještě nikoho nezabil a že se bojí létat.

Potkal jsem falešné hráče, kteří mezi zastávkami nemilosrdně obírali o peníze důvěřivé opilce a mě podezírali ze členství v FBI, CIA či Interpolu, neboť nemohli pochopit, proč by se měl cizinec kodrcat pomalým vlakem.

Potkal jsem zchudlé snílky, šťastné buddhistické mnichy, zachmuřené šamany, zneuznané básníky, podezřele se chichotající dámy.

Když vlak rachotící pustinou dostihla se zpožděním zpráva o útoku na Ameriku, všude kolem mě bylo najednou plno rozespalých cestujících, tvářili se smrtelně vážně a opravdu smrtelně vážní byli, vypadali jako zástupy duchů, cinkali lahvemi kořalky a říkali se sibiřským klidem: "Ničevó! To nic."

Někdo řekl, že než tahle plechárna dojede na konec cesty, vše už bude dávno, dávno dořešené. No a šachový mistr dodal, že prostě ti Američané neumějí hrát šachy.

 

K jízdě Transsibiřskou magistrálou patří pití čaje, ale i sušené ryby a strašlivě znuděné průvodčí

Pití čaje patří k jízdě Transsibiřskou magistrálou

,