"Stejnou bránou procházely každé ráno jejich matky a také matky jejich matek," říká Norbert Záliš, ředitel kladrubského hřebčína, a hrdě hledí na stádo energických zvířat mířících na šťavnaté pastviny v malebném okolí hospodářských budov. V tu chvíli ucítíte vše podstatné: zářící energii koní, kteří po staletí sloužili císařské rodině, a také úctu k tradicím, bez nichž by lidé v Kladrubech nemohli mnoho dokázat. Je to nejstarší velký hřebčín na světě - založil ho Rudolf II. v roce 1579 jako Jeho Milosti císařské oboru koňskou. Starokladrubští koně se stali nedílnou součástí historie - po mnoho staletí tahala spřežení běloušů kočáry panovníků habsburské monarchie. Ta už sice dávno zmizela z mapy Evropy, koně však zůstali a mají se čile k životu. A ve starých zdech hřebčína i na rozlehlých lukách a v lesích stranou hlavních cest se částečně zachovala atmosféra těch dávných dob. Kdysi to byla jen velká obora na březích Labe. Postupně přibývaly stáje, výstavné hospodářské budovy, kostel, ve kterém se dnes znovu slouží mše, zámeček, který pamatuje nejednu hlavu pomazanou a nejeden bujarý večírek šlechty či vojáků. (Po jedné zvlášť divoké oslavě hřebčín vyhořel. To je však už dávno, dávno.) To podstatné v Kladrubech je zelené: břečťan, kterým obrůstají stáje, zelené pastviny, na nichž se od rána do večera stovky běloušů prohánějí, aleje mohutných stromů a mnoho hektarů lesů. Kladruby jsou vlastně obrovský park, oáza klidu. "Jsme trochu na konci světa, ale je to tu nádherné," říká Petra Pilařová, správkyně hřebčína, která má na starosti, aby všichni ti miláčci dostali vše, co potřebují. "Všechna ta krása koním svědčí," dodává. Nejslavnější chvilka za mnoho desítek let pro Kladruby nastala v roce 1994, kdy šestispřeží běloušů zakoupila dánská královská rodina. Po dlouhé době se tak kladrubští koně vrátili do královských služeb. "Dokázali v obrovské konkurenci, že jsou stále tím, čím dřív, skvělými kočárovými koňmi," říká Jiří Spejchlík, vedoucí provozu. Vezli královnu Margrethe II. při oslavách 25. výročí jejího nástupu na trůn. Nadále jsou to koně se státním posláním - je-li vhodné svézt významné hosty, například španělský královský pár, Kladrubští zapřahají státní šestispřeží. A každý rok prodá hřebčín asi osmdesát koní. Zájemci přijíždějí z ciziny, ale také z České republiky, cena se pohybuje kolem tří set tisíc korun. "Lidé chtějí prestižní koně a my jsme schopni jim je nabídnout," říká Záliš. Před několika lety se tak starokladrubský kůň vrátil po čtyřech stoletích do země předků, byl prodán do španělské Andalusie. A ještě na jednu věc jsou v Kladrubech nesmírně hrdí - v roce 1995 byli hřebčín i starokladrubský kůň uznáni státní kulturní památkou. "Je to vůbec poprvé v dějinách této planety, kdy je hospodářské zvíře nahlíženo jako živoucí umělecké dílo," říká hrdě pan Záliš. Na pět set se jich dnes prohání na rozlehlých pastvištích Kladrub, kam vyrážejí každý den brzy ráno ze stájí, jež pamatují generace krásných koní. V kryté jízdárně, osvětlované těžkým lustrem, je dlouhé měsíce cvičí, aby dokázali tahat kočáry či cválat otevřenou krajinou se stejnou lehkostí a samozřejmostí jako jejich předci. Když ředitel Záliš prochází mezi boxy ve stájích, láskyplným hlasem k nim promlouvá. "Koně! Holky! Klucí!" A oni, zdá se, tomu rozumějí a uznale pokyvují hlavou. Rorella, Perfekta, Consula, Etna, Pompeja... V Kladrubech pracují lidé, kteří koním propadli beze zbytku. "Už si neumíme představit žít bez nich," říká Petra Pilařová, správkyně hřebčína. Tráví v něm skoro celý den. A pak sedí ještě několik hodin v sedle. Norberta Záliše není těžké představit si v nažehlené uniformě důstojného šlechtice, který s lehkou úklonou vítá císařskou delegaci do svého malého království. Jako šlechtice, který poté uhrane přítomné dámy v drahých robách svým jezdeckým uměním. Je to o to snazší, že pan Záliš byl za zásluhy povýšen dánskou královnou do šlechtického stavu a získal titul rytíře z Dannebrogu. A každý den trénuje svého bělouše a nacvičuje s ním cviky pradávné barokní drezurní školy, nad kterou se laikům i lidem od koní tají dech. Fotografie jeho předchůdců visí na stěně v pracovně, v prvním patře zámečku, ve kterém dříve přebývaly císařské návštěvy. "Ředitelé hřebčína žili v mnoha ohledech podobně jako my. I návštěvy třeba jezdili před sto lety vítat stejnou trasou, jako nyní jezdím já, na nádraží," říká. Dnes se ovšem tato stanice jmenuje Řečany nad Labem, tehdy, když tam z Vídně dorachotil velkolepý císařský vlak, nesla zastávka ještě jméno Kladrub. V minulosti se vůbec nad Kladruby nejednou stáhly těžké mraky, za první republiky, kdy bělouši mnohé dráždili jako jeden ze symbolů impéria, několik koní kdosi otrávil. V komunistické éře, která ničila tradice nejen koňské, se hřebčín stal jen malou částí zemědělského kolosu. To už je pryč. "V příštím století se starokladrubští koně rozhodně neztratí," říká pan Záliš. "Mají skvělou budoucnost. Vždycky ji měli."
* E-mail: jan.rybar@mafra.czMůže se hoditJAK SE TAM DOSTAT:Kladruby nad Labem leží mezi Kolínem a Pardubicemi, asi 15 kilometrů od Chlumce nad Cidlinou, přibližně 80 km od Prahy. Z pražského Masarykova nádraží je možné dojet do Řečan nad Labem. Do Kladrub je to pak asi tři kilometry pěšky.
CO VIDĚT: V Kladrubech je možné prohlédnout si hřebčín a také historické prostory zámku a galerie. V sezoně - od dubna do listopadu - se konají pravidelné prohlídky s průvodcem denně v 11, 13, 14:30 a 16 hodin (kromě pondělí). Mimo sezonu je nutné se domluvit na prohlídce předem na tel. (0457) 633 832, skupina by měla být alespoň pětičlenná. Vstupné: dospělí 30 Kč, děti 10 Kč. Stojí také za to projít se přilehlými parky, ve kterých se přes den pasou stovky koní.
 Hřebčín v Kladrubech je nejstarší na světě a byl založen Rudolfem II. v roce 1579. Spřežení běloušů pak tahala po staletí kočáry panovníků habsburské monarchie. |
