Už první pohled na Roháče, napoví, odkud se vzal jejich název. Hory jsou to opravdu rohaté. Plačlivé, Ostý Roháč, Pachoľa, Tri kopy... Jeden kopec následuje za druhým a ční jako malé růžky. A že ty růžky jsou opravdu strmé, poznáte hned při první túře.
Na idylu zapomeňte!
Také výlet ze Zverovky nahoru na Predný Salatín (a po hřebeni přes vrcholek restové až do Baníkovského sedla a dolů) vypadá na mapě idylicky. Prostě se vystoupá nahoru na hřeben a tady už to půjde jako po másle. Takže zbývá jen namasírovat nohy, z batůžků vyndat připravené rukavice a čepice, protože slunce opravdu peče, sbalit si svačinu a vydat se na cestu.
V Roháčích je svačina a hlavně dostatek tekutin v batůžku nutností, zapomeňte na Vysoké Tatry, kde jsou na každém rohu příjemné horské chaty se zelňačkou a točeným pivem. V Roháčích je jich jen několik, ale ve chvíli, kdy se dostanete na hřeben hor, vám už nepomohou.
Už na začátku začíná být jasné, že Roháče jsou trošku "jiné kafe". Rozcestník hlásí, že na Brestovou, první významnější vrchol, to je tři hodiny a 15 minut. Cesta vede kolem dvou malých lyžařských vleků a začíná se stáčet kolmo do kopce. Nejdříve je to stoupání pozvolné...
Cesta však vede dál a dál a vrchol je stále ještě v nedohlednu. Dochází dech, ozývají se první sprostá slova. Stromy se pomalu mění v kleč, je stále složitější schovat se do stínu a slunce nemilosrdně peče. Zastávek přibývá a vrchol je sice na dohled, ale stále zůstává vzdáleným snem.
Kopec najednou protíná lesní cesta. Tady asi musí každého napadnout: Kéž by byla označena modrou značkou, kéž by už skončila ta strašná trýzeň. Není tomu tak, modrá šipka ukazuje šikmo vzhůru. Trvá to ještě dlouho, než cesta najednou zvolní, vrchol je vidět zřetelněji. Nyní si můžeme říci, že tentokrát je to už za bukem.
A po několika dlouhých a bolestivých minutách tomu tak doopravdy je, dobyli jsme vrchol Predného Salatínu a dostali jsme se na hřeben Roháčů. Trvalo to necelé dvě hodiny a naše kolena nám dávají najevo, že takhle si tento výlet nepředstavují.
Tady se asi každý zhroutí do příjemně vyhřáté trávy a několik dlouhých minut leží bez hnutí. Právě zde přichází ta správná chvíle vytáhnout svačinu, zakousnout se do něčeho sladkého a doplnit tekutiny.
|
PŘEČTĚTE SI |
|
Nízké Tatry: vzhůru na Chopok |
|
Na Ďumbieru: střeše Nízkých Tater |
Roháče jako na dlani
Vyrážíme dál. Cesta se příjemně vlní a mně pomalu dochází, že máme velké štěstí. Nádherné počasí, nádherná viditelnost a celé Roháče jako na dlani.
Hory hrají všemi barvami, místy převládá zelená barva lesa, jinde je sluníčko obarvilo do červena. Všude kolem se tyčí bílé stěny skal, tak typické pro slovenské Tatry. A k tomu je tu ještě žlutá, hnědá a zlatá - barvy podzimu, které v dnešním slunečním dni vůbec nevypadají smutně.
Je to tady jiné než ve Vysokých Tatrách. Cesta vede po hřebeni a nabízí krásné výhledy. Je odtud vidět Dolný Kubín i Liptovská Mara. Také celá dnešní trasa leží před námi jako na dlani. Tam, kde jdou ty malé postavičky, tam budeme za pár hodin i my.
První větší stoupání signalizuje, že se blížíme k dalšímu důležitému bodu naší cesty, na Brestovou. Na vrcholu je živo, běhají tady děti (jak jen to dokázaly, vyškrábat se nahoru, musí napadnout každého). V trávě polehává skupinka čtyřicetiletých Slováků s krosnami na zádech, kteří chtějí v horách přenocovat a mají namířeno až na Jamnické pleso. "Taková panoramata tady zažívám poprvé," přiznává jeden z nich.
Slováci spolu s kamzíky jsou tady spíše vzácným druhem. Jednoznačnou přesilovku nejen na hřebeni, ale i dole v údolí hrají obyvatelé České republiky. Značky aut na parkovišti napovídají, že většina přijela ze severní Moravy, z Ostravy a okolí. Pak následuje Zlín, Praha, občas se dokonce objeví i Ústí nad Labem či České Budějovice.
To nejhorší nás teprve čeká
To už sestupujeme dolů z Brestové, do sedla, které je velmi nízko položené. Azačíná další strmá cesta, tentokrát na vrchol Salatínu.
