Až na dno, až na vrchol...

  10:23aktualizováno  10:23
Je nepříliš teplý, zato jasný červencový den. Stojím spolu s dalšími chrabrými muži a ženami na chodníku před hotýlkem v malebné italské vesnici Alagna ověnčené vrcholky Walliských Alp. "To je váš batoh?" "Ano, jistě," odpovídám. Přede mnou stojí muž, kterému už na první pohled není vhodné příliš odporovat. "Vysypte to na zem!"

No toto! Tak tohle si vůči mně naposledy dovolil nadporučík Mrázek v časech vojenské základní služby. Jenže to mi bylo dvacet. Teď už je mi čtyřicet! Ale poslechnu, stejně jako v těch dvaceti.

Muž budící respekt se prohrabává mými věcmi. Neprotestuji a prohlížím si ho. Právě on mě má během dneška a zítřka - spolu s dalšími lidmi - dovést na chatu Regina Margherita ve výšce 4554 metrů nad mořem, nejvýše položenou chatu v Evropě, usazenou jako orlí hnízdo na jednom z vrcholů italsko-švýcarského masivu Monte Rosa.

V duchu si znovu odškrtávám věci, které jsem si měl podle předem zaslaného seznamu zabalit: Dvě bavlněná trička. Mám. Jeden teplý svetr. Mám. Goretexovou bundu. No tak tu jsem si ještě nekoupil. Ale mám tady docela slušnou nepromokavou bundičku, bez kapuce teda, ale na nějaké Alpy to stačí, to je úplně jasné. Navíc ji mám v kombinaci s lyžařskou bundou - ta sice není nepromokavá, ale zase je teplá, tak co.

Větruodolné kalhoty. Mám. Sněhové návleky. Ty jsem doma fakt hledal, ale když se člověk tradičně balí půl hodiny před odjezdem, tak se prostě vždycky najde něco, co se nenajde. Tentokrát to byly návleky.

Teplá čepice přes uši. No tak někdy se narychlo nenajdou dvě věci, tohle je ta druhá. Zato je v mé výbavě skvělý hezký barevný šátek od mojí holky, kterým si umím zabalit hlavu lépe než do čepice! Žádné strachy, milí horští vůdcové.

Dva páry teplých ponožek. Mám. Dva páry lyžařských rukavic. Mám jen jedny, tsss, to musí stačit. Jedny kamaše z moiry. Ty jsem nechal doma záměrně, je mi v nich vždycky horko. Pevné nepromokavé pohorky. Brýle proti slunci. Krém na opalování. Termoska. Jedna teleskopická (rozkládací) hůlka. Čokoláda. Aspirin či jiný lék proti bolení hlavy. Tak tohle všechno mám. Lano, mačky, karabiny a cepíny slíbili zapůjčit horští vůdci.

Můj horský vůdce se jmenuje Michele. Po prohlídce obsahu mého batohu nevypadá příliš spokojeně. Cosi si dlouze zapisuje do svého zápisníku. "Doplním vám to," říká. "A tuhle větrovku zahoďte," dodává. Pak jde vysypat batoh dalšímu dobyvateli Margherity.



Regina Margherita (4554 m)

Italská chlouba
Horská chata Regina (královna) Margherita je nejvyšší horská chata v Evropě. Stojí na vrcholku jednoho ze štítů masivu Monte Rosy, Punta Gnifetti.

Historie chaty začala v roce 1889, kdy se italský alpinistický klub rozhodl vybudovat chatu na nejvyšším možném místě, aby "umožnil poznávání italských Alp, zajistil útulek lezcům a možnost vědeckých výzkumů".

Italy však vedly i národní ambice - chtěli "trumfnout" Francouze, kteří tehdy dostavěli v masivu Mont Blanku nejvyšší observatoř v Evropě (ve výšce 4350 metrů). Aby Italové učinili z chaty nový národní symbol, pojmenovali ji po Margheritě Savojské, tehdy vládnoucí královně, která byla známá svou láskou k horám.

Aklimatizace
Po poledni naše výprava vyráží. Michele se nějak nemá k tomu, aby mi dodal chybějící věci. Asi jakýmsi šestým smyslem poznal, jak to s horami umím, usuzuji.

