Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Benzinová odysea v Íránu aneb jak se z trabantu stal kamion

aktualizováno 
Že v Íránu nastaly problémy s benzinem, jsme věděli už od našeho odjezdu. Palivo je na příděl. Na hranicích se ale nic moc nedozvíme, slyšíme jen "no problem" od místních šmelinářů a profesionálních "vyběhávačů", kteří za tučný bakšiš seženou jakékoliv potvrzení s razítkem, které právě potřebujete. Co na tom, že se náš trabant kvůli tomu musí změnit v kamion.

Írán - V Turecku nás pozvali na čaj, v Íránu na kanystr. Bohužel nafty. A takhle ji místní pumpař v mžiku ekologicky zlikvidoval. | foto: Trans Trabant TeamiDNES.cz

Trans National Trabant TOUR 2007

Benzinová anabáze začala hned na hranicích do Íránu. O problémech s benzinem se zmiňoval úředníček, který nás na přechodu zdržoval šest hodin, nakonec ale začal tvrdit: "No problem!". Zřejmě se nás chtěl pěkně po úřednicku zbavit.

Kapitola první: papír růžový

Bylo nám jasné, že musíme ještě na přechodu získat nějaké potvrzení, protože pak už by nám mohl pomoci leda Alláh. Tonouce v záplavě arabských písmen, která neumíme přečíst, a v záplavě nařízení, kterým nerozumíme, chápeme se pomyslného stébla v podobě anglicky mluvící průvodkyně, která má za úkol vytahovat zmatené turisty z kaše íránské byrokracie. Bohužel ale i ona se v tuhle chvíli stává tonoucí.

S pohledem supa kroužícího nad dodýchávající kořistí se na nás vrhají místní "čendžmani" a vrhají nás do útrob íránského úředního šimla. Trocha rozsypaného čaje a razítko na jednom kusu odněkud utrženého papíru, trocha rozsypaného čaje a jiné razítko na dalším kusu papíru utrženého odjinud.

Lehce nás znervózňuje skutečnost, že ani místní vekslák neví, jak přesně všechno zařídit, pendluje od ouřady k ouřadovi, leští kliky a snaží se neochotné úředníky přemluvit.

O více než hodinu intenzivního běhání a přejíždění později jsme o růžový arch hrozivých rozměrů těžší a o padesát dolarů lehčí. Inu co, své peníze si zasloužil, sami bychom se přes tenhle úřední šmejd probíjeli ještě několik dnů.

Írán
Fronta na benzin je opravdu dlouhá

Kapitola druhá: papír růžový jest ve skutečnosti papír hnědý

Žlutý Egu o hmotnosti nedosahující ani jedné tuny je nyní oficiálně kamion (díky onomu růžovému archu), má naplánovanou trasu napříč Íránem a musí se hlásit každé policejní hlídce.

A stejně jako za nasbírané body z Aquily dostanete plyšáka, za dost íránských policejních razítek vám na pumpě natankují. Inu proč ne, řídit tirák jsme si všichni vždycky přáli, jediné, co nám nevoní, je předdefinovaná trasa. Voláme na ambasádu. "Řiďte se selským rozumem," zní rada nad zlato, a to bez jakékoliv ironie – v Íránu tohle prostě platí.

Jsme slušní hoši, takže nejprve po dobrém – stavíme u policisty. Co tu chcete? Dál, pryč… Aha, no tak asi opravdu nejsme kamion.

Zajíždíme k opodál stojící benzinové pumpě, máváme růžovým papírem, div nám ruce neupadnou, ale kýžený efekt se jaksi nedostavuje. Benzinkarta. Čipová karta, která se strká přímo do stojanů a neúprosně kontroluje povolený odběr. Benzinkarta. To je to magické slůvko.

Ještě netušíme, že tuhle otravnou mantru budeme slýchat stále častěji. Benzinkarta. Nemáme. Posílají nás zpět k jiné benzinové pumpě blíž u hranic, kde opět máváme tím nejdražším jednovrstvým ''toaletním papírem" za 50 USD.

Nakonec po menším dohadování s místním pumpařem tankujeme. Prošedivělý děda se po arabsku do krve hádá o každý litr, ale když odjíždíme, blahosklonně se ve zpětných zrcátkách usmívá. Ještě aby ne, když právě těm troubům odkudsi ze západu prodal 40 litrů za cenu bezmála šesti set.

