Nádherné přírodní scenerie Belogradčických skal se vážou na přibližně 30kilometrové pásmo červených slepenců v severním předhůří západní části Staré planiny. Mimochodem, toto páteřní horstvo, táhnoucí se v délce 500 kilometrů celým Bulharskem od západu k východu, je známé také pod starším označením Balkán, podle něhož nese pojmenování celý poloostrov.
Ani se nechce věřit, že se stále pohybujeme v reálném světě naší planety. Tak silně působí neuvěřitelné útvary Belogradčických skal. Nad zelenými kadeřemi lesa tu vyčnívají ladné věže a jehly, těžkopádné palice, cihlově červené kamenné kyje, homole i skalní hřiby. Jednou izolované, podruhé seskupené do skalních měst.
Tip na dovolenouPoznejte Bulharsko, jak jej neznáte. Vyberte si z bohaté nabídky zájezdů na dovolená.iDNES.cz a zažijte krásné léto u moře i v krásné přírodě. |
Neobvyklé dílo přírody od nepaměti přitahovalo lidskou pozornost a jeho pekelně rudé zbarvení, způsobené příměsí oxidů železa, společně s bizarními tvary podnítilo vznik řady pověstí. Při toulkách u Belogradčiku tak narazíme na mohutného zkamenělého Jezdce, Adama s Evou, mlčenlivou Madonu i vysvobozeného loupežníka Derviše.
Kouzlu místa pomáhá i přilehlá vegetace, typická pro Balkánský poloostrov. Aromatické byliny na vyprahlých prosluněných pasekách a kupodivu překvapivě zachovalé hluboké lesní porosty.
Časné ráno v mlčenlivých skalách
Nedobytné útočiště
Nejméně přístupný vrchol Belogradčických skal si počátkem 1. století našeho letopočtu vybrali místní obyvatelé jako svůj úkryt během neklidných období. Při pohledu na impozantní rozeklanou skalní korunu si každý útočník zavčas rozmyslel, zda se pokusí vzít ji ztečí.
Původně příležitostné útočiště se později změnilo v římskou pevnůstku, která těžila ze strategicky významné polohy poblíž horských průsmyků a dal se z ní snadno kontrolovat veškerý pohyb v blízké rovině až k protilehlým Karpatům. Navíc tu vůbec nebylo třeba budovat nákladná opevnění. O ně se postaraly skalní útvary, složené z neschůdných věží.
Překonat shluk skalních věží by pro útočníka představovalo opravdu nadlidský výkon.
Nádvoří pevnosti s druhou branou. Za ní byl původně zbudovaný dřevěný větrný mlýn a dále skladiště obilí a soli.
Na antické základy navázali lokální středověcí vladaři. A po nich pochopitelně Turci. Nejprve zde do počátku 19. století udržovali pouze symbolickou posádku o počtu asi dvaceti mužů, včetně "dizdara" neboli velitele pevnosti. Až povstání v blízkém Srbsku a prudký vzrůst napětí je přinutil situaci přehodnotit. Na postupném rozšíření pevnosti se významně podíleli francouzští a italští inženýři, přičemž zbudovali komplex, který byl schopen pojmout a plně zajistit početné vojsko. Tehdy se také pevnost ocitla v epicentru četných střetnutí mezi Turky, Rumuny a Rusy. A svoji poslední velkou úlohu sehrála roku 1885 během války Bulharska se Srbskem.
Linie opevnění. Pro jakoukoli výzdobu tu nezbyl žádný prostor.
Nádherné výhledy
Přestože masivní pevnostní hradby již dávno nejsou osazené děly, pořád z nich běhá mráz po zádech. Děsí svojí strohou, chladnou architekturou, do posledního kvádru přísně podřízenou vojenskému účelu. Jakmile projdete za robustní dřevěná vrata pobitá železnými pláty, ocitnete se v pasti. Před vámi se táhnou pravidelné linie zdí obepínajících rozlehlé prostranství, zakončené klenutou skulinou druhé brány. A nad ní se tyčí varovné prsty roztřepeného skaliska, které uvnitř tají centrální partie pevnosti. Jakoby ukrývalo sídlo temných stvůr z Tolkienova Pána prstenů. Odtud opravdu není úniku.
Dál cesta pokračuje vzhůru po úzkém schodišti a poté skrze nitro stavby na samý vrchol, kde vás srazí na kolena omračující výhledy. Jižní stranu horizontu ohraničují zasněžené vrcholy hlavního hřebene pohoří Stará planina, severní obzor se v průhledech snižuje do rovin kolem Dunaje až k úpatí jižní části karpatského oblouku. Jako na dlani máte ve své divoké kráse celý soubor Belogradčických skal.
Kamenné hřiby patří mezi velmi rozšířené útvary Belogradčických skal.
Na dotek jsou sousední skalní špice, místy zkrášlené jehličím osiřelých borovic. Jenže od pevnosti je oddělují nedozírné hlubiny.
Na pevnost navazuje obytná zástavba Belogradčiku. Vlastní městečko dnes leží trochu stranou a nebýt půvabného okolí, asi by pomalu upadlo do zapomnění. Pestrou minulost tohoto sídla připomíná expozice zdejšího muzea, umístěná pod střechu starobylého Panovova domu. A rovněž opuštěná Hadži Husejnova mešita, která zde zůstala z tureckých časů. Nad vstupem ji krášlí spleť pozoruhodných vnějších maleb.
Jako mnoho balkánských sídel tak i Belogradčik se rozprostírá na horských svazích.
Jemná výtvarná výzdoba vchodu do Hadži Husejnovy mešity
Může se hoditJAK SE TAM DOSTAT Veřejná doprava je složitější. Denně sem ale jezdí autobusová linka – ze Sofie odjíždí v 16:30, o nedělích ve 20:00, cesta do Belogradčiku trvá čtyři hodiny. Provozuje ji společnost Montana, takže uvnitř chaotického vestibulu sofijského hlavního autobusového nádraží je třeba vyhledat to správné okénko, kde vám zástupce přepravce prodá jízdenku, za 7,5 eura. Na zpáteční spoj je nutné si přivstat, jelikož z Belogradčiku startuje už o šesté ranní. Hustší frekvenci spojení by měl Belogradčik mít s Vidinem. Nelze však uvažovat o více než třech autobusech denně. UBYTOVÁNÍ A SLUŽBY V Belogradčiku najdete i řadu útulných a cenově příznivých občerstvoven s nabídkou vynikajících specialit chutné bulharské kuchyně. Přímo vedle parkoviště před pevností najdete podnikovou prodejnu regionálního vinařství Magura. Vstup do komplexu pevnosti stojí dvě eura. Ve městě funguje i místní infocentrum v buňce nad náměstím. ZNAČENÉ TRASY Přibliž 25 km severozápadně od Belogradčiku se v horách skrývá jeskyně Magura, jedna z největších na území Bulharska. Kromě krápníkové výzdoby v ní najdete unikátní soubor prehistorických kreseb. UŽITEČNÉ WEBY |
Belogradčik
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
