Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bikerská ikona Monte Tremalzo s rodinou. Šílenost, ale krásná

aktualizováno 
Na bikerskou modlu v italských Dolomitech do výšky 1800 m.n.m většinou šplhají partičky cyklistických nadšenců jen s těmi nejzdatnějšími dívkami. Rozhodl jsem se, že to zkusím trochu neortodoxně. Obtížný přejezd jsem připravil jako překvapení pro své pubertální syny a manželku vytrénovanou z lesních cestiček naší Vysočiny.

Tremalzo | foto: Jaroslav Beránek, iDNES.cz

Hned jsem vytušila, že to bude naprostá šílenost. Můj muž je perpetum mobile a blázen. Na Tremalzo se mi vůbec nechtělo, ale "ukecal" mne následujícími argumenty: do těch míst se prý jinak nikdy nedostanu. Uvidím ojedinělou alpskou frontovou linii první světové války, horské tunely, kaverny, zákopy a zároveň jedny z nejúžasnějších výhledů na Lago di Garda.

A právě na ty mne nakonec dostal. Den před tím jsme totiž absolvovali malý trénink: úžasný výjezd z Rivy del Garda zářezem do skalnatého útesu 100 metrů nad hladinou jezera až k Lago di Ledro. No vidíš a Tremalzo je ještě úžasnější, tvrdil.

mapka - Tremalzo, Lago di Garda

Generál rozděluje týmy

Šílenost to asi byla, ale nechtěl jsem couvnout. Připadal bych si jak blbec. Pokusil jsem se tedy aspoň maximálně eliminovat její rozčarování z několikahodinového děsného stoupání a ještě horšího sjíždění kamenitými stezkami do údolí. A taky jsem si uvědomil, že skutečně může jít do tuhého, pokud mi uprostřed s pláčem řekne, že už to dál opravdu nezvládne.

Rozdělil jsem proto naši expedici na tým A a tým B. Takticky jsem určil manželku za kapitána týmu A (ve složení ona a 11letý Kryštof) a zkrátil jim cestu tím, že jsem je zavezl autem co nejdál po trase do vesničky Tiarno, skoro pod obávaný kopec. Tým B (já a 14letý Šimon) jsme zavezli auto zpět do cíle k jezeru Lago di Ledro a pak vyrazili za týmem A na kolech, čímž jsme mu zároveň dali 10km náskok.

Lehký úsek na Riva Del Gardou

Naštěstí jsem už od rána byla duševně připravena na horor. 16km stále do prudkého a ještě prudšího kopce s převýšením přes 1000 metrů jsem opravdu ještě nikdy nevyjela. Ani když mi bylo 20, pak 30 nebo 40.

Ale začátek tak strašný nebyl. Cyklostezka údolím byla krásně vyasfaltovaná, chviličku jsme jeli dokonce skoro po rovině, míjeli jsme vysmáté cyklorodiny s malými dětmi a do toho svítilo sluníčko. Brzy se to změnilo. Za malebným jezerem Lago d´Ampola u odbočky označené nenápadnou cedulí Mt. Tremalzo, jsem pochopila co mne čeká.

Silnička se zlomila do děsného stoupání a zároveň se hned začala točit v ostrých serpentinách. Ale můj 11letý synek (zdatný závodník na kolečkových bruslích) vesele stoupal vzhůru jako by byl kapitán týmu A on. Vlastně jsem se díky tomu cítila docela v pohodě.

Cyklostezka nad jezerem

První stoupání. Přituhuje.

Náš tým nasadil hned po startu zdrcující tempo. Šimon (jinak také zdatný závodník na kolečkových bruslích) ukázal, že to umí i na kole. Na tachometru jsme při cestě údolím měli skoro pořád přes 30 km/hod. Jeli jsme jak šílenci i proto, abychom mohli co nejdříve podpořit tým A.

Po prvním kilometru stoupání jsem vytasila ženské zbraně – chtělo se mi smrkat, čurat a pít. Bohužel nebyl nablízku nikdo, s kým by to pohnulo. Synek šlapal jak fretka a v okamžiku, kdy nás dojela skupina českých hobíků zavěsil se za toho nejlepšího a zmizel za zatáčkou. Dalších 5km jsem jela sama a doufala, že snad někde bude čekat. Začal to být opravdu moc pěkný výlet.

Jeli jsme hodně svižně a a míjeli jednu skupinku za druhou. Každou chvilku jsem si myslel, že už musíme tým A dohnat, ale kilometry ubíhaly a nikde nikdo. Tohle jsem opravdu nečekal. Buď zabloudili a nebo ta ženská jede fakt tak dobře. Dojeli jsme je až hodně za půlkou za kapličkou Santa Croce v nadmořské výšce asi 1150 metrů.