Írán
Íránské "lidové" umění, podobné výtvory zdobí každou důležitější křižovatku.

Trans National Trabant 2007: Etapa č.4


Íránské planiny byly našemu Egu i přes silný protivítr vcelku milostivé a horských přejezdů nakonec nebylo tolik – vlastně jen jeden. Díky tomu se spotřeba vcelku normalizovala.
Celková ujetá vzdálenost: 6007 km
Trvání cesty (včetně zastávek): 15 dní 23 hodin
Maximální dosažená rychlost: 111 km/h
Běžná cestovní rychlost: 75 km/h
Běžná cestovní rychlost do kopce: 40 km/h
Nejnižší dosažená cest. rychlost: 15 km/h
Průměrná rychlost během cesty: 55 km/h
Průměrná spotřeba: 8-8,5l/100 km
Dojezd na jednu nádrž (26l): 363 km


Závadovník
Rozbil se nám klakson! Bez něj se v Íránu jezdit opravdu nedá. Naštěstí šlo jen o přechodnou záležitost. Voda zřejmě zatekla někam, kam neměla.
1.2200 km – výměna svíček (Istanbul, Turecko)
2.3400 km – dotažení syticího šroubku u karburátoru (Malatya, Turecko)
3.3950 km – prasklé lanko náhonu tachometru (Van, Turecko)
4.5627 km – natekla nám voda do klaksonu! Naštěstí se včas probral… (Amol, Írán)
5.6005 km – zlobí čtyřka, snad nám, holka, neumře (Pol, Írán)

Írán


Kapitola třetí: papír modrý

Míříme do srdce Íránu a po cestě zkoušíme další pumpy. Benzinkarta. Nemáme. Jakto? Nevíme. Tak to máte smůlu. Pořád stejná písnička.

Je noc, pár litrů v nádrži, nervy nadranc a Tabríz na dohled. U benzinky narážíme na mladíka, který nechá Egu napojit ze svého. Umí vcelku obstojně anglicky a vláčí se s námi od okénka o okénku. Nakonec ukazuje jedno, u kterého máme druhý den ráno přešlapovat a mizí v mumraji divoce se proplétajících aut.

Ráno jsme na místě a zjišťujeme, že stojíme před žábou na prameni. Před místní centrálou národní ropné společnosti. Už přemýšlíme, jak rychle dostaneme kartu, naše nadšení ovšem mizí, když vidíme dalšího zakaboněného úřednického Alibabu a další papír. Tentokrát modrý.

"Hu, ha. Ho," drmolí a cosi píše. Anglicky umí bohužel jen "hello". Aha…adresa je to. Bloudíme labyrintem chodeb, kličkujeme kancelářemi s pevným odhodláním zjistit, kam a proč se máme zase táhnout. Odchytáváme jakousi milou paní, jejíž znalost anglického jazyka, ač není rozhodně dokonalá, je nejlepší v širém okolí. Kromě toho také disponuje vlastností v Íránu vcelku běžnou (pokud nejde o úředníky), a to bezbřehou ochotou nám pomoci.

Máme jet tam a tam, ukazuje na mapě. Benzinka? Cože? Zjišťujeme další z tajemství zlotřilého Alibaby - modrý papír rovná se příděl paliva. Objem rovná se čtyřicet litrů. Použitelnost na trase rovná se nule. Marně se, vyzbrojení odhodláním i milou paní, snažíme zlomit nezlomnou úřední tupost. Potřebujeme do Turkmenistánu, čtyřicet litrů je málo. Potřebujeme alespoň sto. Naše auto má nádrž na dvacet litrů, čtyřicet najednou je moc. Potřebujeme tankovat průběžně.

Výsledek? Alibaba blahosklonně zvedá povolený odběr na padesát. Kam to dáme? Jak se řekne persky kanystr? Kam dáme kanystr, když na střeše už jsou dva?

Írán
Skalní vesnice Khandovan připomíná svými tvary známou tureckou Kappadokii

Írán
Na rozdíl od Kappadokie ale v Khandovanu dodnes běžně žijí lidé

Kapitola čtvrtá: papír bílý a již definitivně poslední

Jsme turisti. Tedy lidé, kteří jsou celkem vítaní, ale přeci jen ne natolik důležití, aby se na ně při benzinové reformě myslelo. Naštěstí tu máme alespoň turistické kanceláře. V půlmilionovém Tabrízu dokonce dvě. Ta naše je zapadlá ve změti bočních uliček. Hledáme ji dobrou hodinu. Nikdo ze tří zaměstnanců v ní neumí anglicky.