Pouť začíná na stanici lanovek v Alagně. Po absolvování tří "lanovkových délek" neboli tří lanovek se ocitáme ve výšce 3260 metrů. Tak tady to teprve začíná! I když ještě ne, tento den je "jen" aklimatizace před zítřkem. Ale už narážíme na místa, kde se člověk necítí úplně jistě - traverzy po cestičkách firnovými poli, na kterých je neradno uklouznout, a lezení-šplhání po skalnatém hřebínku, místy zajištěném provazy.

Na chatě Gnifetti ve výšce 3647 metrů, kde strávíme noc, už nejsme všichni v pohodě - někteří se raději rychle uklidí do noclehárny a balí se do dek.

Před usnutím kontrolujeme počasí - je slibné, mraky se stahují k jiným kopcům, ale po týden trvajícím "pekelném počasí", během něhož v masivu Monte Rosy zahynulo 10 lidí včetně jednoho horského vůdce, je jasné, že teplo zrovna nebude.

"Piano, piano!"
Ráno budíček v pět hodin, nástup před chatou - už se stoupacími železy na nohou - a jdeme do toho. Na chatě zůstává pouze Hubert, kterému se aklimatizace nějak nepovedla a bolest hlavy ho do rána nepřešla.

Všichni kromě mě jsou důkladně namazaní krémem na opalování. Já mám totiž takovou svoji "vychytávku" - když si noc před výšlapem neumyju obličej, vytvoří se mi na tvářích z potu ideální opalovací směs, která mě ještě nikdy nezklamala. Tak co by.



Horský vůdce Michele

Kousek nad chatou se rozdělujeme do tří skupinek - každá po pěti v čele s horským vůdcem se navazuje na lano. Cesta ledovcovými poli je vyšlapaná, naštěstí v posledních dnech nenasněžilo, takže si můžu výskat - sněhových návleků netřeba!

Ale na výskání mám chuť tak maximálně první hodinu výstupu. Skupinky se šinou jako husy pěkně nahoru - krok za krokem (piano - v klidu, nabádají horští vůdci), čas přestávek udává v každé skupince ten nejpomalejší.

Moje taktika být "druhým nejhorším" mi, zdá se, vychází. Vypadá to tak, že vždy zhruba sekundu předtím, než bych už opravdu musel říci "stop!", se ozve jiný člen naší skupinky, kterému výstup jde zhruba o tu sekundu hůř.

Ale bůhví jestli těch "jednosekundových" není v naší skupince víc - kromě horského vůdce se nikdo netváří obzvlášť uvolněně.

Výška 4248 metrů nad mořem a sedlo, z něhož už je konečně na dohled Margherita. Ale proč tu tak šíleně fouká vítr? Proč tu tak praží slunce? A proč je přitom taková zima?

Prohlédněte si zajímavé fotky z výstupu na Reginu Margheritu - ZDE

Usednutí k odpočinku se poprvé - a ne naposledy a nejenom u mě - mění v nezvladatelný zimniční třes. No, možná by ty moirové kamaše nebyly úplně k zahození...

Naše první skupinka se z Michelovy vysílačky dozvídá, že v jiné skupince je Juan na pokraji sil. Juan není jen tak nějaký turista. Juan tráví každý rok několik měsíců v Himálaji a vodí turisty na trek přes základní tábor pod Mount Everestem. Ale ani zkušení horští vlci nemusí mít vždycky svůj den. Pro Juana přilétá helikoptéra, která ho dopravuje dolů. Nevím, kolik lidí z naší skupiny se dívá na odlétající helikoptéru s větší či menší špetkou závisti. Ještě jednou žádat helikoptéru o pomoc už by bylo asi moc, ale asi si nejsme příliš jisti, jestli taková situace nenastane.

Udatná královna
V létě roku 1893 byla chata Regina Margherita dokončena. Slavnostní otevření bylo naplánováno na 4. září.

Královna Margherita však chtěla chatu navštívit ještě před dokončením. 17. srpna vyrazila na vrchol urozená výprava - šlechtici s komorníky, komornými, dokonce i s královským psíkem. Poté, co strávila noc ve výšce 3647 metrů v "královském stanu", dorazila následující den celá výprava na Punta Gnifetti.

