Před čtvrt stoletím, kdy silnice do Amazonas byla ještě pouhým snem, jsme se po zhruba stejné trati pokusili probít s džípem po jílovité a písčité cestě stovky brodů, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme v dešti včas obrátili a neuvázli někde během návratu. Cestovali jsme pak do Puerta Ayacucho, jediného možného východiska pro zevrubnější poznání horní části povodí Orinoka, jako všichni "normální" lidé, to jest linkovým letadlem.
Za Puertem Ayacucho, to jest na jih od tohoto jediného města celého federálního státu, veškerá normálnost pro nás, lidi zhýčkané civilizací, neodvratně končí. Nejméně obydlenému venezuelskému státu se dříve říkalo zcela zaslouženě "indiánské teritorium", neboť v něm žila a dosud žije řada svérázných indiánských etnik. Zrovna tak by si však zasloužilo i další epiteta, například "pralesní teritorium" anebo "země tajemných pohoří". Nad všechny ostatní pojmy je pak nadřazeno jméno řeky, jejíž povodí ohraničují ona tajemná pohoří.
Dnes stejně jako v době mých prvních kroků po Amazonas nemůže nikdo, kdo chce poznat tajuplný venezuelský jih, onu řeku ignorovat, protože ona a její přítoky jsou jedinými možnými cestami do vnitrozemí. Ta důležitá řeka, Orinoko, má kromě jiných zvláštností i speciální přitažlivost pro historiky. Jde totiž na jedné straně o první řeku jihoamerického subkontinentu objevenou Evropany a na druhé straně o veletok, jehož pramen nebyl známý ještě v druhé půlce dvacátého století - tedy v době, kdy už lidstvo mělo svou planetu důkladně zmapovanou a nemířilo za novými objevy po pozemských a vodních cestách, nýbrž vzhůru do vesmíru.
To však nijak nesnižuje zásluhu průzkumníků, kteří z data 27. listopadu 1951, kdy dorazili k pramenu, učinili jedno z důležitých dat geografické historie. Svým výkonem korunovali úsilí mnoha generací. Bez přehánění lze totiž napsat, že dějiny dobývání Orinoka jsou stejně staré jako dějiny Ameriky od jejího objevení Evropany. Neboť to nebyl nikdo jiný než Kryštof Kolumbus, kdo spatřil jako první Evropan - společně se svými plavci při své třetí cestě přes Atlantik - orinocké ústí. Zapůsobilo na něj tak mocně, že si onoho dne, 1. srpna 1498, zapsal: ... a nevytéká-li tento proud přímo z ráje, na světě nemůže být řeky větší a hlubší."
Mnozí z těch, kteří se pak v průběhu následujících pěti století pouštěli proti proudu Orinoka, by spíše přísahali na to, že vytéká z pekla. Ukázalo se totiž, že tropická řeka má tisíce zbraní, jimiž se lze bránit proti vetřelcům považujícím se za posly civilizace. Začíná to už v deltě nepřehledným bludištěm ramen, kterých je na tři sta. Dále do vnitrozemí se pak překážky ještě násobí. Patří mezi ně zrádné proudy, mělčiny, peřeje, místy zcela nehostinné břehy, neproniknutelný prales, horko, strašné lijáky, hmyz, nebezpečná zvířata a konečně i nevyzpytatelní bojovní pralesní Indiáni.
Orinoko je národní řekou Venezuely. Ta byla původně španělskou državou, což vysvětluje, proč všichni první průzkumníci byli Španělé. Dostávali se stále výš proti proudu, ale na dlouho pro ně byly nepřekonatelné peřeje Átures na středním toku. Právě na Áturských peřejích bylo v roce 1924 založeno Puerto Ayacucho, administrativní centrum federálního státu Amazonas. Ten je dvakrát větší než Česká republika, ale má méně obyvatel než průměrný český okres. Skoro celý je odvodňován nikoliv Amozonkou, jak by naznačovalo jeho jméno, nýbrž středním a horním Orinokem.
Vlastně nikoliv celý: na rozdíl od všech ostatních veletoků světa nemá totiž Orinoko jen přítoky, ale má také odtok. Asi tři sta kilometrů od pramene odbočí od hlavního toku doleva rameno, které se už do něj nevrátí a po 326 kilometrech se vlije do hraniční řeky Venezuely a Kolumbie Guainíe, která dále dostává jméno Rio Negro neboli Černá řeka. Ta je jednou z největších řek systému Amazonky. Ono rameno Casiquiare, největší známý případ rozdvojení toku neboli bifurkace, proslavil pruský vědec Alexander von Humboldt, který tu cestoval v roce 1800.
Humboldtovo veledílo Cesta do rovníkových krajů Nového světadílu je psáno francouzštinou. Jako by bylo předzvěstí nástupu skutečných Francouzů na Orinoko. První z nich, Jean Chaffanjon, postoupil v roce 1886 po horním Orinoku vysoko nad odtok" Casiquiare a publikoval pak knížku, ve které se pasoval neoprávněně na objevitele pramene. Historie s falšovaným objevením pramene se pak ještě jednou opakovala, přičemž protagonistou odvážné cesty, ale zároveň geografického podvodu, byl v roce 1931 Američan Herbert Spencer Dickey. Jeho nesprávné souřadnice pak ovlivňovaly mapy po dvě desetiletí.
V roce 1951 se však už vědělo, že ani Dickey neměl pravdu. V té době přijeli do Venezuely čtyři mladí Francouzi, odhodlaní pokusit se o štěstí. Tehdejší venezuelská vláda plukovníka Delgado Chalbauda udržovala dobré styky s Francií a nemohla odmítnout povolení k expedici. Vytvořila tzv. venezuelsko-francouzskou expedici a pověřila jejím velením plukovníka Franka Rísqueze. Expedice se stala přímo státním úkolem. Cestovala v člunech, řízených indiánskými a míšeneckými lodníky, a byla podporována armádními letadly.
Z Puerta Ayacucho vyrazily čluny v dubnu 1951. Divocí Yanomamové, jichž se báli Humboldt, Chaffanjon i Dickey, se ukázali být pro výpravu menším nebezpečím než útrapy při překonávání přírodních překážek, ponorková nemoc a národní zájmy", jejichž nositelem byl vedoucí výpravy. Když už bylo jasné, že výprava k pramenu dopochoduje (od peřejí Guaharibos" je další cesta lodí nemožná), poslal Rísquez iniciátora expedice Josepha Gréliera, aby doprovodil několik unavených a nemocných členů výpravy, kteří by pěší pochod nezvládli, zpátky po proudu. Ten, kdo si to nejvíc zasloužil, pramen Orinoka proto nikdy neviděl.
V den, kdy se výprava prodrala k prameni venezuelského otce řek", potkala ještě šest Yanomamů. Snad to měla být připomínka toho, že pojmy jako objevitel" nebo první člověk u pramene veletoku" jsou více než relativní. Na každý pád však Venezuelci a Francouzi, stojící 27. listopadu 1951 v nadmořské výšce 1048 metrů a na souřadnicích 2° 19´ 05" severní šířky a 63° 21´ 42" západní délky, měli u svých nohou v té době nejhledanější pramen na zeměkouli.
 Krokodýli jsou častými obyvateli venezuelské řeky Orinoco |
