Baracoa je dost výjimečné místo i na kubánské poměry. Dost dlouho byla absolutně izolovaná a do otevření horské silnice La Farola byla přístupná pouze po moři, nebo ze vzduchu. Ta izolace je vidět na místním obyvatelstvu, které nese dost výrazné indiánské rysy, což jsem nikde jinde na Kubě neviděl.

Z Baracoi mám vzpomínku na vůni čokolády a vanilky, která při severozápadním větru provoní celé město emisemi z místní čokoládovny.

Kolem města jsou úžasné panenské pláže, které překvapí relativní čistotou, kdy krom naplaveného dřeva nejsou v písku odpadky. Nejkrásnější místo bylo ústí řeky Toa do moře.

Co si vybavuji, tak nábřeží působilo dost ošuntěle i minulý rok zjara. Podle místních to byl pozůstatek předchozího hurikánu.

Humboldtův park krom pěší tůry nabízí i výlet lodí kolem pobřeží s prohlídkou mangrovových porostů.

Baracoa je super turisty skoro zapomenutý kousek Kuby. Nebo aspoň byla, když jsem tam byla před deseti lety... Tehdy tam nejezdil ani ten autobis (žádná pravidelná linka) a museli jsme se tam dostat stopem na korbě náklaďáku. To byla ta pravá romantika

Zapomenutý koutek socialismu. Před 50 lety byly propisky zajímavé i v Polsku, oblíbené jako dáreček hostitelům.

Na Kubě to nevydrží, až se režim odporoučí, vyrovná se život na Kubě rychle třeba se životem na Jamajce nebo Dominikáně. Zda to pro domácí lidi bude lépe, to se teprve ukáže- pomalost, čas na všechno, to jim asi bude velmi chybět, na stress určitě Kubánci nejsou.

Jenomže jejich obdoba, Arabové, mají zdroje ropy, které jim ten lenivý život umožňují, Kuba nemá nic, co by tak vynášelo. I ty doutníky jsou nezdravé, propagace nekuřáků jim kazí kšeft.

Ernest Hemingway dobře věděl, kde mu bude nejlépe. Ovíněn rumem psal a psal, občas si zachytal ryby a hlavně odpočíval pod palmami a v bríze od moře. Ještě snad pár roků to jeho ctitelé mohou zkusit taky, i když pod dozorem nenápadných postaviček kolem.

Prosím troubelko,tady nemá cenu politikařit ,jde o krásný kout na planetě.