Pohled na Baracou pod stolovou horou El Yunque. Ta je oblíbenou destinací...

Pohled na Baracou pod stolovou horou El Yunque. Ta je oblíbenou destinací turistů s vášní pro treky. | foto: Zuzana Fojčíková, iDNES.cz

Kubánská Baracoa: kde se pije rum s čokoládou a šneci mají zářivé barvy

  • 5
Když jsem se v Santiagu de Cuba v turistické kanceláři opatrně ptala, jestli se dá dostat do Baracoy i do blízkého Humboldtova národního parku, slečna za přepážkou zvedla udiveně obočí: „A proč by to proboha nešlo?“ Bylo měsíc a půl od chvíle, co se těmi místy prohnal hurikán Matthew.

Mně se tak naskytla příležitost poznat město na východním pobřeží trochu jinak, než je zvykem. Bude už vše opravené? Budou mít místní vůbec náladu na turisty, nebo budou mít dost starostí sami se sebou? A zbylo z národního parku vůbec něco?

Baracoa

Je hlavním městem stejnojmenné oblasti na východním pobřeží Kuby. Pro značnou odlehlost je turisty tak trochu opomíjená - obvykle dojedou jen do Santiaga de Cuba.

Jde zároveň i o nejstarší kubánské sídlo, vzniklo 15. srpna 1511 přesně v zátoce, kde Kolumbus o dvacet let dříve „objevil Ameriku.“

Místní kostel se dokonce pyšní dřevěným křížem, který s sebou objevitel tehdy přivezl, vědeckou analýzou se ale ukázalo, že je to jen legenda. Kříž je sice opravdu asi 500 let starý, ale dřevo je kubánské.

Baracoa je od Santiaga vzdálená necelých 260 kilometrů, ale cesta zabere skoro čtyři hodiny. Silnice se totiž klikatí přes průsmyky v pohoří Sierra del Purial.

A tak zatímco se kocháte z okénka výhledy připomínajícími obrázky třeba z Alp (jen ty palmy to pravda trochu ruší), tak autobus čínské výroby ve stoupání mohou předjet pomalu i cyklisté. Jim se totiž na úzké silnici pohybuje výrazně lépe.

Kraj kokosu, kakaa a čokolády

Když se autobus výhradně pro turisty, zvaný Viazul, konečně proplete těmi nejhoršími úseky, asi 12 kilometrů před cílem potřebujeme pauzu my i on. A tak zastavujeme u místního „rychlého občerstvení.“

Cucurucho - směs nejrůznějšího ovoce, kokosu a medu zabalená do palmového listu...

Podnikaví domorodci nám okamžitě nabízí dvě zdejší speciality – tohle je totiž kraj kokosu a čokolády, tedy potažmo kakaa. Víc než na tabulky kakaové hmoty jsem ale natěšená na „cucurucho“, což je směs nejrůznějšího ovoce, kokosu a medu zabalená do palmového listu. Tahle pochoutka si moje srdce rozhodně získala. Před nástupem do autobusu si ještě podrbu místního maskota, tedy čínské prasátko, a můžeme vyrazit dál.

Baracoa nás vítá podmračenou oblohou a rozbouřeným oceánem. Ještě i teď tady poměrně jednoduše odhadnete, kudy se přehnal vítr. Z majestátní promenády podél pobřeží je omšelá zmáčená stezka, na nedalekém dětském hřišti si ještě dlouho nikdo hrát nebude a nejbližší čtyřpatrové obytné domy září základní šedivou barvou a evokují holobyty.

Nevím, jestli je tady už tak rychle znovu postavili, nebo voda jen umyla původní barevný kabát a odnesla vybavení. Lidé tady ale už žijí a zvelebují, co se dá. I teď voda bouří tak, že se přelévá přes zeď ohraničující pobřeží. Pokud půjdete příliš blízko, nedobrovolná sprcha je takřka jistá.

Promenáda kolem moře byla v Baracoe často popisována jako důstojná kopie...
Promenáda kolem moře byla v Baracoe často popisována jako důstojná kopie...

„Bylo město při hurikánu hodně poškozené?“ ptám se Kubánky, v jejímž domě bydlím. Pronájem volných pokojů ve vlastním obydlí pod hlavičkou takzvaných „casa particulara“ je tady vítaným přivýdělkem.

„Spadlo několik domů, pryč je valná většina plantáží s ovocem, taky je tady potřeba hodně oprav a třeba naše zahrada připomínala jedno velké smetiště, které jsme museli uklidit. Na stranu druhou, nikdo nezemřel, takže se vlastně zas tak moc nestalo,“ odpovídá mi.

V porovnání s reakcemi českých lidí i na sebemenší povodně mi to přijde až neuvěřitelné. Holt tady lidé přírodu neberou jako soupeře, ale spíš jako partnera, byť vás tu a tam občas „vyšplouchne.“

Stačí ale poodejít dvě tři ulice a kubánský svět má o dost veselejší barvy. Na hlavní městské třídě vedoucí od Parque Indipendencia prší nabídky na posezení na zahrádce s opravdu vynikajícím mojitem, cuba libre či jiným drinkem. Pouliční prodejci se mi pokouší prodat místní čokoládu, muži bez ohledu na věk po mě nápadně mrkají a chtějí vědět, odkud jsem.