Už to není ta příjemná procházka, jak to vypadalo na začátku naší hřebenové túry. Přibývá velkých kamenů, drobné kamínky podkluzují i v pevných botách. Začínáme pochybovat o tom, zda jsme zvolili správnou trasu.
Salatín se pyšní nadmořskou výškou 2047 a výstup na něj podle toho vypadá. Do toho nemilosrdně peče slunce, trochu se ochladí pouze na vrcholu hory, kde trochu fouká. Tempo se výrazně zpomaluje, dochází nám dech a ozývají se bolavá kolena.
To nejhorší však máme ještě před sebou - Skriniarky. To nás napadne až za chvíli, kdy už zase stoupáme. Pomalu mizí opojení nádhernou přírodou a jedinečným výhledem. Začíná nám být jasné, že od této chvíle se musíme připravit i na chůzi po čtyřech. Jen tak lze zdolat ohromné balvany, které leží v cestě.
Špatné značení cest
Výstup komplikuje také špatné značení, není výjimkou, že turisté ve snaze následovat značku sejdou z cesty, zničehonic stojí na malém vrcholku a cesta už jednoduše dál nevede. S přibývajícími kilometry ztěžkly nohy a každý krok navíc se stává velmi bolestivým. Nejexponovanější místo dnešní túry je však stále ještě před námi - cesta po řetězech. Ale není to nic strašného - ne více než deset metrů, kdy je nutné se spolehnout na jejich oporu.
Podle průvodců se zde v letní sezoně tvoří fronty, ne však v září. Ještě chvíle a dobýváme vrchol Spálené a pohled vpřed naznačuje, že dnes stále ještě není konec. Sedíme na skále a zjišťujeme, že došla voda a před námi se pne další, tentokrát nejvyšší vrchol dnešní túry. Pachoĺa, kterému mapa přiřazuje nadmořskou výšku 2166 metrů.
"Proč se tvářili tak kysele?" ptá se pár mladých Čechů, když míjejí posledního z naší skupiny. Docela to vystihuje mé pocity. Roháčů, krásné přírody i panoramat začínám mít dost a toužím po malé hospůdce či bufetu, po nohách nahoře, troše vody nebo mázu piva a halušek. A hlavně po klidu!
Pachoĺa je opravdu tvrdý oříšek prudký kopec, velké balvany pod nohama a Baníkovské sedlo, odkud se sestupuje do údolí, je stále ještě v nedohlednu. Plazíme se nahoru jako v mrákotách, opět po čtyřech. To netušíme, že sestup do Baníkovského sedla bude ještě těžší.
Konečně dolů
Staré pravidlo horalů, že nahoru se jde vždy lépe než dolů, opravdu platí. Z Baníkovského sedla do údolí to je pěkný sešup. Stezka je "dlážděná" velkými kameny, je proto nutné stále se dívat pod nohy. Je tu navíc plno, dolů z hřebenu sestupuje hodně lidí.
Naštěstí tady teče horský potůček. Každý druhý turista se k němu žene, aby naplnil prázdné lahve vodou, a žíznivě pije. Dnešní horké počasí zaskočilo mnoho lidí, kteří se vydali na hřeben.
Dolů je pořád ještě řádný kus cesty a kolena už vypovídají službu úplně. Velkou úlevou je až asfaltová silnice vedoucí k bývalé Tatliakově chatě. Tam po dnešní túře míří jen málokdo. Většina lidí se vydává směrem opačným, na parkoviště ke Zverovce a odtud konečně za slíbeným mázem piva a haluškami.
Dovolená v Roháčích však nemusí být tak náročná. Pokud vás nebaví lézt po horách (nebo po prvním dni bolí kolena), vydejte se například do Muzea oravské dědiny v Brestové nebo na nedaleké termální koupaliště v Oravicích. Jedinečnou oravskou architekturu je možné si prohlédnout také v Podbielu, kde jsou domy, na rozdíl od muzea, stále funkční a obývané.
Na Oravě se prostě nudit nebudete, což potvrzují i statistiky, které udávají, že obyvatelé České republiky se na Slovensko znovu vracejí a jejich počet přibývá. Jen škoda, že si Slovensko ještě neuvědomilo, že "náš zákazník, náš pán", a nejeden číšník ještě neví, co je to úsměv, a nechá vás na objednávku čekat, i když je hospoda prázdná.
|
MŮŽE SE HODIT Jak se tam dostat |
 I takhle může vypadat podzim na Roháčích. Sluncem sežehlá tráva a turisté v kraťasech. Podzim má také jednu velkou výhodu, tatranské chodníky jsou poloprázdné a nemusíte se probíjet davem turistů. |
 Na vrcholu Brestové se scházejí dvě trasy, proto tu bývá živo. Je to první významnější vrchol na cestě do Baníkovského sedla. |
 Jedním z nejexponovanějších míst na Roháčích jsou úseky s řetězy. V sezoně se před nimi tvoří fronty. |
 Většina túr na Roháčích vede po hřebenu hor. Lze odtud vidět Dolný Kubín či Liptovskou Maru. |
