Kráter sopky Batur

Kráter sopky Batur - BALI. Kráter sopky Batur, v páře vaříme vajíčka k snídani | foto: Luděk Barták, iDNES.cz

Bali: drahokam mezi drahokamy

  • 21
Šplháme po příkrém svahu sopky Batur a nohy se nám boří do sypké lávy. Dva kroku kupředu, třetí nám podklouzne dozadu. Míjíme úhledná políčka keříčků rajčat a noční temnota ustupuje stále rychleji. Najednou se vše rozzáří. Shlédnout východ slunce z nejvyššího vrcholu v okolí se nám nezdařilo... Ale nevadí, i tak je to nádhera.

Začátek našich toulek po Indonésii
Na Bali přistáváme v odpoledních hodinách po kratším a příjemném letu z Austrálie, kde jsme také o indonéská víza žádali. Když jsem později naše zkušenosti porovnali se zkušenostmi jiných Čechů, zjistili jsme, že získání víza v daleké cizině je výrazně jednodušší než v 'matičce' Praze.

Letištní hala je posledním příjemným místem, pokud se týká teploty vzduchu. Sotva vycházíme na ulici, doslova nás praští vlna horkého a vlhkého vzduchu, před kterým se zkrátka v zemích poblíž rovníku utéct nedá. Nezbývá nic jiného, než si na to zvyknout, pokud se na takové teploty vůbec zvyknout dá.

Atentát změnil Kutu od základů
Nedávno padl druhý rozsudek smrti za výbuchy v turistickém centru na Bali. V Kutě, kde se v říjnu 2002 tyto smutné události odehrály, začínáme naše putování po Indonesii i my.

Kuta působí opravdu smutně. Místo, které se dříve jen hemžilo zahraničními turisty, kteří přinášeli slušnou obživu místním majitelům hotýlků a obchůdků, už zdaleka "bílými" tvářemi přeplněno není. Když procházíme ulicemi jen pár měsíců po incidentu, je tragické zbořeniště obehnáno plotem, na kterém je umístěno mnoho květin, dopisů a fotek.

Život tady běží dál, ale jinak. Prodavači liduprázdných obchůdků nás tahají za ruku a přemlouvají, abychom si něco koupili. Je mi jich líto, nechceme ale kupovat nic, batohy už máme tak dost těžké. Musíme stále něco odmítat a oni nechápou, proč si tak levně něco nekoupíme. My dva jim však nemůžeme vynahradit příjmy od tisíců lidí, kteří tady ještě před nedávnem denně prošli.

BALI
Na ostrově Bali byly nalezeny důkazy, že před třemi tisíci lety zde žili a vyráběli své kamenné nástroje pravěcí lidé. Lidé, kteří byli ovlivněni hinduismem natolik, že pevná víra vydržela Dánskou koloniální nadvládu až do roku 1949 i muslimské okolí na okolních ostrovech dodnes.

Ostrov je, vzhledem ke své vulkanické minulosti, nadmíru úrodný. Leží sice jen osm stupňů pod rovníkem, ale vysoká pohoří, kde některé sopky sahají přes 2000 metrů, dávají možnost životu nejen tropickému.

Matkou místních hor je sopka Agung s nejvyšší nadmořskou výškou na ostrově 3142 m.n.m.

Bali láká k návštěvě nejen bohatstvím sopek a termálních pramenů. Jsou zde i příjemné pláže, surfové vlny, chrámové komplexy, krásné potápění k zázrakům přírody i vrakům, a jeden národní park.

Tropickému ráji jsme neodolali
Původně jsme Bali chtěli použít jako velmi pohodlný tranzit pro vstup do opravdové Indonésie, ale po načerpání potřebných informací jsme se rozhodli tento, v katalozích nazývaný "Tropický ráj", pořádně prozkoumat.

Před cestou se ještě jdeme posilnit do jednoho místního Warungu – toto indonéské slůvko označuje malou pouliční hospůdku neboli občerstvení. Západní turisti sem asi moc nechodí, Warung slouží především pro domorodce, ale nám se tu líbí.

I přes širokou nabídku hospůdek – 'turisťáren' - se tu najdou zapadlá zákoutí s typickou domorodou stravou a jedno z nich si velmi pochvalujeme. Je tu levno a jídlo nám tu moc chutná. Paní Lgila nám naloží plný talíř různých dobrot, a ač minimálně polovinu nejsme schopni identifikovat, oba dva si moc pochutnáme za necelých 17 korun.

Křížem krážem na motorce
Stopování je z časových důvodů příliš riskantní, klasické indonéské Bemo nepraktické, (bemo je takový malý minubus; na určitých stanovištích jich najdete několik, každý míří do jiné destinace, jede se ovšem až poté, když se vozidlo naplní - někdy se čeká i celý den), auto moc snobácké a kolo pro extrémně hornatý terén nevhodné...tak vyrážíme na motorce.

Jak vypadá naše pětidenní trasa? Začínáme na nejjižnějím Pura Mas Suku, pokračujeme přes přelidněný Denpasar a domorodou vesničku Tenganan až na nejvýchodnější cíp ostrova Selang. Odtud míříme na sever přes městečko Tejakula k největšímu sopečnému jezeru Batur a nakonec jedeme pomalu přes centrální město veškerého umění – Ubud - zpátky na jih.



Na motorce kolem Bali

NA CESTĚ
Opouštíme Kutu plnou rozžhavených silnic, aut a motorek. Po chvíli vzduch přestal zapáchat výfukovými plyny, šedivé městské budovy vystřídala rýžová políčka, zelené kopce porostlé banánovníky a občas na moment zahlédneme i mořské pobřeží s azurovou vodou. Z dálky vidíme i sopku, kocháme se při pomalé jízdě.