Skutečnost, že manželka savojského krále byla schopna absolvovat tak náročnou výpravu, získala savojskému vládnoucímu rodu velký respekt a vedla k tomu, že se ji od té doby pokusilo napodobit mnoho mužů a žen, jimž v krvi koluje "modrá krev".

Ale nejen šlechta míří na vrchol. V současnosti se vydává na chatu na deset tisíc vysokohorských turistů ročně.

Na vrcholu - a na dně
Doufáme, že pohled na cíl cesty, na chatu Margheritu na vrcholu Punta Gnifetti, do nás vlije nové síly - ale nějak se nedostavují. Do bot se teď sype umrzlý sníh (že by se hodily návleky?) a do rukavic leze zima, kudy to jde.

V duchu oceňuji, že naši horští vůdci doporučili vzít si s sebou jen jednu hůlku místo dvou - prsty, které drží hůlku, totiž mrznou rychleji než ty, které zrovna "odpočívají". Střídání hůlky udržuje obě ruce jakžtakž v pohodě. Zato tu moji chytrou hlavu, pokrytou nedostižným šátkem, si s žádnou jinou vystřídat nemůžu.

No ale zdá se, že i ostatní by chtěli nějaké součástky svých těl vystřídat. Shrnuto: někdy po poledni vklopýtá do chaty Margherita dvanáct živých mrtvol v doprovodu tří usměvavých horských vůdců.

No, aby se to s těmi mrtvolami moc nepřehánělo: zatímco většina příslušníků silnějšího pohlaví sténá nad omrzlými prsty a od nevolnosti si ulevuje do igelitových sáčků, jediné dvě členky výpravy už po chvilce v pohodě klábosí s personálem a ládují se zdejšími čerstvě napečenými koláčky...

Poté, co se po krátkém odpočinku vydáváme na sestup zpět do údolí, definitivně vzdávám svou taktiku "druhého nejhoršího", už na nikoho nečekám a v příhodný okamžik klesám na sněhovou krustu. "Noha, má noha," skučím. No vážně, opravdu mě ta noha trochu bolí!

Michele se usmívá pod vousy (má je tedy opravdu horské, s malými rampouchy na koncích kníru): "A co hlava, hlava je v pořádku?" Teď teprve Michele usuzuje, že nastává ten pravý čas doplnit mé vybavení. S potutelným úsměvem sahá do svého batohu a podává mi náhradní čepici přes uši.

Dole v údolí si pak tajně, aby mě žádný horský vůdce neviděl, zapisuji do svého zápisníku: kdyby mě něco takového ještě potkalo, tak si URČITĚ musím vzít goretexovou bundu, sněhové návleky, moirové kamaše a tlustou vlněnou čepici... A doufám, že kůže na obličeji se mi do pár dnů vymění. (V tom jsem se naštěstí zmýlil jen málo - trvalo to 10 dní.)

Výstup na horskou chatu Margheritu

Sestup z Margherity

Výstup na horskou chatu Margheritu

Horský vůdce Michele

Výstup na horskou chatu Margheritu

Nejvyšší evropská horská chata Margherita (4559 metrů)

Nejvyšší evropská horská chata Margherita (4559 metrů)

Horský vůdce Michele (vpravo) velí: Konec odpočinku, jdeme dál, máme zpoždění!

Chata Margherita je usazena na mohutných pilotách na samotném vrcholku Punta Gnifetti s výhledem na Mont Blanc i Matterhorn

Autoři: ,


Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Tísnivé pátrání po starém Bejrútu. Jak jsem si užil lekci pomíjivosti

Centrální čtvrt v Bejrútu byla tak zničená, že se zatím neví, co s ní.

Bejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však je bohužel pravdou opak. „Bejrút už není tím,...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Další z rubriky

Buduje se 136 let, ale až teď dostane chlouba Barcelony stavební povolení

Sagrada Familia, Barcelona

Barcelonská katedrála Sagrada Familia, která je jednou z nejnavštěvovanějších španělských památek, se buduje už 136...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

VIDEO: Okrasné pole v Číně zničili turisté. Kvůli selfie

Růžová tráva v Číně

Jen dva týdny trvalo, než se turistům podařilo zničit políčko s okrasnou pampovou trávou v čínské provincii Če-ťiang. V...



Najdete na iDNES.cz