Naše nezapomenutelné výlety s kamarády na běžkách po neprovozované železniční trati mezi Jakuszycemi a Harrachovem letos skončily. V červenci se totiž po dlouholetém úsilí trať zprovoznila a vlaky ze z české strany do Polska po 65 letech rozjely.
Na trase jsou zavedeny regulérní pravidelné vlaky, v sezoně i 4x denně. A to je výzva k dalšímu dobrodružství!
Peněženku ani pořádně neschovávejte
Je zamračený lednový den, lehce pod nulou, na běžky ideální. Nasedám v Kořenově do vláčku, který mě údolím Jizery doveze až do poslední stanice na českém území, do Harrachova. Vlak je kupodivu plný, ale místo k sezení ještě najdu.
Průvodčímu hlásím, že chci lístek do Sklářské Poruby (místní říkají zásadně Poreby), což je stanice asi 8 kilometrů za naší hranicí. "Já vám to mohu prodat pouze do Harrachova, tam se přestupuje," dozvídám se. Nevadí, platím 14 korun a vagonkem z 80. let se kodrcám nádhernou zasněženou krajinou. Kdyby byly lavice místo čalouněných dřevěné, je romantika minulého století dokonalá.
V Harrachově vystupujeme a celé osazenstvo houfně pochoduje asi 20 metrů po nástupišti, kde je již přistavený vláček společnosti Viamont, mířící do Polska.
Připadám si, že jsme poskočili o století. Nádherná moderní souprava, uvnitř sedačky skoro jako z letadla, u každé přiložená mapa okolí – poslužte si. Na displeji svítí čas, datum, kam jedeme a jméno průvodčího, který nás vítá. Kabina strojvedoucího je prosklená vpředu i vzadu, optimální pro děti, které mohou sledovat trať. Tak na tohle si u nás počkáme nejméně 10 let, povzdechnu si při vzpomínce na naše hejtmany, kteří smlouvami na dlouhou dobu zabetonovali na našich kolejích monopol Českých drah.
Vlak Českých drah starý několik desetiletí
Železniční most přes řeku Jizeru mezi Kořenovem a Harrachovem
Rozjíždíme se a přichází český průvodčí. Hlásím mu stanici Sklářská Poruba. Požaduje po mně 10 korun. Tak to je zadarmo, říkám si. Pak se dozvídám, že on mi smí prodat jízdenku pouze do první stanice za hranicemi, což jsou Jakuszyce. Pak prý přijde polský průvodčí, který mi prodá jízdenku dál.
Blížíme se k Jakusyzcím a pohled z okénka lahodí oku každého běžkaře. Poláci prý toto středisko považují za nejlepší a největší běžecký areál v zemi. Při pohledu na čerstvě urolbované, neuvěřitelně široké běžecké magistrály se z vagonu, kde sedí výhradně čeští běžkaři, ozývají hlášky jako: "Tak to je teda paráda", "Luxus na entou", "To bude pošušňáníčko". A mají pravdu.
Interiér polského vlaku Viamont
Když se na přelomu 19. a 20. století tato trať postavila hlavně pro přepravu dřeva a výrobků místních sklářů, nikdo netušil, na co bude jednou sloužit. A tak koleje vedou snad dva metry od domu a na druhou stranu je zhruba stejně vzdálená silnice. Vláček se plíží krokem, houká ostošest. Neznalý řidič na silnici by se snad mohl i polekat.
Vláček zastavuje, téměř celý se vylidní. Dál nás jede jen pět. Zvedá se polský kolega průvodčí a já vytahuju během této jízdy už potřetí peněženku. Hlásím stanici Sklářská Poruba – hutě a platím 3,70 zlotých, což je v přepočtu asi 24 korun. Přede mnou je asi 7 kilometrů jízdy zasněženou lesní krajinou, kterou si užívám, než budu muset vyjít na mráz.
Vlak Viamont ve stanici Sklářská Poruba
Jakuszyce
Samota z počátku minulého století
Vystupuju na kraji Sklářské Poruby a zapínám GPS navigaci. Ani ne tak proto, abych se neztratil, ale spíše aby mi zaznamenala mou trasu, rychlost, převýšení, zastávky a všechny ty další údaje, bez kterých bych nemohl žít.
Cesta do Jakuszyc vede podél tratě. Je jasné, že nehrozí žádné prudké stoupání. Ostatně viděli jste již železniční trať, která by prudce stoupala? Tak je přede mnou asi 6 kilometrů mírně do kopce lesem, jak si pamatuju z léta z kola.