Synek čekal u kapličky a tvrdil, že už dobrou půl hodinu. Začala jsem mít vztek a představa, že jsme teprve v půlce kopce byla hrozná. Dali jsme si sváču a říkali si, kde proboha ti dva jsou. Pitomej tým B (co to je vůbec za blbost dát si takovýhle označení) se někde fláká a já tu snad umřu.

Funím, naštvaná se otáčím a koukám: jsou za námi. Ahoj mami! Starší Šimon letí do stoupání jak Contador a manžel se blbě zubí. Dělá, že je vše v nejlepším pořádku. Moc dobře ví, že není. Zřejmě proto vytahuje z kapsy gumycuk, na kterém mne prý vytáhne až na vrchol. Až na vrchol? Tak to jsem tedy na tebe zvědavá, chlapečku…

Makám za dva

Až doteď to jelo jak po másle. Dělám jako že nic a připoutávám mírně naštvanou manželku na gumycuk. Uvidíš, v pohodě to spolu vyšlápneme až nahoru.

Tak v pohodě to bylo jen prvních 500 metrů. I když se žena zjevně snaží, táhnu za sebou balvan. Je to dřina, úplně ze mě leje. Ale musím dělat, jako že nic. Potřebuji, aby uvěřila, že se to dá zvládnout. Naši milovaní synové mi mezitím začínají lézt na nervy. Míhají se kolem nás jak čamrdové, chechtají se vtipům a jedou úplně jinou ligu.

Nejdřív mi to fakt pomáhá a jsem skoro dojatá. Ten chlap se tedy fakt kvůli mně snaží. Za chvíli ale začíná být nasazené tempo nad mé síly. Nejraději bych jela sama. Jenže vím, že bych se nadřela stejně a trvalo by to dvakrát tak dlouho. A my začínáme hrát o čas. Zatínám zuby a dělám, že ještě můžu.

Tunely na trase

Kopec se noří do mlhy a naklápí se čím dál tím víc. Rychlost klesá téměř k hodnotám lidské chůze. Tohle už dlouho nevydržím. Najednou se z mraků vynoří horská bouda Rifugio Garibaldi ve výšce téměř naší Sněžky. Z posledních sil zamumlám: jdeme na polívku.

Alpská bramboračka byla drahá a dost hnusná, ale v podstatě mne zachránila. Na vrchol zbývají poslední dva kilometry. Horší to už určitě nebude a zbytek je z kopce. Přestávám být na naštvaná a těším se na výhledy.

Rozdílné pohledy

Její nenadálý optimismus mne děsí. Kopec dolů pro ni může být mnohem těžší a nebezpečnější, než cesta po asfaltce nahoru. Teď už jí můj gumycuk nepomůže, bude to muset zvládnout sama. Navíc vjíždíme do mlhy a ukazuje se, že vrchol ještě není vrchol. Asfaltka končí a kola začínají drkotat o stále větší a větší šutry.

Za tunelem na druhé straně kopce se to konečně zlomí. Začíná prudký sjezd dolů. Jak později zjišťujeme, dobrých dvacet kilometrů po kamenech a skalnatých vymletých vodních korytech. Výhledy kvůli mlze nejsou. Jen kaverny, tunely a válečné stezky z první světové války.

Hlavně opatrně

Po prvních 100metrech sjezdu mám smrt v očích. Pode mnou v mlze propast a kolo se vrklá po kamení. Absolutně nejsem pánem situace a chci se vrátit. Jenže všichni mí chlapi jsou už dávno někde vpředu a řičí blahem: Mami, tohle je nářez! Tak jen doufám, že to takhle nebude dál a tenhle nářez nějak přežiju.

Všechno je jinak

My muži jsme nadšení ačkoli i pro nás to je chvilkama na hraně. "Nesmíš jet moc pomalu, čím pomaleji, tím kolo hůř jede přes překážky," snažím se jí poradit, když vidím, jak opatrně zdrncává 12% kamenitý sráz. Krajina je skutečně úžasná. Připomíná mýtickou Středozem z Pána prstenů. Stezka se vine mezi skalami nad hlubokými propastmi, všude samé ostré hroty a hluboké srázy. Hlavně nespadnout.

Kolo mi podklouzne a málem letím přes řidítka. Raději se na chvilku zastavím a pak bicykl chvíli vedu. Ohromeně a zdrceně zároveň hledím do pohádkové krajiny. Měl pravdu, tohle bych asi fakt nikdy neměla šanci uvidět. Ale představovala jsem si to úplně jinak. Maminko, nechci tady umřít.

Kolem se prořítí parta hobíků se dvěma vyšvihanými děvčaty. Připadám si jako postavička z Teletubbies. A takhle to trvá tři hodiny. Někde to je dokonce ještě těžší a nebezpečnější než na začátku. Já ho asi zabiju.

