Život kolem uzlíků
Chudajnazar pohybuje rukama s ladností dirigenta, sedí v podřepu, soustředěně hledí na hustou hedvábnou osnovu, opatrně bere do rukou kus rudé vlněné příze, sehne se k okraji koberce a bleskovým pohybem uváže další ze statisíců uzlíků.
V uplynulých měsících z nich vytvořil pestrobarevné obrazce, a jeho svět se tak skládá z uzlíků, neboť on i celá jeho rodina žije už mnoho měsíců tím jemným kobercem, tráví s ním celý den. Sklání se nad ním, váží barevné smyčky podle vzorů, které se naučili od svých rodičů a chlubí se hrdě, že za několik týdnů už bude jejich umělecký výtvor hotov.
S velkou slávou si ho odveze kupec, který si ho objednal a který se na něj jezdí skoro každý týden přes poušť dívat.
"Koberce jsou náš život," říká Chudajnazar, hlava rady starších turkmenské vesnice Nyčka, shluku domů v pustině severního Afghánistánu. Jejich umění je jim posvátné a někdy to vypadá, že dům, vesnice a snad trochu i poušť se přizpůsobují rytmu výroby těch uzlíkových variací, jež z hliněné vesnice na konci světa poputují třeba až do luxusních bytů bohatého Západu.
Jejich předkové přišli sem, do pouště, v dvacátých letech dvacátého století - prchali před chaosem a násilím, jež ovládly Střední Asii po bolševickém převratu. Chudajnazarovu otci tehdy byly čtyři a jeho příbuzní s sebou přinesli i umění vázat koberce.
Hliněné pevnosti v pustině
A také mnoho dalších tradic - "Turkomani" byli vždy nezkrotní bojovníci z pustin východně od Kaspického moře, postrach karavan i carských důstojníků. To už sice patří minulosti, ale jejich vesnice jsou dodnes pevnostmi: od pustiny je dělí vysoké zdi z hlíny a mohutná dřevěná vrata. Za nimi se otevírají prostorné dvory se starými stromy udržujícími v kořenech vláhu, spleť úzkých průchodů i cestiček a domy poslepované z mnoha místnostní v několika patrech, tedy něco mezi indiánskými puebly, výstředním sídlem mexického milionáře a velkým dětským hradem z písku.
A v nitru domů, v bezpočtu místností s kopulovitými střechami leží rozdělené koberce a trpěliví Turkmeni hodiny za hodinami, měsíce za měsíci vážou uzlíky a vytvářejí z ničeho fascinující kombinace barevných ornamentů. Ty nejjemnější mohou mít téměř milion uzlíků na metr čtvereční.
"Je dobré, že válka skončila. Válka je pro koberce špatná, moc špatná, obchodům se nedaří," říká Chudajnazar do příjemného šera a chladu domu. Nalévá čaj, trhá rukama chlebovou placku a opírá se zády o pečlivě ohlazenou zeď. "Jen sucha nás nyní trápí, ve studních ubývá vody," dodává.
Venku hází vítr do očí zrnka písku, za jezdci na koních či skupinou křičících kluků se zvedají oblaka prachu, ze zdí sálá horko.
Řemeslo staré jako civilizace
Drahocenné koberce putují po té rozpraskané cestě více než dva tisíce let - hned za vesnicí vystupuje z roviny nevelké návrší, jež bylo kdysi malou pevností chránící bezpečí kupeckých karavan na hedvábné stezce, nejslavnější obchodní cestě všech dob, starověké spojnici bohatých říší Asie a Evropy.
Tehdy i dnes se po několika desítkách kilometrů nehostinné roviny, poseté krystalky soli, objeví při cestě z turkomanské pouště zdi Balchu, jednoho z nejstarších měst světa, jehož trosky pamatují za dva a půl tisíce let bezpočet velkých říší, mnoho barbarských vojevůdců, ale především dynastie velkých panovníků, milujících umění, vědu i literaturu. Z jejich honosných sídel zůstaly jen střepy zdobené keramiky roztroušené v hlíně a hrsti odřených mincí u překupníků, není však pochyb, že i jejich paláce tehdy zdobily koberce lahodící oku podobnými vzory a barvami jako dnes.
Nejstarší známý koberec objevili v roce 1949 sovětští archeologové v pohoří Altaj v hrobě skytského válečníka - zachoval se díky sibiřskému chladu, byl utkán dodnes užívaným typem uzlu a jeho stáří bylo určeno na dva a půl tisíce let.
Zkrátka jak říkají obchodníci, kvalitní koberec vydrží desítky i stovky let a vzácné kusy se dědí z generace na generaci. Domy se stavějí podle nich, aby drahocenné koberce dobře sedly na podlahu, a staré uzlíkové ornamenty jsou předmětem obdivu, vzpomínkou na minulost.
Když v minulém čtvrtstoletí válek prchaly před zkázou miliony Afghánců, koberce často odcházely do emigrace s nimi. "Prodávat koberce není obchod, to je umění," vzletně vysvětluje asi padesátiletý obchodník, obklopený pedantsky vyrovnanými vrstvami desítek milionů uzlíků. Před válkou utekl z města Mazáre Šaríf do Pákistánu, ale nyní se vrátil, tak jako všichni ostatní kupci a výrobci.
Řeka koberců
Říká se, že po porážce Talibanu se zvedla řeka koberců, která za několik týdnů přitekla do země, a nehluční obchodníci se znovu stali barevnou kulisou všech měst. A k oblíbeným kobercům, na nichž hořící sovětské tanky prchají ze země před mudžáhidy, přibyl obdobný motiv bojovníků Talibanu utíkajících před americkými vojáky.
"Tenhle stojí dvě stě padesát dolarů pane, skvělá cena, dnes je váš šťastný den!" řekne obchodník v obchodě naproti Modré mešitě, kolem níž se vznášejí hejna posvátných holubů. "Ano, líbí se mi. Nabízím třicet dolarů," praví cizinec, oba se usmějí a začne vyjednávání, pradávný rituál, který je třeba provádět s vášní a radostí.
Kupující odchází, přichází, říká, že červená není dost červená, nechá si ukázat dvacet sedm dalších koberců, kroutí hlavou, dá si čaj na usmířenou, znovu odejde, podívá se ke konkurenci, všimne si, že bílá není dost bílá, dozví se podrobnosti o všech členech kupcovy rodiny, sní meloun, odmítne darem falešné mince z dob Alexandra Makedonského, jde spát, přijde další den, řekne, že černá je místy trochu do šeda, dá si s kupcovým synem kebab, dozví se vše o koni strýce kupcova otce, jde znovu spát, až třetí den se obě vysílené strany dohodnou, obchod je uzavřen a koberec s tři čtvrtě milionem uzlíků, na němž dva lidé kdesi v hliněné vesnici pracovali několik měsíců, je prodán za sto patnáct dolarů.
"Za několik let bude ještě nádhernější," říká spokojeně kupec a dává si další čaj. Každý ví, že koberce získávají svůj lesk teprve častým užíváním, že barvy budou více zářit až poté, co se po uzlících projdou stovky lidí. Ale proč? může se naivně optat Evropan. Afghánci pokrčí rameny. Tak to prostě je, nikdo nezkoumá proč. Koberce už takové jsou, žijí svůj vlastní život a stářím se od nepaměti stávají krásnějšími.
 Kolem koberců se točí život všech členů rodiny, na nejjemnějších všichni pracují i několik měsíců. |
 Ve vyprahlém světě hliněných vesnic jsou často koberce jediným zdrojem obživy. |