Na anglicky mluvící turisty tu nejsou dvakrát zařízení. Ale snaží se. Kamsi telefonují a večer máme nakonec něco, co by měl být oficiální dopis opravňující nás k odběru. Neopravňuje.

Další papír s dalším bezcenným razítkem, jen tentokrát sněhobílý. Tři dny, tři papíry, a benzin stále žádný. Írán je prostě ropná velmoc, která nemá pro vlastní lidi dostatek benzinu a pro turisty zřejmě už vůbec žádný. Jediné, co nás utěšuje, je fakt, že jsme díky extrémně milému průvodci mohli zhlédnou všechny tabrízské památky i různá zákoutí města, kam bychom se sami jistě nedostali.

Írán rallye

Lapálie s íránským benzinem… dohromady žádní mrtví, zato několik zraněných (prodřené prsty od podávání papírů a bezútěšného otevírání a zavírání nádrže) a zejména tři dny v prachu. Vzhledem k omezenému dosahu naší 26l nádrže odmítáme riskovat a Írán končí dříve, než vlastně stačil začít.

Přesto ale z něj kus poznáváme. Tabríz, město našich úřednických šněrovaček, asi nejlépe. Místní domorodci nás provádějí snad tím nejkomplikovanějším kapitalistickým bludištěm pod sluncem – Velkým Bazarem. Dokonce největším v celém Íránu. Jestli někde opravdu funguje bájná neviditelná ruka trhu, pak je to zde.

Írán
Velký Bazar

Krásné místní mešity máme dokonce možnost poznat v akci. Pro tradičně perskou kulturu stovek malinkatých krámků rozesetých všude po ulicích ztrácíme v Tabrízu orientaci. Město je to krásné, se spoustou zajímavostí, s příjemnými lidmi, rušným obchodem, filtrovaným internetem, ale občas přichází chvíle, kdy byste toto všechno byli ochotni vyměnit alespoň za jednu šipku směrem ven.

Írán
Zvenčí zůstalo z Modré mešity v Tabrízu modré již jen průčelí

Írán
Uvnitř je tabrízská Modrá mešita stále úchvatná

Rychlostí světelného paprsku vyrážíme s plným autem benzinu k Teheránu a krátíme cestu Íránem na tu nejkratší možnou: Kaspické moře - jež pokořujeme svými nahými těly, Gorgan - jenž v zoufalství v noci poznáváme skrze místní noční obchůdky a fastfoody, a první dostupný hraniční přechod u vesničky Pol – jenž nám poskytuje poslední asfalt pod hlavou v Íránu. Pro nedávné byrokratické "vítězství" máme opět auto plné benzinu, což bylo větší štěstí, než jsme mohli tušit. Prvních 400 km v Turkmenistánu totiž nebyla jediná čerpací stanice.

Co říci závěrem? V Íránu je v současné době problém benzin sehnat. Cena je stále směšně nízká, ale v tomto, podle vlády přechodném období, to můžete mít jako turisté trochu obtížnější. O mnoho lépe jsou na tom majitelé přibližovadel s dieselovými motory, protože na naftu omezení neplatí. Její cena je dokonce natolik nízká, že když nám jeden z domorodců omylem natankoval naftu, šel obsah kanystru ekologicky zlikvidovat vylitím za benzinku a jejím zapálením (nafty, ne pumpy).

Je možné (dle slov vlády), že za několik týdnů již bude po problémech, i když se nám tomu nechce moc věřit (pořízení čteček čipových karet do benzinových stojanů, pokud tedy souviselo s reformou, jistě nebylo levnou záležitostí). Nám se bohužel podařilo trefit do období, kdy je získávání benzinu problematické a zároveň s tím nemá mnoho úřadů ani šmelinářů zkušenosti. Díky tomu se nám bohužel Írán smrsknul jen na tranzitní zemi.

Írán a benzin: jak na to?