Každou chvíli vidíme místní zemědělce, jak obdělávají pole s rýží, která mají nádherně zelenou uklidňující barvu. Práce je to těžká a mít stále nohy ve vodě jistě není nic příjemného. Začínáme se známé přílohy k našim pokrmům více vážit.

Jinak vyznáváme přesně ten styl cestování o kterém se obyčejnému Čechovi může v Evropě jen zdát: Máme tričko a kraťasy, v batůžku plavky a peněženku. Nic víc nepotřebujeme.

Candidasa
První den přijíždíme do Candidasy. Pozorujeme každodenní obřad, kdy desítky rybářských lodiček s okem na přídi – to aby lépe našli cestu zpět k domovu – se vydávají se soumrakem na širé moře, aby pak na rybáře každé ráno čekaly jejich manželky, které chudý úlovek zpracují či prodají na trhu.

Co už je méně romantické, jsou pohnuté dějiny tohoto místa. Cestovní ruch se v Candidase začal probouzet roku 1970. Krásné pláže a božský klid odlehlé rybářské vesničky sem lákaly stále více turistů. O pět let později tady vyrostly nejdražší hotely na světě. Nejdražší do slova a do písmene: Vybagrovali místní korálový útes, rozemleli ho a použili jako přísadu do betonu na základy místních hotelů. Hotely zde stojí dodnes, ale s turisty už je to horší. Krásné pláže zlatavého písku jsou pryč...
Dravé moře, kterému se uvolnila cesta ke břehu, si začalo brát svoji daň.



Výprava na mytí v Tengananu

Tenganan
Brzy ráno se procházíme po úzkých uličkách vesničky Tenganan. Žijí zde prapůvodní Balinésané podle svých historických pravidel, nebo to o sobě aspoň vyprávějí.

Téměř v každém domku je v předsíni krámek s nějakým artiklem lidské zručnosti a televizi jsme tady taky na pár místech zahlédli. Daleko nad vesnicí je oplocené modlitební místo. Velký zámek je odemykán jen kvůli nějakým opravdu důležitým událostem jako je svatba nebo pohřeb. Vedle stojící společná umývárna, jediná v celé vesnici, je využívána asi podobně často.

Tulamben
Tulamben je město známé hlavně potápěčům. V mělké vodě na nás čeká vrak nákladní lodě Liberty. Roku 1942 napadnula tuto americkou loď japonská ponorka a...nakonec ji nepotopila. Po pokusech zachránit náklad i loď samotnou se nakonec zasekl kýl lodi do písku na pláži v Tulambenu a až do roku 1963 tam loď zůstala.

Celkovou katastrofu v tomto roce dokončila erupce sopky Agung. Vše smetla do moře a z nepotřebného železného odpadu udělala během jediného dne super atraktivní potápěčské místo. Z hladiny je možné shlédnou většinu lodě. Pokud však chcete dolů, nezbývá než někomu (komukoliv) říci a on vás do vraku vezme.

Vesnice je to velmi malinká a myslím, že všichni se tady na této jediné atraktivitě přiživují. Staré babky na svých hlavách nosí i dvě potápěčské "lahve" z vesnice k místu ponoru jen aby si něco vydělali...a turisté nemuseli nic nosit.

Singaraja
Singaraja je druhé největší město na ostrově, ale místní pohoda oproti hektickému Denpasaru je neporovnatelná. Dánové tu měli centrum moci a tak je to i trochu muzeum Dánské poválečné architektury.

Vynecháváme doporučovaný výlet za delfíny, kteří se kolem severních břehů ostrova rádi prohánějí, a odbočujeme od moře do majestátných hor. Od chrámu Penulisan, který je svými 1745 m n.m. nejvýše položeným chrámem na Bali, jsou úchvatné výhledy. S výhledem na sopečné velikány nad jezerem Batur se cítíme jako v říši obrů.

Snídaně na vrcholu sopky
Ubytováváme se v Toya Bungkah a plánujeme zítřejší výstup do 1717 m n.m. na vrchol sopky Batur. Dle námi dostupných informaci to lze realizovat samostatně, ale v širokém okolí jsou jen samozvaní průvodci a nikdo, kdo by třeba i jen trochu poradil. Ráno při hledání správné cesty se orientujeme dle ohromné temné siluety sopky na černém nebi. Kličkujeme mezi rýžovými poličky nejdřív na motorce a potom i pěšky.

Nikdo nám jediným slůvkem nepomohl. Byli jednotní a všichni se nabízeli jako průvodci. Na vrchol se tedy dostáváme až za světla – sami. Máme ohromnou radost, že jsme to dokázali samostatně. Rozbalujeme přinesená vajíčka a v horké sopečné páře, unikající z kráteru, si vaříme výtečnou snídani.

Ubud
Ubud je centrum šikovných rukou. Pořídit tady obraz, sochu nebo nábytek přímo od výrobce je ten nejsnazší úkol na světě. Nabídka široká, většinou je vše originál a ty ceny...Na motorku se nám ale ta krásná proutěná sedačka nevejde a do batůžků už vůbec ne.

S velkým předstihem dojíždíme k Tanah Lot. Stačíme ještě okoštovat spoustu různých sladkých lákadel a díváme se na každodenní představení. V hlavní roli...Slunce. Zapadá přesně za hinduistickým chrámem postaveným na nedalekém, ale nepřístupném ostrově. I nám už vše končí.

Náš poslední večer si užíváme a hodnotíme, kde to na Bali je vlastně nejlepší. Rozhodnutí žádné nepadlo. Všude to bylo krásné a následující den, když máváme z odplouvajícího trajektu z přístavu Padangbai směrem na Lombok, na ně se slzou v oku vzpomínáme.