Samota v lesích mezi Sklářskou Porubou a Jakuszycemi
Prvních asi 500 metrů musím běžky nést, jdu po protažené dlážděné cestě. Pak sice běžky nasazuji, ale mám spíš štěstí, že se dá jet. Stále nejsem v areálu, kam by pravidelně z Jakusyzc zajížděly rolby.
Ale sám jsem z vlaku vystoupil a sám i postupuji. Kdo nezažil absolutní ticho v lese, kde několik kilometrů slyší jen své běžky a ptáky, ten pocit nepochopí. Užívám si to, opravdu hluboce to vychutnávám. Zážitek umocňuje i místo, kde zbylo pár staveb snad z války, snad z dob socialismu. Rozpadlé zbytky jakoby říkaly, že tady se zastavil čas.
Nastupuje běžkařský ráj
Po čtyřech kilometrech narážím na první rolbované trasy. Teď je to zase o něčem jiném. Sice již potkávám nějaké běžkaře, ale kvalita čerstvě zrolbované stopy mě svádí k i trochu sportovnějšímu tempu. A jak se blížím k Jakusyzcím, stopa se rozšiřuje a nakonec je široká dobrých 12 metrů. Vyfrézované jsou čtyři stopy pro klasický styl a mezi nimi dva pruhy pro styl volný. Tak tohle jsem ještě nikde neviděl.
Z Jakuszyc se chystám přejet na Orle. Trasy již znám, dnes se chystám volit novinku, kterou jsem ještě nezkusil. Je to nejkratší varianta, ale na rozdíl od ostatních se netočí kolem hory Krogulec, ale vede přímo přes ni. Nevím, zda mám štěstí nebo smůlu, ale jsou zde nějaké běžecké závody a tato trasa je uzavřena. Postupuji tedy klasicky sice oklikou, ale po vrstevnici a asi po 5 kilometrech jsem na samotě Orle.
Polské Orle
Čtyřstopá běžecká magistrála poblíž Jakuszyc
Zkušeným zrakem odhaduji, že venku stojí tak 10 párů běžek, tedy není narváno, jak tomu tady většinou bývá. Výjimečně se proto rozhoduji jít dovnitř a dát si pauzu a oběd. Já, ať už na kole, nebo na běžkách, jezdím na sladké a pivo. Tak obědvám palačinku s jahodami (čtyři zloté), dvě piva místní výroby (po pěti zlotých) a nakonec usuzuji, že ten jablečný koláč taky nevypadá špatně a za pět zlotých ho dokupuji. Nádherné, příjemné posezení u hořícího krbu. Mají tu takovou raritu, když si koupíte klobásu, můžete si ji ogrilovat v krbu v kovovém opékači.
Když vyjdu před barák, udeří do mě mráz. To mě vždycky nakopne a prvních pár kilometrů jedu jako raketa, abych se zahřál. Dostávám se k mostu přes Jizeru, který zde stával od 19. století. V dobách, kdy místní osady měly tisíce obyvatel, se tudy chodilo hromadně na nedělní bohoslužby do sousední vesnice. Pak přišla válka, soudruzi a celé to podléhalo hraničnímu režimu. Nikdo tam nesměl a most chátral. Nakonec ho naši pohraničníci v roce 1982 vyhodili do povětří. Jako lávka pro pěší, běžkaře a cyklisty byl znovu postaven asi před pěti lety. Děkujeme.
Most přes řeku Jizeru, znovu postavený roku 2005
Stoupám k osadě Jizerka. Vidím energetiky, jak vztyčují nový sloup elektrického vedení. "Jak se to povedlo?", ptám se, "vždyť žádný vítr není". "Praskl izolátor a spálilo to celý sloup," vysvětlují a jejich slova dokresluje všudypřítomný zápach spáleniny. Jsem elektroenergetik, ale že to může mít takovou sílu, jsem si dosud neuměl představit.
Podél silnice, tedy již cestou nejmenšího odporu, sjíždím do Polubného, kde jsem ráno začal. Přehrávám z GPS přístroje data do počítače a dívám se na své výkony. To mě vždycky vrátí na zem. Každý rok si říkám, že už musím jednou taky zajet Jizerskou 50. Pak ale zkontroluju svou průměrnou rychlost a na dnešních asi 22 kilometrech rychle pochopím, že tímto tempem bych na té padesátce nesplnil ani limit, kdy se uzavírají trasy a autobusy sbírají odpadlíky. Tak se zase těším na nějakou svou klasickou pohodovou turistiku.
Zobrazit místo Na běžkách ze Sklářské Poruby přes Jakuszyce, Orle a Jizerku do Polubného na větší mapě
může se hodit
|