Krajina jako v Tolkienově Středozemi

Krajina jako v Tolkienově Středozemi

Smíření

Je mi jí líto, asi jsem to fakt přehnal. Ten sjezd je nekonečný. Občas proti nám jedou magoři opačným směrem, s helmou na řídítkách funí do kopce mezi šílenými kameny. Aspoň že kluky to baví. Chvilkami až moc, musím je brzdit, aby se někde nezřítili se skály.

Míjíme místa s exotickými jmény: Bocca di Val Marza, Passo dei Gatúm, Passo Pra della Rossa, Rifugio degli Alpini s dělem z první světové války, pak Passo Bestana, Bocca dei Fortini, Punta di Mois a konečně Passo Guil. Tuhle část jedeme s milou dvojicí Němců.

Stará silnice nad jezerem

On má místo jedné nohy protézu, ale jede skvěle, ona se neustále usmívá a doslova srší pozitivní energií. Začínám mít radost, že jsme to zvládli. Proti nám už jede auto. Zbývá poslední snad už pohodový sjezdík k Lago di Ledro.

Takhle je to skoro vždycky. Pokaždé mi nic pořádně neřekne, všechno je jinak, ale přeci jen, mám radost, že jsem to zvládla a musím uznat, že to byl úžasný zážitek. Ale teď už rychle domů.

A jéje! Sklon snad 15% a k tomu kočičí hlavy zalité do betonu. Pohodový sjezdík byl jen zbožným přáním. Poslední kilometry do vesničky Pré jsou prověrkou brzd a posledních sil. Nejhorší je, že z Pré bychom se měli začít znovu šplhat dalších pět kilometrů do kopce k autu, které parkuje u Lago d iLedro.

Tak to teda ne, teď už prostě pojedu s Kryštofem dolů do Rivy a vy si můžete klidně hrát na Tour de France. Naoko se zlobím, ale už je mi dobře, protože vím, že teď už se domů určitě nějak dovalíme.

Silničky nad jezerem

Silničky nad jezerem

S Kolem na Lago di garda

Další tipy pro bikery: Monte Altissimo nebo Nino Pernici.

Rodiny s dětmi nemusí nutně jezdit ve stopách bikových šílenců. Krásný pohodový výlet je například kolem Lago di Ledro, z Torbole u jezera Garda údolím do městečka Arco a pak ještě dál nebo v textu již zmíněný velmi scénický výjezd z Riva del Garda k Lago di Ledro.

Více například na: www.gardatrentino.it

Autoři:


Nejčtenější

Naivní Češi v sandálech jsou v Chorvatsku pojem. Znají je i záchranáři

Milovníci hor ocení při návštěvě Makarské výstup na vrcholky Biokova.

Makarska je klenot Dalmácie, ale umí být i nebezpečná. Nádherná a unikátní příroda totiž bývá při nepříznivém počasí...

V Paříži nainstalovali nové eko-pisoáry. Nechutné, bouří se místní

Pařížané si stěžují na výrazné pisoáry bez zástěn v centru města. (13. srpna...

Paříž přišla s novým nápadem, jak ekologicky využít lidskou moč. Nové červené pisoáry se slámou uvnitř dokážou vytvořit...



Musíte sebrat odvahu a se žralokem bojovat, řekl v Rozstřelu filmař žraloků

Steve Lichtag byl hostem pořadu Rozstřel.

Na začátku srpna usmrtil českého turistu v egyptském letovisku Marsá Alam žralok. V Egyptě nejde o ojedinělý útok, za...

Nebuďte povýšení a nechovejte se jako stádo. Sedm cestovatelských hříchů

Vyrážet do světa bez zvídavosti je jedním z největších hříchů pod sluncem.

Chcete si prázdninové toulky po světě opravdu užít? Podívejte se na seznam zásadních chyb, které nesmíte na cestách...

Co se stovkami krokodýlů? Západní břeh Jordánu děsí zkrachovalá atrakce

Týden obrazem

Měla to být atrakce pro turisty, ale teď je to noční můra pro místní. Na farmě v osadě Petzael na Západním břehu...

Další z rubriky

Amsterdam pohlcuje kriminalita, v noci se z města stává džungle

Amsterdam se stabilně řadí mezi nejnebezpečnější evropské metropole. Na sto...

Nizozemská metropole je po setmění místem, kde přestávají platit zákony, varuje tamní ombudsman. Přetížená policie...

Bioplynka na Everestu. Nový projekt má odstranit tuny horolezeckých výkalů

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Mount Everest je výzva. Tisíce vášnivých horolezců se každým rokem snaží pokořit vrchol nejvyšší hory světa, ale jen...

Slovensko bez turistů. Nejkrásnější dolina Nízkých Tater zeje prázdnotou

Dolina Štiavnica od Štefánikovy chaty

Za nejkrásnější dolinu Nízkých Tater bývá obvykle považována Demänovská dolina s turistickým střediskem Jasná a...

Najdete na iDNES.cz