Írán a benzin, to byla vždycky pohádka. Pohonné hmoty za ceny, o nichž si u nás můžete nechat jen zdát, dělaly z této země ráj mototuristů. Itinerář naší cesty nám nadělil Írán bohužel zrovna do období nějaké místní ropné krize. Pohonné hmoty jsou na příděl, na stojanech na pumpách mají čtečky karet a prakticky nikdo pořádně neví, co a jak, ať už jde o úředníky na hranicích, policisty, místní úřady, turistické organizace, pumpaře či ambasádu.
Existují v podstatě dva způsoby, a to legální a nelegální. Ani jeden přitom není stoprocentní a ani jeden není jednoduchý.
1. Způsob legální
Pokud vidíte řešení problému zcela jasně, tak jako my (a jako drtivá většina normálních Íránců – tedy například vydáním turistické čipové karty s omezenou časovou platností a omezeným objemem pohonných hmot k odběru), brzy zjistíte, že takto to v Íránu nefunguje.
Na hranicích se vám budou snažit vnutit "benzinový papír" – jestli existuje nějaký relevantní, rozhodně to není růžový arch papíru, na nějž na benzinových pumpách kašlou. Tento je totiž určen pro tranzitní kamionovou dopravu, pro niž platí jiná pravidla. Nenechte si jej vnutit šmelináři, kteří jsou schopni vám jej za pár desítek dolarů vyběhat – nemá prakticky žádnou cenu – pokud tedy nejedete tirákem.
Potřebujete benzinovou kartu – čili čipovou kartu, na niž odebíráte benzin. Na hranicích vám velmi pravděpodobně neporadí. Policie vám velmi pravděpodobně neporadí, stejně jako vám zcela jistě v tomto směru neporadí ani pumpaři, a zřejmě ani turistické organizace.
Čipovou kartu vám může (dle posledních zpráv z ambasády, které jsme získali ovšem až při výjezdu z Íránu) vydat NOIPD, čili Íránská národní ropná společnost – pokud tam zajdete sami, navíc neznaje persky, je prakticky jisté, že vás odpálkují. Nám vydali jen dva papíry na jednorázový odběr paliva na jedné přesně dané pumpě. Což pro překonávání stovek íránských kilometrů není zrovna praktické řešení.
V případě, že vám v Íránu organizuje pobyt cestovní kancelář, měla by toto vyřešit za vás, pokud cestujete na vlastní pěst, pokuste se kontaktovat ambasádu a komunikaci s ropnou společností řešit přes ni. Snad budete mít v získávání čipové karty více štěstí.
2. Způsob nelegální
Stačí jednoduše koupit benzin na černém trhu. Problém je, že v tomto případě platí snad naprosto do puntíku Murphyho zákony. Takže když zoufale benzin potřebujete, zdráhají se vám jej podat. Když jej nepotřebujete, oslovují vás na ulici nebo i z kolem jedoucích aut – prostě vedle vás jedou a v plné rychlosti a ze vzdálenosti plných deseti centimetrů se začnou přes stažené okénko seznamovat a nabízet benzin. Milí to lidé. Vůbec nejlepší způsob, jak získat peníze i benzin, jsou ale šmelináři – stoupněte si někam k bazaru a tvařte se dostatečně turisticky (tedy zmateně a nešťastně) a téměř stoprocentně (zvlášť ve větších městech) se vás nějaký z místních veksláků chytne (my jsme měli výhodu, že působíme extrémně exoticky).

Trans Trabant Team, www.transtrabant.cz

Autor:




Nejčtenější

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Další z rubriky

Na západě Francie se můžete přes Airbnb ubytovat třeba v letadle.
Recept na nudu na cestách. Noc v letadle, věži či perníkové chaloupce

Sdílená ekonomika nerezonuje jen v oblasti služeb pro přepravu osob, ale také na poli krátkodobého ubytování. Celosvětová platforma Airbnb získává stále více...  celý článek

Sedlo Zbojská
Divoký výlet do historie. Malý Slovenský ráj zbojníka Jakuba Surovca

Ve stínu legendárního Juraje Jánošíka působil v 18. století na Slovensku zbojník nemilosrdného jména Jakub Surovec. Jeho domovským rajonem byla oblast...  celý článek

Zbytky táborových baráků zarůstají, tím více z nich mrazí. Tady trávily léta...
Zapomenutý koncentrák na kraji Evropy. Stíny komunismu v deltě Dunaje

Dunajská delta je proslulá romantickými zákoutími slepých vodních ramen či tisícovými hejny mnoha druhů ptáků. Území do dnešních dnů značně izolované a...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.