Jste teď šťastný?
Myslíte podle bhútánského indexu Hrubého národního štěstí?
Jsou tím vyhlášení po celém světě, prý je to pro ně důležitější než celosvětově vzývaný ekonomický Hrubý národní produkt. Jak je to doopravdy?
Já si rozhodně nemůžu stěžovat. Je to nádherná země, mám tam krásnou práci a dost volného času pro výlety na kole do míst, kam se turisté ani nedostanou. Za tři roky jsem se nesetkal s žádným podrazem. Když mám defekt, stačí zvednout ruku a vždy zastaví první auto. Vydatné jídlo v restauraci pořídím pod sto korun, dům stojí šest tisíc měsíčně.
Vy jste tam elita. Co obyčejní Bhútánci, ti jsou šťastní?
Starší a střední generace určitě. Oni byli dlouho uzavřenou zemí bez peněz i bez turistů, otvírat se začali až koncem dvacátého století. Nevadí jim život bez kin, bez divadel, bez spousty restaurací, stačí jim ta nádherná příroda. Ale jak to bude s mladými, o to mám upřímně trochu obavy. Oni už díky internetu vidí, jak to chodí jinde, jenže Bhútán není zemí pro takzvaně kosmopolitní lidi. I ten internet je tu stále vzácnost, běžné připojení má limit 4 GB za měsíc a pokud potřebujete víc, doplácíte částky skoro jako za nájem bytu.
Čtěte v sobotu 23. srpnaRozšířenou verzi rozhovoru čtěte v sobotu v magazínu Víkend MF DNES |
Četl jsem, že Bhútán je - nejen na asijské poměry - brutálně drahý pro turisty.
Je fakt, že minimální povinná útrata činí 250 dolarů denně (přibližně 5 tisíc korun).
Co za ty peníze návštěvníci dostanou?
Kompletní servis. Vedle víza je v ceně místní doprava, průvodce, ubytování i jídlo. A samozřejmě si můžete mnohonásobně připlatit. Turistům ty ceny zřejmě příliš nevadí, my létáme neustále plně obsazení.
V čem tkví turistická přitažlivost Bhútánu navzdory ohromným nákladům?
Vše je opravdové. Procestoval jsem hodně zemí, ale všude mně přišlo, že danou kulturu musíte jít někam hledat. Například v Nepálu jsou překrásná místa, ale musíte za nimi jet. Přistanete v Káthmándú, kde je špína, smog, neskutečný provoz, bezpočet jídelen KFC, McDonalds a podobných nesmyslů. To se vám v Bhútánu nestane, autentická atmosféra na vás působí hned po přistání. Domy mohou být pouze v tradiční architektuře, všichni Bhútánci chodí v národních dresech, k tomu úžasně čistý vzduch a super příroda… V Bhútánu není místo, které by nebylo bhútánské.
Líčíte to jako pohádkový svět. Jaké tam číhají na cizince nástrahy?
Nejvíc asi na cestách: Bhútánci jsou neopatrní řidiči a místní cesty jsou strašné. V zemi se lidé ani nepřipoutávají – to kdyby auto padalo ze srázu, aby včas stihli vyskočit. I hodně vysoko v horách můžete v přírodě narazit na tygra.
Dalším zádrhelem je lékařská pomoc: v zemi není vrtulník a mnohá místa jsou značně odlehlá. Tudíž lékařská pomoc není zdaleka vždy po ruce, což jsem si ověřil na vlastní kůži po pádu z kola kvůli agresivním pouličním psům. S vykloubeným ramenem, ačkoli jsem byl osm minut jízdy od nemocnice, jsem na sanitku – a to slovo berte s nadhledem – čekal dvě hodiny. A to jsem měl velké štěstí, že byl na místě nehody mobilní signál.
Co vás tam – vedle práce pochopitelně - drží?
Za rok najezdím v těch úžasných horách sedm a půl tisíce kilometrů na kole. Loni jsem se tam dokonce zúčastnil údajně nejtěžšího nonstop závodu bikerů na světě: ze středu země v Bumthangu do hlavního města Thimphu – start ve dvě hodiny ráno, 268 kilometrů přes čtyři horské hřebeny, nastoupáno 5800 metrů. Trvalo mi to 12 hodin a 36 minut – byl jsem v cíli jako první cizinec, ostatní nezvládli aklimatizaci na tamější nadmořskou výšku. Já jsem zvyklý: moje nejoblíbenější trasa je Paro – Chelala, což je 36 kilometrů dlouhé stoupání z výšky 2300 metrů do 3988 metrů – to si dávám i po letu. Vedle cyklistiky se mi líbí pohodová a přátelská nálada ve společnosti. Chodit do práce a bát se, kdy najdu ve schránce výpověď, tak jako v Česku, to není ta pravá atmosféra, kterou pilot vyhledává.
Jak vlastně český pilot přijde k práci v himálajském Bhútánu?
Jak už to v životě chodívá: úplnou náhodou. Zrovna když jsem přišel o práci v Praze na Ruzyni, tak Bhútánci sháněli posádku k převozu a rozlétání stroje stejného typu, na kterém jsem létal v Česku. Bývalý český kolega mě oslovil, zda do toho půjdu s ním. A když mi tam po dvou měsících nabídli kapitánský výcvik, byla to pro mě obrovská příležitost, takže jsem se s nimi dohodl na tři roky. A když mi teď nabídli místo kapitána airbusu, tak ačkoli bych chtěl domů, budu létat další tři roky v Bhútánu.
Je pravda, jak se píše na internetu, že na tamním zrádném horském letišti smí přistávat jen osm pilotů na světě a vy jste jedním z nich?
Je nás o něco víc – dvanáct, z toho dva Češi. Ale je to skutečně přísné: i kdyby tam chtělo přistát soukromé letadlo, musí být na palubě někdo z nás, kdo máme speciální výcvik pro lety do Bhútánu (sestřih z bhútánských letišť si pusťte na videu v úvodu článku - pozn.red.)