Pohled na část hlavní třídy v centru města.

Za odpověď automaticky dostanu slíbené večerní lekce salsy v místní Case de la Cultura, což je opravdu obdoba nám známého českého kulturáku, jen trochu říznutého tím, čemu v Evropě říkáme klub. A do toho občas někdo žádá darem propisku.

Třetí týden na Kubě už mi to nepřijde divné - tohle je prostě běžný kubánský kolorit. A tak jen přemýšlím, proč jsou tady hlavním žádaným západním zbožím propisky, když v Havaně to bylo mýdlo, šampon nebo rovnou šperky a v Trinidadu bonbony.

Když se potká rum a čokoláda, vznikne z toho jeden z dalších skvělých...

Postupně odmítám jednu lákavou nabídku za druhou, včetně jindy neodolatelné kakaové hmoty. Mířím totiž do Casa del Cacao, kde prý dělají tu nejlepší čokoládu na světě. A jak po chvilce zjišťuji, pověsti opravdu nelhaly. Obzvlášť když se v šálku potká ve studené podobě s kubánskou národní tekutinou - neboli rumem. A to jsem si myslela, že už jsem ho ochutnala snad ve všech podobách!

Za balenou vodu šla bych světa kraj

Když se dostatečně nabažím hlavní ulice, přilehlých uliček i pohledů na stolovou horu z vyhlídky nad městem, nastává čas sehnat vodu na túru do Humboldtova národního parku, která mě čeká druhý den. Zdánlivě banální úkol se změní v hodinovou obíhačku všech možných i nemožných obchodů.

Kubánské zásobování obchodů není vždy tak úplně bez chybičky, a tak tady prostě voda v regálech není. Nikde. Zato v pivu by se dalo snad i koupat. Jenže já jdu na túru pralesem a vybavit se zrovna na tenhle podnik jenom pivem není ideální nápad ani pro Češku. Zachrání mě moje paní domácí, litr a půl vody v PET lahvi vykouzlila z domácí lednice.

Obloha je i ráno zamračená, ale stále panuje na Kubu příjemných 26 stupňů. „Ideální počasí na výlet, jdeme na to,“ říká mně a dalším lidem ve skupině průvodce Benny. Nevidět ho před sebou, neuvěřím, že není rodilý Američan, tak dobře jako jeden z mála Kubánců mluví. „No, já se učil anglicky na základně na Guantánamu,“ osvětlí mi.

To už se ale naše skupina rozděluje na dvě, protože mikrobus pro nás sice sehnali, jenže až do města jeho řidič dojet nedokáže. V cestě mu brání hurikánem stržený most.

Hurikán poničil mimo jiné i most spojující Baracou s Humboldtovým národním...

A tak nejdřív nasedáme do auta, pak na improvizovaný říční přívoz a pak se všichni shledáme, takže o hodinku a půl stojíme u výchozího bodu naší vycházky – sedmikilometrového okruhu s názvem Balcon de Iberia.

Na první pohled to nevypadá, že by přímo v parku řádil hurikán, popadané stromy už stihli místní ochranáři spolu s domorodci odklidit. Jak říká Benny, příroda se tady zotavuje poměrně rychle. Jen tu a tam ještě někde vykoukne větrem trochu ošlehanější palma.

Humboldtův národní park se rozkládá na 711 kilometrech čtverečních, od výšky nula až do 1100 metrů nad mořem. Právě díky tomuto výškovému rozptylu je zdejší fauna i flora velmi rozmanitá. A tak se v jednu chvíli dívám na kolibříka třepotajícího neúnavně křídly, abych vzápětí obdivovala zářivě žlutou ulitu zdejšího endemického šneka.

Jeden z klenotů Humboldtova národního parku. Šneky rodu polymita najdete jen v...
Spadané listí tak trochu evokuje evropskou podzimní krajinu.
Jen o pár metrů dále nás zářivé barvy ibišku vrátí zpátky do exotiky.

Stejně tak mě zaujmou kontrasty červené půdy a zelených stromů obkroužených parazitickými liánami pomalu zabíjejícími své hostitele, stejně jako zvláštní palma s listy připomínajícími háčky. Užiju si i vyhlídku přes vrcholy stromů k oceánu nebo pocit, že jsem se snad vrátila do Evropy. To ve chvíli, kdy mi pod nohama šustí spadané podzimní listí.

Když si máchám na konci výletu nohy u vodopádů, kde se dá za normálních okolností i koupat, ale ironií osudu je tady zrovna teď po hurikánové sezoně málo vody, rozhodně nelituju, že jsem sem vypravila.

A na zpáteční cestu k mikrobusu si dokonce můžu chytit i místní „viazul“ - neboli vozík se zapřaženým dobytkem. Neberte to.

A na mém přesvědčení nezmění nic ani návštěva pláže Maguana při cestě zpátky. Po zlatavém písku a modravém nebi spolu s líně vlnící se modravou vodou není ani památky, neklidné moře dál bičuje pobřeží a vyplavené kmeny žalují příběh zkázy. I po měsíci a půl.

Já ale vím, že i tady se věci dají do pořádku. Protože v nedalekém plážovém baru už mají všechno připraveno pro první mojita.